Jsem v úžasu. Je jasné nebe bez mráčku. Dokonalá viditelnost.
Dole na zemi vidím údolí a nížiny. Najednou všechno získává svou vlastní logiku. Proč řeka teče právě tudy. Velikost okolí, ze kterého se do ní stéká voda. Přemýšlím, jaký je asi kolorit života pod vrcholky hor. Chápu najedou, proč byly Alpy takovou překážkou pro přesuny vojsk římských a i následných národů. Je zřejmé, že jsou vlastně dvě snadná a přirozená místa, kde je Alpy vhodné přejít. Jak dlouho asi trvalo pravěkým národům, než našly tyto cesty. Než se první lidé podívali na druhou stranu hor, zjistit jaký je tam svět.
Vidím nádherná pobřeží Itálie, která, ještě čerstvá, odpočívají a čekají na svůj letní příliv turistů, na své vyčerpání z horkých letních dnů. Zanedlouho na horizontu z moře vyčnívají vrcholky Sardinie. Jedno blankytně modré pobřeží střídá druhé. A pak už není široko daleko nic, jen širé moře. Při pohledu na tu obrovskou modrou masu vody, plnou vln myslím na tisíce migrantů, kteří se denně pouští na tuto neznámou cestu po moři a doufají ve šťastný příboj.
A to už vidím jejich domovinu. První postřehy, pobřeží Afriky. Tak odtud asi vyplouvají. Plní naděje. Jak snadné je pro nás překlenout vzduchem tuto, pro někoho osudovou vzdálenost. Obdivuji první přístavy severního afrického pobřeží. Ano je to pro mne poprvé, kdy spatřuju Afriku. Jsem dojatá.
Vnímám ty rozdílnosti krajiny. Suché a vyprahlé prostory bez lidských obydlí. A pokud vidím malé město, je buďto na pobřeží, nebo u nějaké přehrady, zdroje vody či menší říčky v údolí. Představuji si, jak často asi putují obyvatelé těch nejvyvýšenějších míst těmi nekonečně klikatícími se prašnými cestami na úbočí hory. Z čeho asi žijí? Kdy se k nim asi dostal první cizinec? Jestli ta místa vůbec kdy nějakého spatřila.
Solná jezera. Přímé cesty, protínající vyprahlé roviny, tak, aby zajistily tu nejkratší cestu z města A do města B. Ani jeden záhyb. Ani o minutu déle na sžíhajícím nekompromisním slunci.
Letadlo. Úhel pohledu, který vysvětluje celou novodobou historii. To jak moc jsme jako lidé závislí na zdrojích, na vodě, na půdě. Kde byla půda úrodná, tam následovalo bohatství. Jak rozdílný je dnešní globální svět. A kolik lidí by asi přežilo, kdybychom byli opět odkázaní na ty základní hmatatelné zdroje a odklonili se od věcí virtuálních?
A to už vidím, jak magicky se sbíhá evropské pobřeží s tím africkým. Gibraltar. Jen kousíček chybí, aby se naše kontinenty dotýkaly, jak prsty rukou od Michelangella. Jeden svět končí, druhý začíná.
A to už letadlo opouští jistotu africké pevniny a vznáší se opět vysoko nad vlnami. Tentokrát jsou to vody divoké. Atlantický oceán. Na západním pobřeží Afriky ani města, ani živáčka.
Po hodině letu už vidíme Kanárské ostrovy, krásně čitelné sopky a směr lávy, která kdysi dávno nacházela cestu do moře. Opět to africké sucho. Lanzarote. Pak první palmy, zeleň, květiny, teplo a vůně. Asi jsem přistála v ráji!
Ještě ráno studená Vídeň a teď? Barevný ráj. Zázrak uprostřed zimy. Tenerife.
Dole na zemi vidím údolí a nížiny. Najednou všechno získává svou vlastní logiku. Proč řeka teče právě tudy. Velikost okolí, ze kterého se do ní stéká voda. Přemýšlím, jaký je asi kolorit života pod vrcholky hor. Chápu najedou, proč byly Alpy takovou překážkou pro přesuny vojsk římských a i následných národů. Je zřejmé, že jsou vlastně dvě snadná a přirozená místa, kde je Alpy vhodné přejít. Jak dlouho asi trvalo pravěkým národům, než našly tyto cesty. Než se první lidé podívali na druhou stranu hor, zjistit jaký je tam svět.
Vidím nádherná pobřeží Itálie, která, ještě čerstvá, odpočívají a čekají na svůj letní příliv turistů, na své vyčerpání z horkých letních dnů. Zanedlouho na horizontu z moře vyčnívají vrcholky Sardinie. Jedno blankytně modré pobřeží střídá druhé. A pak už není široko daleko nic, jen širé moře. Při pohledu na tu obrovskou modrou masu vody, plnou vln myslím na tisíce migrantů, kteří se denně pouští na tuto neznámou cestu po moři a doufají ve šťastný příboj.
A to už vidím jejich domovinu. První postřehy, pobřeží Afriky. Tak odtud asi vyplouvají. Plní naděje. Jak snadné je pro nás překlenout vzduchem tuto, pro někoho osudovou vzdálenost. Obdivuji první přístavy severního afrického pobřeží. Ano je to pro mne poprvé, kdy spatřuju Afriku. Jsem dojatá.
Vnímám ty rozdílnosti krajiny. Suché a vyprahlé prostory bez lidských obydlí. A pokud vidím malé město, je buďto na pobřeží, nebo u nějaké přehrady, zdroje vody či menší říčky v údolí. Představuji si, jak často asi putují obyvatelé těch nejvyvýšenějších míst těmi nekonečně klikatícími se prašnými cestami na úbočí hory. Z čeho asi žijí? Kdy se k nim asi dostal první cizinec? Jestli ta místa vůbec kdy nějakého spatřila.
Solná jezera. Přímé cesty, protínající vyprahlé roviny, tak, aby zajistily tu nejkratší cestu z města A do města B. Ani jeden záhyb. Ani o minutu déle na sžíhajícím nekompromisním slunci.
Letadlo. Úhel pohledu, který vysvětluje celou novodobou historii. To jak moc jsme jako lidé závislí na zdrojích, na vodě, na půdě. Kde byla půda úrodná, tam následovalo bohatství. Jak rozdílný je dnešní globální svět. A kolik lidí by asi přežilo, kdybychom byli opět odkázaní na ty základní hmatatelné zdroje a odklonili se od věcí virtuálních?
A to už vidím, jak magicky se sbíhá evropské pobřeží s tím africkým. Gibraltar. Jen kousíček chybí, aby se naše kontinenty dotýkaly, jak prsty rukou od Michelangella. Jeden svět končí, druhý začíná.
A to už letadlo opouští jistotu africké pevniny a vznáší se opět vysoko nad vlnami. Tentokrát jsou to vody divoké. Atlantický oceán. Na západním pobřeží Afriky ani města, ani živáčka.
Po hodině letu už vidíme Kanárské ostrovy, krásně čitelné sopky a směr lávy, která kdysi dávno nacházela cestu do moře. Opět to africké sucho. Lanzarote. Pak první palmy, zeleň, květiny, teplo a vůně. Asi jsem přistála v ráji!
Ještě ráno studená Vídeň a teď? Barevný ráj. Zázrak uprostřed zimy. Tenerife.
