„Zdravím vás Herr Oberststallmeister und Träger des Ordens vom Goldenen Vlies!“ zamává nijak zvláště uctivě a se smíchem ten divný, avšak dobře ustrojený poutník na generála Emericha Thurn-Taxise, rytíře řádu Zlatého rouna, který je právě na návštěvě u svého bratra Huga na Loučni. Vykonávali spolu koňmo prohlídku panství. I když už jsou starší, jako správní šlechtici zakončili návrat ze Svatojiřského lesa na zámek soukromým dostihem. Tedy tak to pojímal hlavně voják Emerich, znalec koní a teď i císařský štolba. Jako mnohem lepší jezdec samozřejmě dorazil na kraj lesa u zámku s obrovským předstihem.
„Kdo jsi, podivný poutníku, a proč se tu potuluješ po panském lese ustrojen jak ke dvorské snídani? A na koho si myslíš, že tady hulákáš, hejhulo jakýsi!“ podivuje se Emerich a jako vždy, když dá průchod své prchlivosti, počne mu škubat ve zjizvené půli obličeje.
„Nebuďte neuctiv k návštěvě, milý bratranče. Čekal jsem tu spíše vašeho bratra Huga. Ovšem také vás je snadno poznati i v šeru lesa,“ praví poutník a ukáže k půlce obličeje. „Jsem Egon Maxmilián Thurn-Taxis z Řezna. Již pár let sídlím v Pardubicích, kde jsem se zasloužil o skvělou závodní dráhu, ale právě v těchto dnech jedu navštívit své příbuzné na řezenském panství.“
„Ach ano, již vás poznávám,“ ušklíbne se Emerich. „I já jsem přijel na pár dní z Vídně na zotavenou a potěšit bratra Huga svou přítomností. Ale proč říkáte, že jedete, když se tu touláte pěšmo po lese, jak kdejaká bába s roštím. Kde máte koně? Cožpak se takto přepravuje šlechtic? Kde je vaše družina a doprovod?“
„Šlechtic se dnes přepravuje drahou po železnici. Již nepřepřaháme a nechvátíme koně stovky mil. Cestuji Severní státní drahou z Pardubic jen s komorníkem, který na mě čeká v loučeňském zájezdním hostinci. V Praze přestoupíme na Dráhu císaře Františka Josefa a zamíříme přes Plzeň až do Řezna. Dráhy mě moc zajímají, a proto jsem se rozhodl využít nového otevření nejbližšího nádraží k Loučni, to jest Křince, k návštěvě bratrance Huga. Nečekal jsem, že vás tu zastihnu oba. Ostatně... kde Hugo je?“
„Asi cválá kdesi za mnou. Prohnal jsem koně tryskem,“ usměje se spokojeně a pokyne řezenskému bratranci: „Příště tedy jen přijďte k bráně zámku a po ohlášení se nechte uvésti do komnat pro hosty. Jako každý spořádaný šlechtic.“
„Jistě, Emerichu. Ale po cestě vlakem jsem se nejprve chtěl nadýchati čerstvého lesního vzduchu, bez příměsi uhelného pachu. A také se podívati do Jabkenické obory na Hugovo pověstné stádo jelení zvěře. A jsem velmi rád, že díky milé náhodě vidím po čase i vás. Však máme mnoho společných vášní – koně, vojančení... Seskočte z koně, ať se můžeme konečně pozdraviti.“
„Z koně seskočím! Už proto, abych se vám mohl podívat zpříma do očí! My dva totiž nemáme žádnou stejnou vášeň!“ rozohní se Emerich. „Vždyť z armády jste po jedné prohře s Prušáky v roce 1866 odešel! Já, drahý bratranče, jsem u vojska zůstal ještě dvacet let po svém osudovém zranění v boji! Dodnes svému císaři věrně sloužím, a to jsem přišel k mnohem větší újmě nežli vy!“ ukáže na půlku své znetvořené tváře a pokračuje: „Jen díky vám, bratranče, si koně lámou nohy v Pardubicích na Tribunním skoku, který už dávno měl být zrušen! Zatímco já jako vrchní císařský štolba o koně pečuji, vy jim páteře ničíte!“ křičí Emerich.
„Neřvěte tu na lesy, jak na lesy!!!“ ozve se za křovisky.
Brunátný Emerich zkoprní a pak se oboří směrem k houští: „Kdo jsi, že si dovolíš otevříti svůj sprostý zobák na panstvo v lesích jemu náležících?!“
Objeví se panský hajný: „Ráčejí odpustiti, pane. Ale jak někdo v lese ryk a rámus činí, neznám ani bratra, ani rytíře,“ uklání se muž, když pozná podle zjizvené tváře prince Emericha.
„Dobrá, dobrá… Alespoň vidím, že dobře konáš svou službu, a spravím o tom svého bratra Huga,“ usměje se na myslivce. „Jak se jmenuješ?“
„Kdo jsi, podivný poutníku, a proč se tu potuluješ po panském lese ustrojen jak ke dvorské snídani? A na koho si myslíš, že tady hulákáš, hejhulo jakýsi!“ podivuje se Emerich a jako vždy, když dá průchod své prchlivosti, počne mu škubat ve zjizvené půli obličeje.
„Nebuďte neuctiv k návštěvě, milý bratranče. Čekal jsem tu spíše vašeho bratra Huga. Ovšem také vás je snadno poznati i v šeru lesa,“ praví poutník a ukáže k půlce obličeje. „Jsem Egon Maxmilián Thurn-Taxis z Řezna. Již pár let sídlím v Pardubicích, kde jsem se zasloužil o skvělou závodní dráhu, ale právě v těchto dnech jedu navštívit své příbuzné na řezenském panství.“
„Ach ano, již vás poznávám,“ ušklíbne se Emerich. „I já jsem přijel na pár dní z Vídně na zotavenou a potěšit bratra Huga svou přítomností. Ale proč říkáte, že jedete, když se tu touláte pěšmo po lese, jak kdejaká bába s roštím. Kde máte koně? Cožpak se takto přepravuje šlechtic? Kde je vaše družina a doprovod?“
„Šlechtic se dnes přepravuje drahou po železnici. Již nepřepřaháme a nechvátíme koně stovky mil. Cestuji Severní státní drahou z Pardubic jen s komorníkem, který na mě čeká v loučeňském zájezdním hostinci. V Praze přestoupíme na Dráhu císaře Františka Josefa a zamíříme přes Plzeň až do Řezna. Dráhy mě moc zajímají, a proto jsem se rozhodl využít nového otevření nejbližšího nádraží k Loučni, to jest Křince, k návštěvě bratrance Huga. Nečekal jsem, že vás tu zastihnu oba. Ostatně... kde Hugo je?“
„Asi cválá kdesi za mnou. Prohnal jsem koně tryskem,“ usměje se spokojeně a pokyne řezenskému bratranci: „Příště tedy jen přijďte k bráně zámku a po ohlášení se nechte uvésti do komnat pro hosty. Jako každý spořádaný šlechtic.“
„Jistě, Emerichu. Ale po cestě vlakem jsem se nejprve chtěl nadýchati čerstvého lesního vzduchu, bez příměsi uhelného pachu. A také se podívati do Jabkenické obory na Hugovo pověstné stádo jelení zvěře. A jsem velmi rád, že díky milé náhodě vidím po čase i vás. Však máme mnoho společných vášní – koně, vojančení... Seskočte z koně, ať se můžeme konečně pozdraviti.“
„Z koně seskočím! Už proto, abych se vám mohl podívat zpříma do očí! My dva totiž nemáme žádnou stejnou vášeň!“ rozohní se Emerich. „Vždyť z armády jste po jedné prohře s Prušáky v roce 1866 odešel! Já, drahý bratranče, jsem u vojska zůstal ještě dvacet let po svém osudovém zranění v boji! Dodnes svému císaři věrně sloužím, a to jsem přišel k mnohem větší újmě nežli vy!“ ukáže na půlku své znetvořené tváře a pokračuje: „Jen díky vám, bratranče, si koně lámou nohy v Pardubicích na Tribunním skoku, který už dávno měl být zrušen! Zatímco já jako vrchní císařský štolba o koně pečuji, vy jim páteře ničíte!“ křičí Emerich.
„Neřvěte tu na lesy, jak na lesy!!!“ ozve se za křovisky.
Brunátný Emerich zkoprní a pak se oboří směrem k houští: „Kdo jsi, že si dovolíš otevříti svůj sprostý zobák na panstvo v lesích jemu náležících?!“
Objeví se panský hajný: „Ráčejí odpustiti, pane. Ale jak někdo v lese ryk a rámus činí, neznám ani bratra, ani rytíře,“ uklání se muž, když pozná podle zjizvené tváře prince Emericha.
„Dobrá, dobrá… Alespoň vidím, že dobře konáš svou službu, a spravím o tom svého bratra Huga,“ usměje se na myslivce. „Jak se jmenuješ?“
„Vávra.“
„A slyšel jsi, o co jsme se tady s Egonem Maxmiliánem přeli?“
„Ráčejí odpustiti, pane rytíři, to se nedalo neslyšeti,“ mačká myslivec v jedné ruce čepici a druhou se opírá o hůl.
„Vidím, Vávro, že jsi muž nejen odpovědný, ale i upřímný. Tak víš co? Hezky nás spravedlivě rozsuď!“ poplácá rozpačitého muže po rameni. Jako vrchní štolba je samozřejmě zvyklý jednat přímo s Jeho Milostí Císařem, ovšem v konírnách mu není – na rozdíl od jiných šlechticů své doby – zatěžko tu a tam pohovořit i s „kmánem“, a tak pokračuje: „Já tu mlčky pozoruji v bratrových lesích zvěř jelení, která se tu ku prospěchu svému množí, a tedy bratranec Egon Maxmilián jeleny jen se psy honí. Coby štolba se o koně císaři starám, Egon jim hnáty na tom svém pardubickém skoku lámat nechá. Já jsem u armády třicet let a Egon Maxmilián se po první prohrané bitvě do Pardubic utekl…“
Hajný Vávra se poškrábe za uchem.
„To mají těžký, pane Emerichu. Já znám zvěř a zákony lesa. Je jelen, kterej bojuje s jinýma jelenama a utrží šrámy v bojích těchto. Jenže toho nedbá, protože po vítězstvích chrání stádo laní a za to se smí spářiti s nima. A celý to stádo laní a jelínků je tu jen díky němu. A potom je tu jelen, kterej na vítězství nemá či z boje uteče. Laně by chtěl, ale nesmí. Tak žere trávu, plody a semena stromů lesních, a i když není ten hlavní, paroží má také slušné. A z trávy a ostatní potravy jsou bobky. Pak je oba střelí lovec. Po prvním jelenovi zbyde krásné stádo. Po druhém jen parohy a – ráčejí odpustiti – hovno…“ praví hajný a prohrábne holí hromádku bobků na zemi. Egon Maxmilián jen nesouhlasně kroutí hlavou, zatmco Emerich spokojeně kýve: „Takže spravedlivě stvrzuješ, že pravda je na mé straně!“
Hajný však vzdychne: „To mají těžký, pane rytíři. Vědí, že my jich tu máme coby válečného hrdinu a váženého císařského štolbu rádi. I když ztratili v boji obličej, zachovali si tvář. Jenže... spravedlnost je slepá a soudci omylní. A já nejsem spravedlnost, ani soudce. Stačí se podívat na věc obráceně – ne od lesa, ale od polí. A najednou váš spor vypadá jinak.“
„Jak jinak?!“ zarazí se Emerich.
„Rozmnožené jelení stádo může okusovati stromky mladé a ohroziti les. Když bude ale se psy loveno, udrží se v míře rozumné a nebude škoditi,“ hloubá starý hajný. „Navíc koně pro císaře pána možná už bzry nebudou třeba. Podívají se, jak se rozmáhá ta dráha, ta železnice... A plnokrevníci už tu zbudou jen na to, aby soupeřili, kdo zdolá Tribunní skok, co vymyslel tady pan Egon Maxmilián,“ řekne pomalu a ještě dodá: „Může bejt i tak, že oni v boji zastřelili někoho, kdo mohl učiniti něco velkého. Egon Maxmilián ne, protože sběhnul.“
Emerich zaraženě mlčí.
„A může taky bejt,“ mudruje dál Vávra, „že velké stádo po odvážným jelenu v krutý zimě vymře sksoro celé hlady a zbytek roztrhaj vlci. A pak parohy z toho druhýho, co prohrál, budou ještě staletí viseti na zdi zámku a z jeho bobků vyroste buk, co tu bude stovky let... To spravedlnost netuší, ta je slepá... a někdy mám pocit, že i hluchá, protože dovolati se jí je mnohdy nemožný,“ pokyvuje hlavou moudrý hajný Vávra, a ač k tomu není vyzván, dá se na odchod a ještě pod vousy si mrmlá: „Jen čas vše zná a ukáže. Ten jediný nikdy nespí a tím je i spravedlivý, protože žádný – pán ani kmán – neví, kolik času mu ještě zbývá…“
To už ale přicvává kůň s Hugem na zádech.
„Emerichu! Nekompromitujte mě před poddanými tím, že s nimi budete žoviálně rozprávěti jako se sobě rovnými!“ napomíná mladšího bratra kníže Hugo a pokukuje po řezenském hostu. „Egone Maxmiliáne, bratranče… Kde jste se tu bez ohlášení vzal? Objevíte se ve Svatojiřském lese jen pěšmo jak vyhášený pytlák Duba,“ kroutí hlavou Hugo.
Egon Maxmilián se ukloní: „Máte pravdu, příště se řádně ohlásím. Ovšem Emericha se musím zastati. Uzřel jsem nyní, že i člověk původu sprostého, může pohled na svět míti zdravější, než sám císařský štolba,“ zasměje se. „Občas není ku škodě lidu naslechnouti…“ mrkne na Emericha, chytí jeho koně za ohlávku a všichni tři se vydají bok po boku k zámku. Nerozsouzeni, zato smířeni.
Původní verze:
„Zdravím vás vaše knížecí milosti!“ zamával nijak zvláště uctivě a se smíchem ten divný, avšak dobře ustrojený poutník na Emericha prince z Thurn Taxisu. Ten akorát vykonával koňmo obhlídku svého panství v Loučni a tím i Svatojiřského lesa.„Kdo jsi, podivný poutníku, a proč se tu potuluješ po mém lese ustrojen jak ke dvorské snídani? A na koho si myslíš, že tady hulákáš, hejhulo jakýsi!“ rozčílil se Emerich a jako vždy, když dal průchod své prchlivosti, počalo mu škubat ve zjizvené půli obličeje.„Ráčejí odpustiti, pane rytíři, to se nedalo neslyšeti,“ mačká myslivec v jedné ruce čepici a druhou se opírá o hůl.
„Vidím, Vávro, že jsi muž nejen odpovědný, ale i upřímný. Tak víš co? Hezky nás spravedlivě rozsuď!“ poplácá rozpačitého muže po rameni. Jako vrchní štolba je samozřejmě zvyklý jednat přímo s Jeho Milostí Císařem, ovšem v konírnách mu není – na rozdíl od jiných šlechticů své doby – zatěžko tu a tam pohovořit i s „kmánem“, a tak pokračuje: „Já tu mlčky pozoruji v bratrových lesích zvěř jelení, která se tu ku prospěchu svému množí, a tedy bratranec Egon Maxmilián jeleny jen se psy honí. Coby štolba se o koně císaři starám, Egon jim hnáty na tom svém pardubickém skoku lámat nechá. Já jsem u armády třicet let a Egon Maxmilián se po první prohrané bitvě do Pardubic utekl…“
Hajný Vávra se poškrábe za uchem.
„To mají těžký, pane Emerichu. Já znám zvěř a zákony lesa. Je jelen, kterej bojuje s jinýma jelenama a utrží šrámy v bojích těchto. Jenže toho nedbá, protože po vítězstvích chrání stádo laní a za to se smí spářiti s nima. A celý to stádo laní a jelínků je tu jen díky němu. A potom je tu jelen, kterej na vítězství nemá či z boje uteče. Laně by chtěl, ale nesmí. Tak žere trávu, plody a semena stromů lesních, a i když není ten hlavní, paroží má také slušné. A z trávy a ostatní potravy jsou bobky. Pak je oba střelí lovec. Po prvním jelenovi zbyde krásné stádo. Po druhém jen parohy a – ráčejí odpustiti – hovno…“ praví hajný a prohrábne holí hromádku bobků na zemi. Egon Maxmilián jen nesouhlasně kroutí hlavou, zatmco Emerich spokojeně kýve: „Takže spravedlivě stvrzuješ, že pravda je na mé straně!“
Hajný však vzdychne: „To mají těžký, pane rytíři. Vědí, že my jich tu máme coby válečného hrdinu a váženého císařského štolbu rádi. I když ztratili v boji obličej, zachovali si tvář. Jenže... spravedlnost je slepá a soudci omylní. A já nejsem spravedlnost, ani soudce. Stačí se podívat na věc obráceně – ne od lesa, ale od polí. A najednou váš spor vypadá jinak.“
„Jak jinak?!“ zarazí se Emerich.
„Rozmnožené jelení stádo může okusovati stromky mladé a ohroziti les. Když bude ale se psy loveno, udrží se v míře rozumné a nebude škoditi,“ hloubá starý hajný. „Navíc koně pro císaře pána možná už bzry nebudou třeba. Podívají se, jak se rozmáhá ta dráha, ta železnice... A plnokrevníci už tu zbudou jen na to, aby soupeřili, kdo zdolá Tribunní skok, co vymyslel tady pan Egon Maxmilián,“ řekne pomalu a ještě dodá: „Může bejt i tak, že oni v boji zastřelili někoho, kdo mohl učiniti něco velkého. Egon Maxmilián ne, protože sběhnul.“
Emerich zaraženě mlčí.
„A může taky bejt,“ mudruje dál Vávra, „že velké stádo po odvážným jelenu v krutý zimě vymře sksoro celé hlady a zbytek roztrhaj vlci. A pak parohy z toho druhýho, co prohrál, budou ještě staletí viseti na zdi zámku a z jeho bobků vyroste buk, co tu bude stovky let... To spravedlnost netuší, ta je slepá... a někdy mám pocit, že i hluchá, protože dovolati se jí je mnohdy nemožný,“ pokyvuje hlavou moudrý hajný Vávra, a ač k tomu není vyzván, dá se na odchod a ještě pod vousy si mrmlá: „Jen čas vše zná a ukáže. Ten jediný nikdy nespí a tím je i spravedlivý, protože žádný – pán ani kmán – neví, kolik času mu ještě zbývá…“
To už ale přicvává kůň s Hugem na zádech.
„Emerichu! Nekompromitujte mě před poddanými tím, že s nimi budete žoviálně rozprávěti jako se sobě rovnými!“ napomíná mladšího bratra kníže Hugo a pokukuje po řezenském hostu. „Egone Maxmiliáne, bratranče… Kde jste se tu bez ohlášení vzal? Objevíte se ve Svatojiřském lese jen pěšmo jak vyhášený pytlák Duba,“ kroutí hlavou Hugo.
Egon Maxmilián se ukloní: „Máte pravdu, příště se řádně ohlásím. Ovšem Emericha se musím zastati. Uzřel jsem nyní, že i člověk původu sprostého, může pohled na svět míti zdravější, než sám císařský štolba,“ zasměje se. „Občas není ku škodě lidu naslechnouti…“ mrkne na Emericha, chytí jeho koně za ohlávku a všichni tři se vydají bok po boku k zámku. Nerozsouzeni, zato smířeni.
Původní verze:
„Nebuď neuctiv k návštěvě, milý bratranče. Pravdou je, že tebe je snadno poznati i v šeru lesa,“ řekl poutník a ukázal směrem k půlce svého obličeji. „Jsem Egon Maxmilián Thurn Taxis. Původem z Řezna. Jedu z Pardubic navštívit právě řezenské panství.“
„Ano, již tě poznávám,“ ušklíbl se Emerich. „Ale jak jedeš? Touláš se tu pěšmo po lese, jak kdejaká bába s roštím. Kde máš koně? Což takto se přepravuje šlechtic? Kde máš svou družinu a doprovod?“
„Šlechtic se dnes přepravuje drahou po železnici. Již nepřepřaháme a nechvátíme koně po stovky mil. Jedu jen s komorníkem, který na mě čeká v loučeňském zájezdním hostinci, Severní státní drahou z Pardubic. V Praze přestoupím na Dráhu císaře Františka Josefa a pojedu přes Plzeň až do Řezna. Dráhy mě zajímají, rozhodl jsem se tedy, že využiji otevření nejbližšího nádraží k Loučni, to jest Křince, k návštěvě svého váženého staršího bratrance. Navíc v takové pěkné datum 15. listopadu 1881.“
„Co je na tomto datu tak zajímavého?“ podivil se Emerich.
„Snad že přesně půlí předposlední měsíc v roce?“ pokrčil rameny Egon Maxmilián.
„Co tím chceš říci?“ zeptal se podrážděně Emerich a přejel si rukou po obličeji.
Egon Maxmilián to přešel a pomyslel si jen, že Emerich je příliš vztahovačný. „Seskoč z koně, ať se můžeme konečně pozdraviti.“
Emerich mlčky na souhlas přikývl a seskočil z koně.
„Příště jen přijď k bráně zámku, po ohlášení se nech uvésti do komnat pro hosty, jako každý spořádaný šlechtic.“
„Odpusť, Emerichu. Máme společnou vášeň. Přírodu, zvěř, lesy. Po cestě na dráze jsem se nejprve chtěl nadýchat čerstvého lesního vzduchu, bez příměsi uhelného pachu. A podívat se na zdejší stádo jelení zvěře. Též jsem tě chtěl po čase viděti i z důvodu našich dalších společných vášní: koní a vojska!“
„Z koně seskočím! Už proto, abych se ti mohl podívat zpříma do očí! My, že máme stejnou vášeň? Před sedmi lety a deseti dny si první koně lámaly nohy v Pardubicích na Tribunním skoku a dodnes nebyl zrušen! A z armády jsi po jedné prohře s prušáky v roce 1866 odešel. Já, drahý bratranče, jsem u vojska zůstal ještě dvacet let po zranění v boji!!! A přišel jsem k mnohem větší újmě nežli ty, když dovolíš!“ A ukázal na půlku své zčásti chybějící a zčásti zjizvené tváře. „I dnes sloužím císaři. Jako vrchní štolba! Já se o koně pečuji a ty jim páteře ničíš!“ křičel už rozzlobený Emerich.
„Neřvěte tu na lesy, jak na lesy!!!“ ozvalo se za křovisky.
„Kdo jsi, že si dovolíš otevříti svůj sprostý zobák na svého knížete?!!!“ ozval se brunátný Emerich.
„Ráčejí odpustit, pane kníže. Ale jak někdo v lese ryk a rámus činí, neznám ani bratra, ani knížete,“ ukláněl se panský hajný poté, co prošel houštím a poznal Emericha.
„Dobrá, dobrá… Alespoň vidím, že dobře konáš svou službu.“ Odtušil Emerich. „Slyšels´, o co jsme se tady s Egonem Maxmiliánem přeli?“
„Ráčejí odpustiti, pane kníže, to se nedalo neslyšeti,“ klaněl se stále hajný, mačkaje v jedné ruce čepici a druhou se opírá o hůl…
„Potom nás spravedlivě rozsuď! Já nechávám ve svých lesích množit zvěř jelení a Egon jeleny jen se psy honí. Coby štolba se o koně císaři starám, Egon jim hnáty na tom svém skoku lámat nechá. Já byl u armády 31 let a Egon po první prohrané bitvě do Pardubic se utekl…“
Hajný se poškrábal za uchem:
„To mají těžký, pane kníže. Já znám zvěř a zákony lesa. Je jelen, kterej bojuje s jinýma jelenama, utrží šrámy v bojích těchto, ale nedbá a po vítězstvích chrání stádo laní a za to se smí spářiti s nima. A celý to stádo laní a jelínků je tu jen díky němu. A potom je tu jelen, kterej na vítězství nemá, nebo z boje utek´. Laně by chtěl, ale nesmí. Tak žere trávu, plody a semena stromů lesních a i když není ten hlavní, paroží má také slušné. A z trávy a ostatní potravy jsou bobky. Pak je oba střelí lovec. Po prvním jelenovi zbyde krásné stádo. Po druhém jen parohy a - ráčejí odpustiti - hovno…“ řekl hajný a prohrábnul holí hromádku bobků na zemi.
„Takže spravedlivě stvrzuješ, že pravda je na mé straně!“ zvolal spokojeně Emerich a Egon Maxmilián jen nesouhlasně kroutil hlavou.
Hajný vzdychl: „To mají těžký, pane kníže. Oni vědí, že jich tu máme rádi. I když ztratili v boji obličej, zachovali si tvář. Jenže co je to spravedlivě. Spravedlnost je slepá a soudci omylní. A já nejsem spravedlnost, ani soudce. Stačí se podívat ne od lesa, ale od polí a vypadá to jinak. Vámi rozmnožený jelení stádo může okusovat stromky mladé a ohroziti les, a když bude se psy loveno, udrží se v míře rozumné a neškodící. Koně pro císaře pána možná jednou nebudou třeba. Podívají se, jak se rozmáhá ta dráha, ta železnice. A zbudou tu jen proto, aby soupeřili, kdo zdolá Tribunní skok, co vymyslel tady pan Egon. Může bejt i tak, že oni v boji zastřelili někoho, kdo mohl učiniti něco velkého. Egon Maxmilián ne, protože sběhnul.“
„A co ti tvý jeleni?!“ divil se Emerich rozčíleně.
„Může bejt, že stádo po odvážným jelenu v krutý zimě vymře způli hlady a zbytek roztrhaj vlci. A parohy z toho druhýho budou ještě staletí viset na zdi zámku a z bobků vyroste buk, co tu bude stovky let. To spravedlnost netuší, ta je slepá a někdy mám pocit, že i hluchá, protože dovolat se jí je mnohdy nemožný. Ani soudce, ten někdy soudí, přitom sám neví. To vše zná a ukáže jen čas. Jediný nikdy nespící a tím i spravedlivý, protože nikdo neví, kolik mu ho ještě zbývá…“ pokýval hlavou starý moudrý hajný, a ač k tomu nebyl vyzván, dal se na odchod.
A Emerich se otočil, chytil koně za ohlávku a s Egonem Maxmiliánem po boku odešli směrem k zámku. Nerozsouzeni, zato smířeni.
