„Udělejte si výlet na Zbojnický chodník. Nově jsou tam ocelové schody a stoupání je daleko jednodušší. To zvládnete i s dětmi,“ radil nám pán, který nám poskytl ubytování v samém srdci Jánošíkových dier a my jsme mu to uvěřili!
Já se bojím výšek, šestiletá dcera Luci není z procházek bůhvíjak odvařená a tříletou holku Běty bolí nožičky vždy, když před sebou vidí kopec. V turistickém rádci ale o žádném nebezpečí nepsali a o tom, že půjdeme 4-5 hod jsme se dětem raději nezmiňovali.
Ráno jsme nabalili jídlo, pití, nějaké motivující sladkosti a vyrazili. Chodníček vedl lesem a ocelové schody stoupaly opravdu prudce. I když bych se ráda koukala na okolní přírodu, musela jsem se neustále dívat pod nohy, abych si nerozbila nos.
Zhruba po půl hodině cesty se nám ukázala skála, ze které byl nádherný výhled na okolí. Mě však bušilo srdce úplně něčím jiným.
„Běty, dej taťkovi ruku!“
„Nepouštěj ji!“
„Luci, nepřibližuj se k tomu kraji!“
„Neloz na tu skálu!“
Po rychlé rodinné fotce a křečovitém úsměvu opět zacházíme do lesa na bezpečný chodníček. Zase nabírám dech. Děti statečně šlapou a brzy se ocitáme zhruba v půli cesty. Stanoviště Malé noclahy je ideální místo na odpočinek a oběd. Vybalíme svačiny a kupodivu i děti sní vše, co jim přijde pod ruku.
„Pokračujeme v krasojízdě, děvčata,“ zavelí tatínek a my poslušně vyrážíme.
Chodníček stále ještě neklesá. Nejmladšího člena výpravy bolí nožičky a chce vzít na záda. „Ještě, že máme tu krosnu, na ramenou bys ji dlouho neunesl.“ zdůrazňuji manželovi svůj dobrý nápad. Krosna se houpá v rytmu chůze. Nejmenší účastník výletu usnul a tvrdě odfukuje manželovi za krkem.
Blížíme se k vrcholu.
„Sláva! Teď už to bude jenom klesat.“ povídám nahlas. Opět dáme vrcholové foto a rozhlížíme se kudy cesta pokračuje.
„Ale ne!“ Chodníček se prudce zužuje, táhne se kolem skály, na kterou jsou připevněná ocelová lana a pod skálou je třicetimetrový sráz.
„Panebože, jak to přejdeme!“
Potí se mi ruce, svírá mě úzkost a chci brečet. Manžel jde odvážně první a protahuje se podél skály. Běty visí v krosně nad srázem! Klesám v kolenou a v duchu řvu: „Nevypadni!“
Zašli za skalní výběžek a ztratili se mi z dohledu.
Teď jsem na řadě já a Luci. Ta má evidentně více odvahy než její maminka a neohroženě kráčí po skalní římse.
„To dáš, to dáš!“ křičím na sebe v duchu. „Když to zvládly děti, tak ty taky!“
Pocit zodpovědnosti mě drtí, ale je silnější než strach. Vydávám se za dcerami. Lepím se na skálu, pohledem jistím předškolačku a úpěnlivě prosím: „Drž se, zlato! Pořádně se drž!“
Krůček po krůčku pokračujeme dál a římsa, která má asi deset metrů se zdá neskutečně dlouhá. Za zatáčkou se opět vynoří les. Manžel už na nás čeká.
„Zvládli jste to!“ Sedám na pařez a odfukuju. Tohle už nikdy nechci začít!
Tříletá dcera se probouzí a nabitá nově získanou energií nás žene kupředu.
Cesta klesá, obklopuje nás les a je slyšet bublající potůček. Konečně ze mě opadá stres a začínám si užívat krásu kolem sebe.
