K Rudolfovi vítězoslavně uhánějí všichni spoluhráči a poklepávají ho po ramenou. Nechutný to zvyk, říká si Eugen. Možná žárlí na všechny ty ruce, co se jeho nejlepšího přítele a nejschopnějšího hráče místního manšaftu dotýkají. Jakmile se Rudolf oprostí všeho nadšení, zamíří k Eugenovi:
„Co se děje, Eugene? Proč s námi neslavíš?“
„Zase jsem byl ten nejslabší. Vůbec jsem vám nepomohl, jen všechno pokazil,“ pronese Eugen se sklopenou hlavou.
„Ale fotbal je týmový sport. Důležité je, že podržíme jeden druhého!“ utěšuje sklíčeného Eugena Rudolf a položí mu paži kolem ramen. „Pojď, půjdeme se podívat k rybníčku. Mill říkal, že tam nasadili candáty.“ a tlačí jej kupředu.
U rybníčku si oba lehnou do vysoké trávy, červánkové nebe vše ozařuje do nachova, ptačí zpěv utichá a je slyšet jen jejich znělé hlasy. Podvečerní ovzduší navozuje pocit blízkosti a spiklenectví, které se prolínají s pocitem štěstí a blaženosti z přítomnosti drahého přítele. Oba to tak cítí, přestože možná každý jinak, jak se posléze ukáže.
„Rudolfe, dokážeš si představit, kde budeme za deset let a jestli budeme spolu?“ ptá se zamyšleně Eugen a přitom si zapře svou hlavu o jeho hrudník.
Rudolf se nerozpakuje, jediný Eugen je jeho věrný přítel. Ostatní kluci jsou jiní, vždycky přijdou poklábosit o společných zájmech a pak zase odběhnou. Holky zase klábosí rády o svých těžkostech, a když od něj dostanou pár rad, vypaří se.
Poslední dobou ho však trápí Madla od vedle, co tvrdí, že je Eugen divný, protože se na Rudolfa neustále lepí.
Rudolfa to mrzí, a tak s tím bude muset něco udělat.
Nedávno mu kněžna Marie navrhla, zda by nechtěl pózovat pro její obraz. Že by jí vyhověl?
A Madlu by mohl pozvat na rande, aby neměla blbé kecy. Žertovně tedy pronese: „Možná budeme na vojně nebo v klášteře. A jestli kníže Alexandr dá, klidně ti tam budu dělat doprovod, aby ti nebylo smutno. Co by mě čekalo tady na venkově kromě služby v zahradnictví?“
„Přísahejme si, že zůstaneme přáteli navěky a nikdy se neopustíme, Rudolfe!“ navrhne v pohnutém rozpoložení Eugen. Vždyť jedině s Rudolfem se dokáže upřímně smát, jen s Rudolfem si dokáže otevřeně a bezprostředně povídat. Pozvedne tedy svou paži směrem k zapadajícímu slunci.
A Rudolf jeho pohyb opětuje. Když se jejich prsty propletou, zašeptá: „Přísahám. Navěky věků!“
Krátký příběh, jak si spolu rádi hrají pubertální kluci: prostřední knížecí syn Eugen (1878-1903) - syn kněžny Marie a knížete Alexandra, Rudolf - levoboček knížete Alexandra, kterého maluje Marie jako diskobola (nahého) a pracuje jako zahradník u anglického zahradníka Milla
Rudolf je venkovský chudý kluk, který o svém původu moc neví, Eugen je s ním rád, ale ještě neví o své homosexualitě
„Přísahejme si, že zůstaneme přáteli navěky a nikdy se neopustíme, Rudolfe!“ navrhne v pohnutém rozpoložení Eugen. Vždyť jedině s Rudolfem se dokáže upřímně smát, jen s Rudolfem si dokáže otevřeně a bezprostředně povídat. Pozvedne tedy svou paži směrem k zapadajícímu slunci.
A Rudolf jeho pohyb opětuje. Když se jejich prsty propletou, zašeptá: „Přísahám. Navěky věků!“
Krátký příběh, jak si spolu rádi hrají pubertální kluci: prostřední knížecí syn Eugen (1878-1903) - syn kněžny Marie a knížete Alexandra, Rudolf - levoboček knížete Alexandra, kterého maluje Marie jako diskobola (nahého) a pracuje jako zahradník u anglického zahradníka Milla
Rudolf je venkovský chudý kluk, který o svém původu moc neví, Eugen je s ním rád, ale ještě neví o své homosexualitě
