Jakub Hlaváček
První ranní paprsky dopadají na zdi kamenných domů ještě vyhřátých z předchozího dne. Ospalou náladu přístavu Malý Lošinj probouzí bublání lodních motorů rybářských bárek vracející se z ranního lovu. Nejlepší čas, když chcete prožít přímořskou atmosféru Jadranu. Také je to nejlepší čas, když chcete koupit zaručeně čerstvou rybu pro váš oběd na oblíbené pláži. „Vzal bych si kousek tady tuňáka,“ ukazuji vrásčité stařence u pultu s vystavenými úlovky.
První ranní paprsky dopadají na zdi kamenných domů ještě vyhřátých z předchozího dne. Ospalou náladu přístavu Malý Lošinj probouzí bublání lodních motorů rybářských bárek vracející se z ranního lovu. Nejlepší čas, když chcete prožít přímořskou atmosféru Jadranu. Také je to nejlepší čas, když chcete koupit zaručeně čerstvou rybu pro váš oběd na oblíbené pláži. „Vzal bych si kousek tady tuňáka,“ ukazuji vrásčité stařence u pultu s vystavenými úlovky.
Teď už bublá motor našeho člunu, máme namířeno do osamocené zátoky, kam pěšky těžko dojít. Jsme na místě. Půlkruhovou zátoku lemuje borový háj, ve větru se třepotají divoké byliny, ticho, nikde nikdo. Moje oblíbená zátoka Liskij.
Slavná
Jana Venzlů
Horko a žár, písku sálání, to sedí, ale že bych chtěla být Copacabanou, jak zpívá Helenka, to teda ne. Je neděle a pláž je přeplněná lidmi, co by mě dusili dekami, zahrabávali by do mě nedopalky od cigaret, nechali na mě kapat olej z grilu a ledovou vodu od pivka. Už už by mě byl obměkčil lechtavý pohyb nožek tanečníků Samby, ale pak mě zase spláchne studená vlna z Atlantiku. Za mě prostě není nejkrásnější.
Mamaia
Hana Hermanová
„Vamos a la playa!“ zpívá vesele moje dcera a poskakuje kolem čtyřproudé silnice. „Ruku, Nino, ruku!“ napomínám jí. Kličkujeme mezi zaparkovanými auty, všude jsou samá auta. Harpuny, tři spletené kroužky a další atributy luxusních značek mě vůbec neomračují. Mám chuť jedno z těch nablýskaných fár přejet klíčem. Jak by tu bylo hezky, kdyby na tom úzkém pruhu země vklíněném mezi Černým mořem a jezerem Siutghiol byly chodníky. Ale nejsou, auto tady není jen dopravním prostředkem, ale symbolem společenského postavení a moci. V duchu proklínám tchýni, že letní byt koupila zrovna tady. „Dělám to přece pro vaše dobro!“ To určitě, ty ježibabo. Kdyby to bylo pro moje dobro, byl by to starý dům obrostlý divokými růžemi někde v deltě Dunaje, kde na pláží cválají divocí koně, nebo nízké turecké stavení se sloupovím v nedaleké Konstance. Rozhodně ne garsonka v nejvíc mastňáckém letovisku celého Rumunska.
„Vamos a la playa!“ zpívá vesele moje dcera a poskakuje kolem čtyřproudé silnice. „Ruku, Nino, ruku!“ napomínám jí. Kličkujeme mezi zaparkovanými auty, všude jsou samá auta. Harpuny, tři spletené kroužky a další atributy luxusních značek mě vůbec neomračují. Mám chuť jedno z těch nablýskaných fár přejet klíčem. Jak by tu bylo hezky, kdyby na tom úzkém pruhu země vklíněném mezi Černým mořem a jezerem Siutghiol byly chodníky. Ale nejsou, auto tady není jen dopravním prostředkem, ale symbolem společenského postavení a moci. V duchu proklínám tchýni, že letní byt koupila zrovna tady. „Dělám to přece pro vaše dobro!“ To určitě, ty ježibabo. Kdyby to bylo pro moje dobro, byl by to starý dům obrostlý divokými růžemi někde v deltě Dunaje, kde na pláží cválají divocí koně, nebo nízké turecké stavení se sloupovím v nedaleké Konstance. Rozhodně ne garsonka v nejvíc mastňáckém letovisku celého Rumunska.
Jako celá země, i tady je to rozdělené podle majetku. Na jihu prostý lid, lunaparky, vodní skútry a všudypřítomné prodavačky kukuřice vyřvávající „Porumbului!“ Na severu soukromé kluby, barevné koktejly, muži v růžových rozhalenkách a naklonované slečny, které se od sebe dají odlišovat jen podle různých značek drahých kabelek. My jsme tak někde uprostřed. Přecházíme, nebo spíš přebíháme mezi svištícími auty silnici a jsme na místě. Nakupuju plážové propriety, osušky, plastové ťapky pro Ninu, lopatku a kyblíček, pro sebe slamák s nápisem C´est la vie na ohromné krempě, který drze kopíruje poslední model od Eugenie Kim. Jen co si rozložím osušku na lehátku, přijde beach boy a ptá se, co si dáme. Nina zmrzlinu, já frappé a po kratší úvaze rovnou i Aperol Spritz. Chytnu Ninu za ruku a běžíme směrem k moři. Oblázky nás píchají do chodidel a voda je studenější, než by se v tom srpnovém pařáku dalo čekat. Poskakujeme ve vlnách. Dole i nahoře azurové nekonečno. Ale jo, dobré to tu bude.
