Jsme unavení, otupělí a začíná nám být všechno jedno. Když nás tady nechtějí tak jedeme zpátky.
Vytoužená cesta každého křesťana. Vidět Jeruzalém.
Rok jsme se s Pavlem, mým dobrým kamarádem, připravovali na tuto cestu. Vyjíždíme totiž ze Saudské Arábie, kde pracujeme. K získání pracovních víz pro Saudskou Arábíí jsme museli podepsat, že jsme nikdy nenavštívili Izrael. Zatímco jsem měla připravený nový pas v kabelce, šla jsem si vyzvednout na personální pas s výjezdním vízem. Můžeme vyrazit.
S Pavlem, který má kamaráda na české ambasádě v Tel Avivu jsme se domluvili, že to vezmeme přes Jordánsko. Pavel zabookoval hotel v hlavním městě Ammánu.
Jedeme do neznáma.
V Saudské Arábii jsme si o Izraeli nemohli vyhledat na internetu žádné informace. Na vše je cenzura. Pavel od kamaráda ví, že z Ammánu jede ráno do Tel Avivu autobus. Tato cesta je dlouhá, a ne zcela bezpečná. Doba na hranicích je úměrná náladě celníků a naší ochotě zaplatit odstupné. Nejsem nadšená tímto dobrodružstvím, ale jiná volba není.
Večer přilítáme do Ammánu.
„Hani vidíš to, co já?“ ukazuje mi odletovou tabuli, kde je ranní let do Tel Avivu.
„Teda to máme kliku. Jdu se zeptat na letenky.“
„Ty máš dináry?“
„Ne, ale mám kreditku,“ odpovídám na divný dotaz.
„Jo myslíš tu Saudskou, kde registrují každý pohyb,“ mluví ke mně jako k idiotovi.
„Do prdele. To mi teda nedošlo.“
Pavel mění dolary na Jordánské dináry a jdeme koupit letenky.
Konečně Tel Aviv. Na letišti je spousta ozbrojených vojáků a civilní policie. To nás nepřekvapuje, jsme na to ze Saudi zvyklí. Předkládáme naše pasy vonící ještě novotou.
Přistupuje k nám první úředník rozdělí nás a ptá se každého zvlášť:
„Jaký je účel vaší cesty?
„Jak se jmenovala za svobodna vaše maminka a babička?“ tápu a lovím v paměti.
„Proč cestujete spolu?“
„Odkud se znáte?“
„Jak jste se seznámili? Následuje další množství otázek. Po probděné noci mi odpovědi moc nejdou.
Přistupuje další úředník a ptá se na stejné otázky jen trochu jinak. Je to jako palba z kulometu, nestačím odpovídat. Vše si zapisuje a podává dalšímu úředníkovi, který se začíná ptát na stejné otázky. Ten si přivolává i Pavla a ptá se: „Kde budete bydlet?“
„Na české ambasádě,“ odpovídá Pavel.
„A co budete dělat teď?“
Večer přilítáme do Ammánu.
„Hani vidíš to, co já?“ ukazuje mi odletovou tabuli, kde je ranní let do Tel Avivu.
„Teda to máme kliku. Jdu se zeptat na letenky.“
„Ty máš dináry?“
„Ne, ale mám kreditku,“ odpovídám na divný dotaz.
„Jo myslíš tu Saudskou, kde registrují každý pohyb,“ mluví ke mně jako k idiotovi.
„Do prdele. To mi teda nedošlo.“
Pavel mění dolary na Jordánské dináry a jdeme koupit letenky.
Konečně Tel Aviv. Na letišti je spousta ozbrojených vojáků a civilní policie. To nás nepřekvapuje, jsme na to ze Saudi zvyklí. Předkládáme naše pasy vonící ještě novotou.
Přistupuje k nám první úředník rozdělí nás a ptá se každého zvlášť:
„Jaký je účel vaší cesty?
„Jak se jmenovala za svobodna vaše maminka a babička?“ tápu a lovím v paměti.
„Proč cestujete spolu?“
„Odkud se znáte?“
„Jak jste se seznámili? Následuje další množství otázek. Po probděné noci mi odpovědi moc nejdou.
Přistupuje další úředník a ptá se na stejné otázky jen trochu jinak. Je to jako palba z kulometu, nestačím odpovídat. Vše si zapisuje a podává dalšímu úředníkovi, který se začíná ptát na stejné otázky. Ten si přivolává i Pavla a ptá se: „Kde budete bydlet?“
„Na české ambasádě,“ odpovídá Pavel.
„A co budete dělat teď?“
Pavel už toho taky měl akorát tak dost, usměje se a říká: „Tak teď si dáme kafe.“
Je nám umožněn vstup do svaté země. Míříme ke kavárně a stojíme v řadě. Ale jako bychom tam nebyli. Jsou obslouženi jen za námi přistupující ortodoxní židé v dlouhých kabátech s černými obrovskými klobouky, z nichž po bocích padají lokny. Dlouhé plnovousy jim dodávají vážnosti a vznešenosti.
„Tak ani kávu tady nedostaneme,“ začala jsem nadávat.
„Ztichni, nevidíš ty mikrofony nad námi?“
Udělalo se mi špatně od žaludku. Tahám Pavla za cíp kabátu. Pojď jdeme z letiště pryč.
Je ještě brzy, město spí. Vychutnáváme si okamžiky ticha. Tel Aviv je nádherné, moderní město, s rušnými plážemi a restauracemi s výhledem na moře. Jazýček je rozmazlován delikatesní kuchyní.
Během pobytu se setkáváme s milými lidmi, všude je cítit pohoda, bezpečí, které je tak relativní.
Druhý den se vydáváme do Jeruzalému, působící svou historii, mnohdy narušena komercí.
Pár dní uteče jako voda a musíme se vrátit zpátky. To nevíme, co nás čeká. Výstupní kontrola je ještě horší. Trvá dvě hodiny. Kontrolují nám věci v kufrech, taškách, podstupujeme osobní prohlídku.
Další otázky: „Kdo Vám balil kufry?“
„S kým jste se setkali?“ připadám si jako vězeň.
Konečně sedíme v letadle.
„Pavle, napadlo Tě co bychom dělali kdyby nás v Saudě kontrolovali stejně pečlivě a našli druhý pas s razítkem z Izraele?“ polil mě studený pot.
„Tak ani kávu tady nedostaneme,“ začala jsem nadávat.
„Ztichni, nevidíš ty mikrofony nad námi?“
Udělalo se mi špatně od žaludku. Tahám Pavla za cíp kabátu. Pojď jdeme z letiště pryč.
Je ještě brzy, město spí. Vychutnáváme si okamžiky ticha. Tel Aviv je nádherné, moderní město, s rušnými plážemi a restauracemi s výhledem na moře. Jazýček je rozmazlován delikatesní kuchyní.
Během pobytu se setkáváme s milými lidmi, všude je cítit pohoda, bezpečí, které je tak relativní.
Druhý den se vydáváme do Jeruzalému, působící svou historii, mnohdy narušena komercí.
Pár dní uteče jako voda a musíme se vrátit zpátky. To nevíme, co nás čeká. Výstupní kontrola je ještě horší. Trvá dvě hodiny. Kontrolují nám věci v kufrech, taškách, podstupujeme osobní prohlídku.
Další otázky: „Kdo Vám balil kufry?“
„S kým jste se setkali?“ připadám si jako vězeň.
Konečně sedíme v letadle.
„Pavle, napadlo Tě co bychom dělali kdyby nás v Saudě kontrolovali stejně pečlivě a našli druhý pas s razítkem z Izraele?“ polil mě studený pot.
