Jsou čtyři hodiny. Otevírám oči a krásné ráno si představuju určitě jinak. Ne po probdělé noci na tvrdém sedadle autobusu. Už se těším, jak se pořádně opláchnu a vyčistím zuby. Rozhlížím se, venku už svítá.
Ale bože, co se to tu děje?
Ale bože, co se to tu děje?
Londýnské ulice jak po náletu Luftwaffe. Všude na chodnících i v trávě rozházené kusy něčeho těžce specifikovatelného, papírků, kelímků, oblečení. Obrovský binec, tráva sležená, jako by tu prošla vojska, všechno zpustošila a odpochodovala neznámo kam. Je ticho. Nikde ani živáčka. Tak kde jsou TI, všichni? Tak takto jsem si teda můj vysněný Západ nepředstavovala.
A to už slyším v autobuse ševelení cestujících. Prý včera bylo v Londýně finále mistrovství ve fotbale. A vyhráli! No tak: Dejž jim pánbůh věčnou slávu! Tak teď to ještě uklidit a uhrabat. No a pro mne ta slíbená ranní očista. Už se blíží.
Přicházím do bytu mé kamarádky. Od centra Londýna bych teda očekávala větší přepych. Všude chladno. Lidé chodí v botech i po bytě a dole v hospodě ještě poslední štamgasti dopíjí svůj oslavný drink.
A to už slyším v autobuse ševelení cestujících. Prý včera bylo v Londýně finále mistrovství ve fotbale. A vyhráli! No tak: Dejž jim pánbůh věčnou slávu! Tak teď to ještě uklidit a uhrabat. No a pro mne ta slíbená ranní očista. Už se blíží.
Přicházím do bytu mé kamarádky. Od centra Londýna bych teda očekávala větší přepych. Všude chladno. Lidé chodí v botech i po bytě a dole v hospodě ještě poslední štamgasti dopíjí svůj oslavný drink.
„Konečně, vodá! Umyvadlo! Hurá!“
Ale co to zase je? Dva kohoutky, studená a zvlášť teplá? To už jim za ta staletí kapitalistického pokroku nemohli tu vodu namíchat?
„Né!“ Z jednoho kohoutku mne voda pálí, že ji v dlani neudržím a z druhého tak ledová, že to zuby nevydrží. „Pomóc! Já chci domů!“
