Přesně takový je Honza. Honza je můj manžel, otec mého syna a nejlepší zeť svého tchána.
A určitě ten nejlepší spolucestující, kterého jsem si kdy mohla přát.
Už je to více než deset let, co musel odjet Honza na pracovní cestu do Brna. Znova stál na tom stejném nástupišti se stejným kufrem čekajíc na autobus, kterým jako student každý týden jezdíval do Brna. Autobus byl plný studentů, kteří se učili na zápočty a první termíny zkoušek. V autobuse bylo ticho a Honza se už těšil, až mu stevardka přinese horkou čokoládu a v klidu si přečte noviny. Výmol na cestě ale změnil Honzovy plány už navždy. Zrovna, když mu stevardka podávala čokoládu, autobus nadskočil.
Už je to více než deset let, co musel odjet Honza na pracovní cestu do Brna. Znova stál na tom stejném nástupišti se stejným kufrem čekajíc na autobus, kterým jako student každý týden jezdíval do Brna. Autobus byl plný studentů, kteří se učili na zápočty a první termíny zkoušek. V autobuse bylo ticho a Honza se už těšil, až mu stevardka přinese horkou čokoládu a v klidu si přečte noviny. Výmol na cestě ale změnil Honzovy plány už navždy. Zrovna, když mu stevardka podávala čokoládu, autobus nadskočil.
,,Do Prčic!“ neslo se autobusem. Čokoláda opustila kelímek a přistála Honzovi na kalhotách v místě, kam ani údery v boxu nejsou povoleny. Velký hnědý flek okamžitě přitáhl pozornost nejbližších spolucestujících a někteří z nich soustrastně podávali papírové kapesníky.
„Škoda, že autobusem musím ještě nazpátek,“ pronesl směrem ke spolucestující.
Za pár dní už seděl znova v autobuse na zpáteční cestě s pevným odhodláním, že horkou čokoládu tentokrát vynechá. Autobus se začal rozjíždět a spolucestující se na něj otočila a zeptala se.
„Tak co dělají kalhoty?“
A tak si začali povídat. Nejdříve o zážitku z autobusu a potom i o všem možném. Jako by se znali odjakživa. Na předposlední zastávce oba málem zapomněli vystoupit. Honza spěchal na zkoušku kapely a nestihl si ji říct o číslo. A ona mu to číslo sama nedala. Honza si ale jako vždy poradil. Věděl její jméno, věk a co z ní jednou po škole bude. Díky své kamarádce, která chodila na stejnou školu jako spolucestující, získal tři jména a ty porovnal s facebookovými profily.
A hned první večer té spolucestující už přišel mail, který ji zval na rande. Honza si ale musel počkat, než spolu šli poprvé na rande. Napsal jí určitě padesát mailů, než vedle sebe usedli tentokrát v kině. Jaký film v kině dávali si už nevzpomene. Ví ale přesně, co byla jeho poslední otázka večera: „Nezapomněla jsi na něco?“
Spolucestující to nedocházelo.
„No přece dát mi pusu.“
A od té doby spolu stále cestují životem.
