„A jaké, co se stalo?“ artikuluju pomalu.
„Všimla jsem si, že má na boku malou skvrnu a sousedka mi říkala, že to bude určitě proleženina, že to takhle začalo u Maruny u nich v baráku. Moc ležela v posteli. No a Vraťa taky hodně spí, však víš, jak ho musím ráno vyhánět z postele. On by byl nejradši celý den v pyžamu. To takhle nejde.“
„Babi, a jak ta proleženina vypadá?“ ptám se váhavě. Vím, že děda adept na dekubitus není.
Pokračuje, jako bych nic neřekla: „…a ta sousedka mi řekla, že se musí pravidelně masírovat, prohřívat teplými obklady a měnit polohy ve spánku. Tak dědu už měsíc masíruju a chodím za ním v noci, aby se obrátil na druhý bok… Jaj, ten je na mě napálený. Co ti budu povídat, však ho znáš, vůbec se mu nechce. Rád spí na tom jednom boku, nechce se vůbec vzbudit a masírovat to taky nechce. Ale musí tu se mnou ještě aspoň pár roků vydržet, no ne?“
„A jak ta proleženina vypadá teď?“
„No, já ti to pořád masírovala a masírovala a ono se to nezlepšovalo…“
„Jak je teď velká a jakou má barvu?“
„Počky, počky, řekni mi to ještě jednou, dojdu si pro naslouchátko…“
Opakuju otázku.
„Nejdřív to bylo malé zarudnutí o velikosti nehtu na malíčku. A jak to tak masíruju, tak se to postupně zvětšovalo a zvětšovalo. Teď to vypadá jako červenofialová modřina a pořád se to zvětšuje.“
„Jak je to velké teď?“
„Asi jako dlaň,“ řekne provinile.
Lehce se mi zatmí před očima a naléhavým hlasem začnu: „Babi, děda bere warfarin, po něm se může víc krvácet. To může být tím. Už mu to určitě ničím nemaž, nemasíruj a nenahřívej. Pokud se to do týdne nezlepší, nebo se to ještě zhorší, vem ho k doktorce a řekni jí to.“
Větu v různých obměnách opakuju.
„A je to opravdu potřeba? Nechci chytit toho kovida… Co mazání s měsíčkem?
