Ony vlastně nespaly jako ostatní živáčci a zvířátka. Večer se vždy s prvním měsíčním paprskem z víl staly keříčky rostlinek, po kterých se jmenovaly.
A ráno, když se sluníčko vyhouplo nad obzor a první paprsek pošimral lístky brusinek a borůvčí, tak procitly z podoby bobulek do vílího těla. A hned se holky začaly hádat.
„Není nad modrý borůvkový koláč, knedlíky, nebo žahour na lívanec. A ještě jsem zdravá na oči!“ vypočítávala Borůvka.
„Nikde si nikdo nepochutná na svíčkové omáčce bez brusinkové marmelády, bez brusinek by nebyl výborný lesní čaj a samotné brusinky pomáhají léčit problémy v bříšku. Hlavně tatínkům a dědečkům,“ přemítala zase Brusinka.
Takto se dohadovaly celý den a samozřejmě výsledku se nedobraly. Asi proto, že obě jsou stejně dobré a užitečné. Na to ale holky nepřišly. Hádaly se a každá chtěla vyhrát. Večer s prvním měsíčním paprskem se jako vždy uložily k spánku v podobě bobulek na svých keříčcích.
Druhý den brzy ráno už bylo vidět, ale první paprsky sluníčka byly ještě schovány za Sněžníkem. Po lese chodila paní s obrovskou bandaskou a do ní sbírala brusinky na kompoty, mumlala si:
„Pěkně je zavařím a prodám na trhu. Natrhám jich moc a moc a vydělám obrovskou spoustu peněz. Když budu bohatá, zvolí mě lidé ve vsi rychtářkou a budu jim všem poroučet!“
A protože víly ještě spaly v podobě bobulek, utrhla paní do bandasky i Brusinku. Když se borůvka probudila marně vyhlížela svou sestřičku.
„Brusinko, brusinko, kdepak jsi?!“ volala lesem. Uslyšel jí hříbek.
„Borůvko, sestřičku nehledej, ještě když jste spaly, utrhli jí do bandasky. Sám jsem to viděl.“
Protože sluníčko se zvedalo nad obzor, probudila se i včelka Andělka.
Hledala svoje kamarádky, našla však jen Borůvku. Ta jí vše s pláčem vypověděla a čekala jestli Andělka něco vymyslí. Vymyslela!
„Rozletíme se s včelími sestřičkami po celém kraji a budeme Brusinku hledat.“ A odletěla vše zařídit.
Před polednem se vrátila a překotně volá na Borůvku.
„Borůvko, zle je, Brusinka už je s ostatními bobulkami ve sklenici, sklenice má už na sobě našroubované víčko a stojí na stole. Čeká už jen na zavaření a to by byl její konec. Svolala jsem celý roj sestřiček včelek, ale víčko jsme sundat nedokázaly. Potom jsme se shlukly do roje, rozletěly se obrovskou rychlostí a strčily do sklenice, aby spadla. Ale je těžká, nepohnuly jsme s ní.“ Vzlykla smutně Andělka. Borůvka zavelela:
„Musíme najít Zvonka, snad něco poradí!“
Odebraly se hlouběji do lesa a brzy našly Zvonka u cesty.
„Zvonečku, Zvonečku, Brusinku utrhli a dali do sklenice. Andělka s včelkami jí našly, ale nedokážeme jí vysvobodit!“
Zvonek se zamyslel.
„Proti člověku musíme použít to, co sám způsobil,“ povídal a jak se mu při rychlém mluvení klepal klobouček, spod něj se uvolnila trošku pylu.
„Hepčí!“ kýchla Borůvka.
„No ano! Mám To!“ zvolal Zvonek.
„Lidé seli celá pole řepkou. Ta kazí pole, protože se tam nevsákne deštík. Sami pak nemají dostatek obilí k jídlu a hlavně jim potom vadí pyl, protože je ho všude moc. A toho my využijeme. Borůvko, máš kouzelné pírko od Stamichmana? Ano? To je dobře. Andělko, ty svolej svoje sestřičky včeličky. Ty Borůvko, mávni kouzelným pírkem, musíme vrátit Andělku s rojem o čtyři měsíce zpět. Až tam budete, najděte žlutý lán a naberte na nožky co nejvíce pylu. Borůvka ti Andělko půjčí kouzelné pírko s sebou. Až budete mít nožky pylem obalené, mávni a vraťte se zpět.“
Andělka splnila se včelkami vše tak, jak nakázal Zvonek. Za hodinku byly včelky zpět a nožičky obalené pylem jak žluté banánky.
„Co teď, Zvonku?“
„Ještě seberu krátký klacík, budu ho potřebovat… Potom si mě Andělko posadíš za hlavičku a poletíme Brusince na pomoc.“
Když roj vedený Andělkou dorazil na místo, vlétl pootevřeným oknem do kuchyně. Včeličky okamžitě uviděly na stole stát sklenice s brusinkami. Víčka už zašroubovaná a zabíraly půlku stolu. Na sporáku byl obrovský zavařovací hrnec a hřála se v něm voda.
„Přišli jsme na poslední chvíli, musíme se pustit do tance,“ povídá Zvonek.
„Snad do práce, Zvonku, zasmála se i v této napínavé situaci Andělka.“
„Ne, ne, Andělko, nespletl jsem se. Včelky seřaďte se na volnou část stolku. Pamatujete si, jak jste se rojily v letním kině na tom hudebním filmu?“
„Ano, ano, ano!“ křičely jedna přes druhou.
„A jak tam ty tanečnice tančily a stepovaly?“
Včelky opět přitakávaly. Andělka pochopila, a vyletěla na polici, kde zahlédla rádio. Otočila knoflíkem a pustila hudební stanici.
Zvonek souhlasně přikývl, vzal do ruky klacík- taktovku a zavelel: „Tak holky, piti, piti pá! Stepujeme!“
Včelky tančily, stepovaly a od nožek jim létal řepkový pyl.
„A přidáme křídla! Velí a taktuje zvonek. „A máváme křídly a víříme! A teď honem pryč!“ poručil Zvonek v pravý čas, protože přicházela paní a chytla první sklenici- ve které byla i uvězněná Brusinka. Už už chtěla dát sklenici do hrnce, nadechla se, hromově kýchla a sklenici upustila na zem. Když se brusinka vykutálela z vězení sklenice, okamžitě se v denním světle a na vzduchu změnila ve vílu. Andělka si jí posadila za hlavičku, Zvonek osedlal nejbližší včelí tanečnici a zavelel k odletu. Všichni odletěli do bezpečí lesa.
„Tak co Brusinko,“ zeptala se Borůvka. „Která z nás je důležitější, ještě to chceš měřit? Brusinka zavrtěla hlavou. Utřela si slzičku, objala Borůvku a protože se objevil první měsíční paprsek, vrátily se na svoje keříčky a uložily se ke spánku.
„Není nad modrý borůvkový koláč, knedlíky, nebo žahour na lívanec. A ještě jsem zdravá na oči!“ vypočítávala Borůvka.
„Nikde si nikdo nepochutná na svíčkové omáčce bez brusinkové marmelády, bez brusinek by nebyl výborný lesní čaj a samotné brusinky pomáhají léčit problémy v bříšku. Hlavně tatínkům a dědečkům,“ přemítala zase Brusinka.
Takto se dohadovaly celý den a samozřejmě výsledku se nedobraly. Asi proto, že obě jsou stejně dobré a užitečné. Na to ale holky nepřišly. Hádaly se a každá chtěla vyhrát. Večer s prvním měsíčním paprskem se jako vždy uložily k spánku v podobě bobulek na svých keříčcích.
Druhý den brzy ráno už bylo vidět, ale první paprsky sluníčka byly ještě schovány za Sněžníkem. Po lese chodila paní s obrovskou bandaskou a do ní sbírala brusinky na kompoty, mumlala si:
„Pěkně je zavařím a prodám na trhu. Natrhám jich moc a moc a vydělám obrovskou spoustu peněz. Když budu bohatá, zvolí mě lidé ve vsi rychtářkou a budu jim všem poroučet!“
A protože víly ještě spaly v podobě bobulek, utrhla paní do bandasky i Brusinku. Když se borůvka probudila marně vyhlížela svou sestřičku.
„Brusinko, brusinko, kdepak jsi?!“ volala lesem. Uslyšel jí hříbek.
„Borůvko, sestřičku nehledej, ještě když jste spaly, utrhli jí do bandasky. Sám jsem to viděl.“
Protože sluníčko se zvedalo nad obzor, probudila se i včelka Andělka.
Hledala svoje kamarádky, našla však jen Borůvku. Ta jí vše s pláčem vypověděla a čekala jestli Andělka něco vymyslí. Vymyslela!
„Rozletíme se s včelími sestřičkami po celém kraji a budeme Brusinku hledat.“ A odletěla vše zařídit.
Před polednem se vrátila a překotně volá na Borůvku.
„Borůvko, zle je, Brusinka už je s ostatními bobulkami ve sklenici, sklenice má už na sobě našroubované víčko a stojí na stole. Čeká už jen na zavaření a to by byl její konec. Svolala jsem celý roj sestřiček včelek, ale víčko jsme sundat nedokázaly. Potom jsme se shlukly do roje, rozletěly se obrovskou rychlostí a strčily do sklenice, aby spadla. Ale je těžká, nepohnuly jsme s ní.“ Vzlykla smutně Andělka. Borůvka zavelela:
„Musíme najít Zvonka, snad něco poradí!“
Odebraly se hlouběji do lesa a brzy našly Zvonka u cesty.
„Zvonečku, Zvonečku, Brusinku utrhli a dali do sklenice. Andělka s včelkami jí našly, ale nedokážeme jí vysvobodit!“
Zvonek se zamyslel.
„Proti člověku musíme použít to, co sám způsobil,“ povídal a jak se mu při rychlém mluvení klepal klobouček, spod něj se uvolnila trošku pylu.
„Hepčí!“ kýchla Borůvka.
„No ano! Mám To!“ zvolal Zvonek.
„Lidé seli celá pole řepkou. Ta kazí pole, protože se tam nevsákne deštík. Sami pak nemají dostatek obilí k jídlu a hlavně jim potom vadí pyl, protože je ho všude moc. A toho my využijeme. Borůvko, máš kouzelné pírko od Stamichmana? Ano? To je dobře. Andělko, ty svolej svoje sestřičky včeličky. Ty Borůvko, mávni kouzelným pírkem, musíme vrátit Andělku s rojem o čtyři měsíce zpět. Až tam budete, najděte žlutý lán a naberte na nožky co nejvíce pylu. Borůvka ti Andělko půjčí kouzelné pírko s sebou. Až budete mít nožky pylem obalené, mávni a vraťte se zpět.“
Andělka splnila se včelkami vše tak, jak nakázal Zvonek. Za hodinku byly včelky zpět a nožičky obalené pylem jak žluté banánky.
„Co teď, Zvonku?“
„Ještě seberu krátký klacík, budu ho potřebovat… Potom si mě Andělko posadíš za hlavičku a poletíme Brusince na pomoc.“
Když roj vedený Andělkou dorazil na místo, vlétl pootevřeným oknem do kuchyně. Včeličky okamžitě uviděly na stole stát sklenice s brusinkami. Víčka už zašroubovaná a zabíraly půlku stolu. Na sporáku byl obrovský zavařovací hrnec a hřála se v něm voda.
„Přišli jsme na poslední chvíli, musíme se pustit do tance,“ povídá Zvonek.
„Snad do práce, Zvonku, zasmála se i v této napínavé situaci Andělka.“
„Ne, ne, Andělko, nespletl jsem se. Včelky seřaďte se na volnou část stolku. Pamatujete si, jak jste se rojily v letním kině na tom hudebním filmu?“
„Ano, ano, ano!“ křičely jedna přes druhou.
„A jak tam ty tanečnice tančily a stepovaly?“
Včelky opět přitakávaly. Andělka pochopila, a vyletěla na polici, kde zahlédla rádio. Otočila knoflíkem a pustila hudební stanici.
Zvonek souhlasně přikývl, vzal do ruky klacík- taktovku a zavelel: „Tak holky, piti, piti pá! Stepujeme!“
Včelky tančily, stepovaly a od nožek jim létal řepkový pyl.
„A přidáme křídla! Velí a taktuje zvonek. „A máváme křídly a víříme! A teď honem pryč!“ poručil Zvonek v pravý čas, protože přicházela paní a chytla první sklenici- ve které byla i uvězněná Brusinka. Už už chtěla dát sklenici do hrnce, nadechla se, hromově kýchla a sklenici upustila na zem. Když se brusinka vykutálela z vězení sklenice, okamžitě se v denním světle a na vzduchu změnila ve vílu. Andělka si jí posadila za hlavičku, Zvonek osedlal nejbližší včelí tanečnici a zavelel k odletu. Všichni odletěli do bezpečí lesa.
„Tak co Brusinko,“ zeptala se Borůvka. „Která z nás je důležitější, ještě to chceš měřit? Brusinka zavrtěla hlavou. Utřela si slzičku, objala Borůvku a protože se objevil první měsíční paprsek, vrátily se na svoje keříčky a uložily se ke spánku.
Charakteristika pohádkových postav: víly Brusinka a Borůvka.
