Sklo povolilo. Cihla obalená bundou vykonala své. „Křřáp, třesk!“
Sklo proti plánu spadlo dovnitř a roztříštilo se na podlaze s patřičnou zvukovou kulisou.
„Sakra!“ zaklel jsem pološeptem. „No jo, zloději to nemají lehký,“ pomyslel jsem si.
„Nádhernej starej přepychovej barák, anglický typ, jen pálené cihly, porostlé břečťanem. Tři patra, sklepy a novější bazén. Kde začít? Budu to asi muset prohledat celý. Taková ratejna… Údajně by tu měl bydlet sám. No, nakonec asi proto tu jsem. Teda ale tomu říkám luxus. Všude tma, jsem v zimní zahradě. Začnu přízemím. Beru si malou kapesní svítilničku a koukám, kde co je.
Dům je poměrně hodně vybaven nábytkem, všude spousta knih, květin a nábytku, ale není to přeplácané, ani nevkusné. Je to tu cítit jako někde na zámku, nebo ve starožitnostech. Vůně starých dřev, papíru a z dnešní doby něco jako alkohol.
„Bojí se kovidu, nebo pochlastává…,“ uchichtnul jsem se v duchu. Ale nejsem tady ani jako epidemiolog, ani jako terapeut a ten obrovskej nábytek už vůbec neřeším. Vše je spíše starší až historické. Vstoupím do haly a v ten okamžik se z ničehonic rozsvítí. Najednou tam vejde chlap. Stojí překvapeně proti mně v saténovém županu a vybafne:
„Co tu děláš?!“
„Noo… Co asi?!“ řvu na něj.
„Zloděj?“ polkne naprázdno.
„Posaď se do křesla a nevymejšlej žádný blbosti,“ pokračuju hodně nahlas a sahám výrazně po zbrani, kterou jsem si pro jistotu vzal sebou.
„Zastřelíš mě?“ ptá se překvapivě věcně a ani ne moc vyděšeně.
„Ne, když nebudu muset!“ odpovídám po pravdě.
„Po čem jdeš?“ zeptá se suše.
Dávám si jen prst na ústa, abych naznačil, že si s ním nehodlám povídat.
„Jsem tu pořád sám,“ začíná větu a já přikyvuji, jako že vím.
„Vidíš, že jsem to, čemu se říká starý muž. Nejsem pro tebe přece nebezpečný. Ta samota je hrozná. Než mě svážeš, omráčíš, nebo zastřelíš- pojď si se mnou prosím zahrát šachy, nebo karty…“
Koukám na něj jak na blázna…
„Od toho tu nejsem,“ říkám mu.
„Což o to, to vcelku chápu, ale… jednu partičku? Co ti to udělá…“
„No, to teda.. Cha! Ale… No tak… Tak teda jo…“
Najednou vstává.
„Moment!!!“ řvu na něj.
„Nic na mě nezkoušej, sedni si a řekni, kde máš šachy!“
„Hlavně klid, zvedne ruce mírně nad hlavu a posadí se opět. Támhle v tý knihovně. Koukaj na tebe.“
Beru šachy, přisunuji ke křeslu stolek a židli. Roztahuji šachovnici. Muž bere do jedné ruky bílou a černou, dá ruku za záda a přidá tam i druhou.
„Okamžitě dej ty pracky před sebe!“ křičím.
„V klidu…“ a dává obě ruce před sebe, zavřené a hřbetem nahoru.
„Losujeme přece, jako jestli černý, nebo bílý…“
„Aha.“ Klepnu ho na hřbet pravé ruky, ale asi silněji a on figurku upustí.
Sklání se pro ní pomalu, napadá mě: „Aby neměl pod křeslem zbraň…“
„Stop,“ opět vyjeknu. „Já to seberu.“
Ohnu se pod křeslo a v tom ucítím obrovskou bolest v zátylku.
Když se proberu, ležím, svítí mi do očí silné světlo a slyším muže:
„Smůla. Role se obrátily. No jo, ta vysoká soška vedle křesla…“
Snažím se zvednout a nejde to. Jsem přikurtovaný k nějakému lehátku a na sobě jen nějakou plachtu.
„No a co hodláš dělat? Zavoláš policajty???!“
„Kdepak, ty hajzle zlodějská. Vlezl si do blbýho baráku.“
Vidím, že je oblečený v bílém a na stolku vedle lehátka leží nějaké nástroje a injekce a připravené rukavice…
Muž bere telefon: „Ano, testy mám hotové. Máme štěstí. 0, RH negativní. Vypadá zdravý, tak 40let. Určitě ledviny, jaterní štěp, sítnice, dál uvidíme. Jdu na to, připravte transport. A peníze.“ A ďábelsky se zasměje…
Házím sebou na lehátku a řvu.
„Neboj, nejsem takovej nelida. Už proto, aby se mi líp pracovalo, tě uspím. A blíží se s injekcí k mé ruce.“
Jsem v hajzlu, napadá mě.
„Bojí se kovidu, nebo pochlastává…,“ uchichtnul jsem se v duchu. Ale nejsem tady ani jako epidemiolog, ani jako terapeut a ten obrovskej nábytek už vůbec neřeším. Vše je spíše starší až historické. Vstoupím do haly a v ten okamžik se z ničehonic rozsvítí. Najednou tam vejde chlap. Stojí překvapeně proti mně v saténovém županu a vybafne:
„Co tu děláš?!“
„Noo… Co asi?!“ řvu na něj.
„Zloděj?“ polkne naprázdno.
„Posaď se do křesla a nevymejšlej žádný blbosti,“ pokračuju hodně nahlas a sahám výrazně po zbrani, kterou jsem si pro jistotu vzal sebou.
„Zastřelíš mě?“ ptá se překvapivě věcně a ani ne moc vyděšeně.
„Ne, když nebudu muset!“ odpovídám po pravdě.
„Po čem jdeš?“ zeptá se suše.
Dávám si jen prst na ústa, abych naznačil, že si s ním nehodlám povídat.
„Jsem tu pořád sám,“ začíná větu a já přikyvuji, jako že vím.
„Vidíš, že jsem to, čemu se říká starý muž. Nejsem pro tebe přece nebezpečný. Ta samota je hrozná. Než mě svážeš, omráčíš, nebo zastřelíš- pojď si se mnou prosím zahrát šachy, nebo karty…“
Koukám na něj jak na blázna…
„Od toho tu nejsem,“ říkám mu.
„Což o to, to vcelku chápu, ale… jednu partičku? Co ti to udělá…“
„No, to teda.. Cha! Ale… No tak… Tak teda jo…“
Najednou vstává.
„Moment!!!“ řvu na něj.
„Nic na mě nezkoušej, sedni si a řekni, kde máš šachy!“
„Hlavně klid, zvedne ruce mírně nad hlavu a posadí se opět. Támhle v tý knihovně. Koukaj na tebe.“
Beru šachy, přisunuji ke křeslu stolek a židli. Roztahuji šachovnici. Muž bere do jedné ruky bílou a černou, dá ruku za záda a přidá tam i druhou.
„Okamžitě dej ty pracky před sebe!“ křičím.
„V klidu…“ a dává obě ruce před sebe, zavřené a hřbetem nahoru.
„Losujeme přece, jako jestli černý, nebo bílý…“
„Aha.“ Klepnu ho na hřbet pravé ruky, ale asi silněji a on figurku upustí.
Sklání se pro ní pomalu, napadá mě: „Aby neměl pod křeslem zbraň…“
„Stop,“ opět vyjeknu. „Já to seberu.“
Ohnu se pod křeslo a v tom ucítím obrovskou bolest v zátylku.
Když se proberu, ležím, svítí mi do očí silné světlo a slyším muže:
„Smůla. Role se obrátily. No jo, ta vysoká soška vedle křesla…“
Snažím se zvednout a nejde to. Jsem přikurtovaný k nějakému lehátku a na sobě jen nějakou plachtu.
„No a co hodláš dělat? Zavoláš policajty???!“
„Kdepak, ty hajzle zlodějská. Vlezl si do blbýho baráku.“
Vidím, že je oblečený v bílém a na stolku vedle lehátka leží nějaké nástroje a injekce a připravené rukavice…
Muž bere telefon: „Ano, testy mám hotové. Máme štěstí. 0, RH negativní. Vypadá zdravý, tak 40let. Určitě ledviny, jaterní štěp, sítnice, dál uvidíme. Jdu na to, připravte transport. A peníze.“ A ďábelsky se zasměje…
Házím sebou na lehátku a řvu.
„Neboj, nejsem takovej nelida. Už proto, aby se mi líp pracovalo, tě uspím. A blíží se s injekcí k mé ruce.“
Jsem v hajzlu, napadá mě.
Najednou zhasne světlo a ozvou se rány a záblesky a dům se chvěje.
Teď ječí muž: „Do prdele, co to je, tady u nás přece nemůže bejt zemětřesení, nebo na nás snad spadlo letadlo?!“
Vtom se znova objeví světlo. Desítky světel.
„Policie! Všichni lehnout a ruce za záda!!“
Házím sebou: „Kurva, já už ležím! Odpoutejte mě někdo, kde jste byli, sakra?!“
„Kapitán Bárta, policie… České republiky!“
„Sakra, podejte mi někdo oblečení!“
„Doktore Zdeňku Rantíři, zatýkám vás pro podezření z několikanásobného zabití, vraždy a obchodu s orgány.“
„Odveďte ho a zavolejte mi doktora. Našeho doktora! Asi jsem změnil barvu vlasů,“ a sáhl jsem si rukou na červený, zkrvavený zátylek.
„Odveďte ho a zavolejte mi doktora. Našeho doktora! Asi jsem změnil barvu vlasů,“ a sáhl jsem si rukou na červený, zkrvavený zátylek.
