„Holky, kdo má dneska pohotovost?“
Včelka Andělka jemně zaklepala na nejbližší včelí úl.
„Dája, Kája a Pája, ahoj, Andělko!“ zašvitořila včelka Melánie, která spolu se včelkou Eleonorou zrovna hlídala vchod. „Mám je vzbudit? Vlastně se neptám a konám. Andělko, budím je!“
Už za několik okamžiků byla Andělka spolu s pohotovostním včelím týmem na cestě za nezvaným zvukem. Bylo to opravdu lidské auto, které právě zastavilo a vystoupili z něj dva muži. „Mám hlad, Franto, máš s sebou pivo?“ řekl hlasitě ten, který neřídil.
„Buď tiše, ty troubo!“ sykl zase ten, který řídil. „Pivo si dáš doma, Ferdo. Teď jdeme vykládat!“
Až nyní si Andělka všimla, že auto má za sebou vozík plný rozbitých cihel, kousků betonu a vůbec harampádí, které do lesa určitě nepatří. Tak proto tady ti pobertové přijeli v noci, měli strach, že přes den by si jich někdo všiml a dal jim pořádně za uši! „Holky, musíme je nějak odlákat. Teď vyletíme nahoru, začneme hodně bzučet a zaútočíme na ně. Ale pozor, jenom jako! Víte přece, co by se stalo, kdybyste do někoho vpíchli žihadlo?“
„Víme, Andělko, umřeli bychom, ale neboj, my to zvládneme!“ řekla nejstarší Dája. „Letíme na to?“
„Letíme, ale opatrně!“ Andělka měla o své včelky obavy. Zažila už hodně včelích generací a věděla, jak může být a jak mnohdy je včelí život křehký. Když ji kdysi Stamichman učinil věčnou strážkyní včelích úlů, netušila, jak těžký úděl to mnohdy bude. Prožila s generacemi včel mnoho radostí, ale také mnoho bolestí a smutků a o každou včelku se vždy bála. I teď.
Všechny čtyři včely vzlétly co nejvýše, naladily v sobě včelí bzučení na nejvyšší úroveň a pak se rychle rozletěly dolů na oba nezvané hosty.
„Co to… co to je, Franto? Pomoc, tady na mě asi útočí hejno divokých kachen, utíkej, utíkej!“
„Jakých kachen, to zní jako sršni, Ferdo, pryč! Rychle pryč!“
Tak úspěšnou akci Andělka už dlouho nezažila. Vyděšení chlapi utíkali jako o život a pohotovostní včelí četa je radostně pronásledovala. Ale pak se to stalo. Nejmladší Pája se přiblížila k Ferdovi více, něž bylo zdrávo, a najednou se záhadně ocitla mezi jeho pupkem a tričkem. Kdyby to byl obyčejný pupek, asi by brzy vylétla. Ale Ferdův pupek byl tak vyklenutý, že napnul tričko skoro k prasknutí a Pája se nedokázala dostat ven. „Pomoc, pomoc, já se tady začínám dusit!“
„Pájo, vydrž!“ Andělka horečně přemýšlela. Jak Páju osvobodit? Jak?
„Andělko, já se bojím!“ zaštkala zoufalá Pája. „Já mám strach, já ho musím píchnout!“
„To nesmíš!“ vykřikla Andělka. „Nesmíš, Pájo, nesmíš! Ale…“ Andělku právě něco napadlo. „Pájo, začni na jeho bříšku tancovat, třeba to pomůže, musíš se na něm hodně, opravdu hodně pohybovat, zkus to!“
Na jeho bříšku? Pája, ač notně vyděšená, zakroutila hlavou. Říkat tomuhle výraznému výstupku bříško je stejné jako nazývat medvěda veverkou. Ale budiž. Pája začala na Ferdově břichu tancovat podle rytmu, který si sama vymyslela: „Param páram parraram ram párram, pam pam param pam…“
„Lechtá, Franto, něco mě hrozně lechtá, ajaj, au au, lechtá!“ Ferda začal nejdříve poskakovat v rytmu, který mu určila Pája, a pak si v zoufalé snaze zbavit se lechtání vyhrnul tričko až skoro ke krku. Frrrr! Pája vyletěla na svobodu a všechny včelky okolo zajásaly. „Hurá!“
Pája byla zachráněná.
Zachráněná byla i čistota lesa poblíž včelích úlů, protože oba pacholci, vyděšení nevlídností nočního lesa, nasedli do auta a odjeli i s plným vozíkem pryč. A včelí strážkyně Andělka? Ta si šla dospat svůj krásný včelí sen. Tentokrát se jí zdálo o medu, který hladí jako náplast a který častokrát pomáhá více než mnohé lidské léky.
Dobrou noc, včelky!
„Dája, Kája a Pája, ahoj, Andělko!“ zašvitořila včelka Melánie, která spolu se včelkou Eleonorou zrovna hlídala vchod. „Mám je vzbudit? Vlastně se neptám a konám. Andělko, budím je!“
Už za několik okamžiků byla Andělka spolu s pohotovostním včelím týmem na cestě za nezvaným zvukem. Bylo to opravdu lidské auto, které právě zastavilo a vystoupili z něj dva muži. „Mám hlad, Franto, máš s sebou pivo?“ řekl hlasitě ten, který neřídil.
„Buď tiše, ty troubo!“ sykl zase ten, který řídil. „Pivo si dáš doma, Ferdo. Teď jdeme vykládat!“
Až nyní si Andělka všimla, že auto má za sebou vozík plný rozbitých cihel, kousků betonu a vůbec harampádí, které do lesa určitě nepatří. Tak proto tady ti pobertové přijeli v noci, měli strach, že přes den by si jich někdo všiml a dal jim pořádně za uši! „Holky, musíme je nějak odlákat. Teď vyletíme nahoru, začneme hodně bzučet a zaútočíme na ně. Ale pozor, jenom jako! Víte přece, co by se stalo, kdybyste do někoho vpíchli žihadlo?“
„Víme, Andělko, umřeli bychom, ale neboj, my to zvládneme!“ řekla nejstarší Dája. „Letíme na to?“
„Letíme, ale opatrně!“ Andělka měla o své včelky obavy. Zažila už hodně včelích generací a věděla, jak může být a jak mnohdy je včelí život křehký. Když ji kdysi Stamichman učinil věčnou strážkyní včelích úlů, netušila, jak těžký úděl to mnohdy bude. Prožila s generacemi včel mnoho radostí, ale také mnoho bolestí a smutků a o každou včelku se vždy bála. I teď.
Všechny čtyři včely vzlétly co nejvýše, naladily v sobě včelí bzučení na nejvyšší úroveň a pak se rychle rozletěly dolů na oba nezvané hosty.
„Co to… co to je, Franto? Pomoc, tady na mě asi útočí hejno divokých kachen, utíkej, utíkej!“
„Jakých kachen, to zní jako sršni, Ferdo, pryč! Rychle pryč!“
Tak úspěšnou akci Andělka už dlouho nezažila. Vyděšení chlapi utíkali jako o život a pohotovostní včelí četa je radostně pronásledovala. Ale pak se to stalo. Nejmladší Pája se přiblížila k Ferdovi více, něž bylo zdrávo, a najednou se záhadně ocitla mezi jeho pupkem a tričkem. Kdyby to byl obyčejný pupek, asi by brzy vylétla. Ale Ferdův pupek byl tak vyklenutý, že napnul tričko skoro k prasknutí a Pája se nedokázala dostat ven. „Pomoc, pomoc, já se tady začínám dusit!“
„Pájo, vydrž!“ Andělka horečně přemýšlela. Jak Páju osvobodit? Jak?
„Andělko, já se bojím!“ zaštkala zoufalá Pája. „Já mám strach, já ho musím píchnout!“
„To nesmíš!“ vykřikla Andělka. „Nesmíš, Pájo, nesmíš! Ale…“ Andělku právě něco napadlo. „Pájo, začni na jeho bříšku tancovat, třeba to pomůže, musíš se na něm hodně, opravdu hodně pohybovat, zkus to!“
„Lechtá, Franto, něco mě hrozně lechtá, ajaj, au au, lechtá!“ Ferda začal nejdříve poskakovat v rytmu, který mu určila Pája, a pak si v zoufalé snaze zbavit se lechtání vyhrnul tričko až skoro ke krku. Frrrr! Pája vyletěla na svobodu a všechny včelky okolo zajásaly. „Hurá!“
Pája byla zachráněná.
Zachráněná byla i čistota lesa poblíž včelích úlů, protože oba pacholci, vyděšení nevlídností nočního lesa, nasedli do auta a odjeli i s plným vozíkem pryč. A včelí strážkyně Andělka? Ta si šla dospat svůj krásný včelí sen. Tentokrát se jí zdálo o medu, který hladí jako náplast a který častokrát pomáhá více než mnohé lidské léky.
Dobrou noc, včelky!
