Na oponě svých očních víček pozoroval, jak krásná víla Borůvka ladně tančila mezi kořeny. Modrá jejích šatů se vpíjela do fialové podle toho, jak se natočila k slunečním paprskům. Černé vlasy spletené do copů zdobil zelený věneček doplněný těmi nejzralejšími borůvkami. Lehkým mávnutím kouzelné větvičky probudila své následovnice, aby nezmeškaly první lekci vílí školy.
„Vílou Borůvkou, jako jsem já, se nemůže stát každá,“ vysvětlovala ostatním.
„Já chci být víla! Já taky! I já. I já,“ křičely jedna přes druhou.
„Ale co pro to tedy musíme udělat, vílo Borůvko?“ ptala se malá žákyně.
„To víte, nestačí tady jen tak líně růst, musíte dělat dobré skutky. Čím víc jich uděláte, tím více slaďoučkých kuliček tmavších než švestka vám naroste. A čím víc jich na sobě budete mít, tím vznešenější vílou se můžete stát.“
V borůvčí to začalo ševelit. Borůvky jedna přes druhou přemýšlely, jaké dobré skutky by právě ony, které zatím připomínají nepříliš vyfešákované keříky, mohly udělat. A pro koho vlastně?
„A poradíš nám, jak na to?“ prosily sborově.
„To víte, že ano, od toho jsem přece tady. Pojďme na to ale pěkně popořádku. My borůvky jsme byly stvořeny pro to, abychom podporovaly zdraví lidí. Už moje prapraprababička víla mi říkala, že mám být hrdá na to, že patřím mezi nejzdravější ovoce na celém širém světě a že se třeba jednou také stanu jeho ochránkyní, vílou Borůvkou. Moc jsem jí tehdy nerozuměla, asi jako teď nechápete vy mě, ale vidíte, měla pravdu,“ vysvětlovala víla Borůvka a její modrofialové šaty přitom tančily v rytmu svěžího vánku.
„A jak tedy můžeme udělat ten dobrý skutek?“
„Vždycky o prázdninách se sem na Kralický Sněžník sjíždí sběrači, kteří z vás oberou, co potřebují. Lístky do čajových směsí, plody na sušení či do koláčů.“
„Cože?“
„Neděste se. Když si k vám jemně přidřepne paní bylinkářka, jásejte, protože tím máte splněný svůj první dobrý skutek.“
„Jak to?“
„Každá vaše kulička, každičký lísteček může pomoci někoho vyléčit. Vy se ale nemusíte bát. Za každou část, kterou z vás seberou se šlechetným úmyslem, vám totiž za chvíli naroste ozdoba nová, ještě svěžejší, ještě chutnější.“
„Ale co když nám bude chtít někdo ublížit?“
„Nebojte se, zlí ničitelé se nebudou trmácet do takového kopce. Tady jste v bezpečí. A dokud nad vámi bdím já, víla Borůvka, nic špatného se vám nestane.“
„A co když ty tu třeba nebudeš?“ plakala nejmenší borůvka.
„Neplač, rozteče se ti fialová. Než já se odeberu do košíku některého sběrače, předám své purpurové žezlo i vílím rouchem jedné z vás. O borůvčí na Kralickém Sněžníku musí být vždy dobře postaráno,“ uklidnila víla Borůvka malé chráněnky a ukončila první hodinu.
Stamík se zčistajasna posadil. Probudil ho mravenec, který mu vlezl do nohavice.
„Už se setmělo a maminka Marahwa bude mít jistě strach, kde se zase toulám,“ mumlal si.
„Až jí ale budu vyprávět, že jsem na vlastní oči viděl tu nejkrásnější lesní vílu, snad mi tolik nevynadá. Co na tom, že to byl jen sen. Některé sny se totiž opravdu plní.“
