„Já nestraším, já jsem tady přišla pracovat. Když musím, tak musím, to se holt nedá nic dělat. I když má někdo čtyři malý děti, i když občas nemají co do huby, musím.“
„Co musíš? Koze už jsem trávu nasekal, srpem, že jo, nejsem tak bohatý, a na seno to ještě není. Ale co sem pleteš děti? Já bych je hnal, haranty malé, kdyby chtěli máchat kosou. Jen ať sadí brambory, to zvládnou! Místo mě, když nemám práci a musím tady na panském krást dřevo pro pana řídícího, toho vydřiducha.“
„Kdybys děti raději poslal do školy, ať je řídící, jaký je, udělal bys líp. Když někdo více ví, může se mi lépe vyhnout než takoví jako ty, kteří se, třeba, ve větru motají tam, kde nemají. Já už jich zažila…“
„To je cirátů… Ty už jsi jak nebožka. Taky pořád – děti patří do školy, jo. Jenže ve škole je nikdo nenaučí, jak orat pole, jak podojit kozu nebo jak zasít, a proto ti dva starší půjdou do služby k sedlákovi. Hele, nepoučuj. To na mě nezkoušej, i když jsi starší než já.“
„To jsem, chlapče, to jsem, a ani nevíš o kolik. Ale už je čas, tvůj čas.“
„Co máš s mým časem? A vůbec, co chceš s kosou dělat tady, skoro uprostřed lesa? To tedy vážně nechápu.“
„Nechápeš? Tak se podívej nahoru. Vidíš, jak začíná padat k zemi ten obrovský smrk?“
