Útěk z Pávie - napsala Nataša Richterová

Do temné noci se ozvalo několik výstřelů. Na nádvoří zámku Visconti někdo zapálil dřevěné stoly a lavice, zařinčelo rozbité sklo. „Co se děje?” vykřikla Almérie. Její manžel Hugo vyletěl z postele a jeho vojenský instinkt mu okamžitě napověděl, že je zle. Rozběhl se po ložnici a mezitím, co se oblékal, házel jejich věci nazdařbůh do zavazadel. Almérie vyskočila a vrhla se k oknu, ale Hugo ji stáhnul zpátky! „Ne, nepřibližujte se! Musíme okamžitě opustit zámek, Almerie! Oblečte se! Tohle jsou vzbouřenci! Když už se dostali na nádvoří, znamená to, že jim nikdo neklade odpor…”
„Karolína!" vykřikla manželka a rozrazila dveře do dětské komnaty. Chůva seděla na posteli a v náručí držela vyděšenou Karolínku. Znovu se někde vysypalo sklo. Almérie zůstala stát uprostřed pokoje. Za okny šlehaly plameny. V břiše ucítila pohyby. Děťátko! Vycítilo, že má strach a začalo kopat. Nesmí se mu nic stát! Určitě to bude syn, následník! Nesmí se mu… 

Zdřevěněly jí nohy. Jak se odsud dostaneme? 

Karolína zavzlykala a to Almérii vytrhlo z nehybnosti. Naházela na dceru přes noční košilku několik vrstev oblečení, nacpala věci do cestovního zavazadla a okřikla plačící chůvu. Zabušení na dveře. Do ložnice vpadnul sluha Johan. Z hlavy mu tekla krev. „Milostpane, musíte utéct! Snažil jsem se zapřáhnout, ale vrhli se na mě, odehnali koně a zapálili všechny kočáry!”
„Kde je ostatní služebnictvo?”
„Rozprchli se,” ušklíbl se Johan. „Utekli jako krysy, když se začalo střílet! Tihle Taliáni nic nevydrží.”
„Děkuji, Johane, vy jste nám byl vždy věrný. Jsou na zámku jiné kočáry?”
„Kočáry ne, jen povozy na vinné sudy a na slámu… Jenže až dole v zahradě, pod terasami, ve stodole…”
„To nám bude muset stačit. Přes nádvoří ale jít nemůžeme … ”
„Sklepení!” vykřikl Johan. „Pospěšte si, milosti! A ty kufry,” pohlédl na hromadu zavazadel, „Ty tu budete muset nechat.” Hugo tedy popadl jen tabatěrku a peníze. Almérie váček se šperky. Karolínka brečela a nebyla k utišení. Vyběhli z pokoje, na hlavní chodbě zámku otevřeli dvířka pro služebnictvo a vstoupili do sklepení. Podzemní labyrint chodeb vedl přes vinný sklep a ústil v hospodářské budově ve spodní části zahrad.
Sešli po strmých schodech a vydali se po vlhkých kluzkých kamenech směrem k zahradám. Tam ještě vládl klid, ale od zámku se ozýval křik a výstřely vzbouřenců. Johan vyvedl ze stájí pár valachů a zapřáhl je do povozu na slámu. Vzal hrubé plátěné pytle, naskládal je na vrstvu slámy a pak popadl vidle a dvě fůry slámy ještě přihodil. Přistavil povoz až k vratům od sklepení, odkud se ozýval pláč malé Karolíny. Rodina knížete Huga se loučila s chůvou. „Zůstaň ve sklepě, dokud neodtáhnou,“ kladl jí na srdce kníže.
„Raději bych vyjela až po rozednění,” namítala Almérie. „Třeba bychom sehnali nějaké prosté ošacení a opustili zámek v převleku za sloužící.”
„Nesmysl, Almérie, na to není čas!” okřikl ji Hugo a Karolína začala zase natahovat. Mezitím Johan cosi smotával ze slámy a kousku látky. 

„Johan! Pohnul se!“ obořil se Hugo na sluhu. 

Ale Johan si ho nevšímal. Přiklekl ke Karolínce a podával jí figurku ze slámy, sena a bavlněného šátku.

„Slečna si teď se mnou zahraje takovou hru. Tady je panenka, Slaměnka, a hledá nějakou hodnou maminku, která by se o ni postarala a odvezla ji ve slaměném kočáru za jejím tatínkem králem Slamákem. Ale panenka nesmí cestou plakat a musí být potichoučku jako myška, aby neplašila koně. Zvládne to slečna?” 

Karolínka si panenku přitáhla. 

„Budu její maminka,” zašeptala a přes slzičky se na Johana usmála. 

„Tak a teď nahoru!” zavelel Hugo a vyzvedl dceru i s panenkou na vůz, poté pomohl manželce. Lehli si na pytle, dalšími pytli se přikryli. Hugo k sobě přitiskl Almérii i Karolínu, Johan na ně naházel další fůru slámy, vyšvihnul se na kozlík a tiše hvízdnul na valachy. Vyjeli ze dvora. Plameny revoluce osvětlovaly noční nebe nad Pavií, ale na východě už se obzor barvil do růžova, do naděje.