Od rána se v něm kupila nenávist ke všemu a všem. Připomínali, v jak nespravedlivém světě musí už víc jak padesát let žít.
Lidé, kterým musí každý den ve vrátnici radit, kam jít, jako by nebyli schopní si to najít sami. Doktory, kteří kolem něj na klinice dennodenně procházejí a tváří se veledůležitě, a přitom o světě neví vůbec nic. Tu a tam někomu vytisknou papír a pošlou ho do lékárny a Miroslavem, bez kterého by se k nim lidé ani nedostali, opovrhují. Přitom nemají nejmenší ponětí, čeho je schopný. Ta nespravedlnost ho zevnitř sžírala jako zhoubný nádor. A stejně jako s nemocí je i s nespravedlností třeba bojovat.
Skopl boty, bundu hodil na židli a svalil se na gauč. Nejvíc ze všeho se celý den těšil, až si zapne televizi a zapálí cigaretu. Ne že by jich přes den nestihl vykouřit alespoň pár, ale ve svobodném světě čtyř stěn zkrátka chutnají úplně jinak než v tom vězení tam venku.
Koukl se na hodiny – půl osmé, právě začínaly večerní zprávy. Dávno už prokouknul ty rádoby nezávislé novináře, kteří se všem snaží vymýt mozky. Kdepak, na Miroslava si nepřijdou. Má svoje informace a moc dobře ví, kde si pravdu dohledat. Zrovna dnes mu kamarádka připomněla, že musí alespoň myšlenkou oslavit statečného důchodce, který se nenechal zviklat ve své víře ve spravedlnost a přesně před šesti lety začal na vlakové trati bojovat za svobodu. Za tento svůj statečný boj si pak odseděl skoro tři roky, jen proto, že lidem ukázal, čeho jsou ti zahalení teroristi schopní. Nikdo tehdy jeho pohnutky nepochopil. Nikdo až na Miroslava a pár dalších, kteří se nenechají zaslepit pravdoláskaři a podobnou sebrankou. Lidé vůbec nechápali, jak obrovskou hrozbu ti zakuklenci pro český národ představují. Proto se ten statečný muž rozhodl jim ji ukázat. Označují ho za prvního českého teroristu, přitom je to opravdový vlastenec.
A právě tehdy si Miroslav uvědomil, že v téhle křižácké činnosti musí pokračovat. Ukazovat svému národu všechno zlo, o kterém jim v televizi neřeknou.
Otevřel si pivo koupené v akci za 8,90 a zapnul počítač. Do kolonky už stačí zadat jen první písmeno a vyhledávač mu adresu sociální sítě doplní sám. Vždy, když se stránka načítala, srdce mu hrdě tlouklo pod náporem vlastenectví. Jednou se o něm bude psát v učebnicích, tím si byl jistý.
V pravém horním rohu obrazovky se rozbalila nabídka profilů, pod kterými se obvykle přihlašuje. Pro dnešek se rozhodl bojovat pod jménem František Klouzek. Má ho obzvlášť rád, je to dobrý občan, který se nenechá zastrašit žádnými podlými citacemi paragrafů ani odkazy na ústavu. Člověk nepotřebuje znát zákony nazpaměť k tomu, aby lidem vysvětlil, co mají politici za lubem – k tomu bohatě stačí selský rozum.
Po přihlášení se mu zobrazí poslední příspěvky ostatních bojovníků za svobodu. „Vojáci NATO budou střílet děti, které se pokusí dostat na dětská hřiště.“ Já to věděl, pomyslel si. Tlačítkem sdílet zprávu poslal do světa. Neodpustil by si, kdyby o tom své přátele neinformoval a doplatily by na to právě jejich děti. Nebo kterékoli děti. Právě to z něj dělá lepšího člověka, než jsou ti, kteří realitu slepě popírají.
Další příspěvek opět jen potvrzuje to, co každý politicky aktivní občan už dávno ví – zahraniční vojáci, kteří se zde léčí, k nám zavlekli tuberkulózu. Překvapilo by ho spíš, kdyby sem žádnou nemoc nezavlekli. Před revolucí tu žádné nemoci nebyly – ani tuberkulóza, ani HIV, ani žádná z těch odporných nákaz, kterou sem zavlekli všichni ti cizáci. A nejen oni – za ty nejhorší nemoci ze všech totiž můžou homosexuálové.
Miroslav se otřásl. Na svého bratra si vzpomněl málokdy, ale když, tak jedině s opovržením. Když tehdy před lety přišel s tou svojí úchylkou, s tou anomálií, s tou nebetyčnou nechutností, nikdo v rodině nevěřil, že by se to mohlo stát právě jim. Byli tak normální, měli se dobře, a pak jim osud z ničeho nic sešle takovou ránu. Gay. Homouš. Buzna. Ostuda. Okamžitě s ním přerušil styky – a nejen on. Od toho dne s ním nepromluvila ani matka ani nejmladší sestra. Dobré na tom bylo alespoň to, že je to zvěrstvo všechny semklo a osobní zkušenost s něčím tak zavrženíhodným mu alespoň dodala další chuť a odvahu bojovat se vším, co na tento svět nepatří.
Myší najel do políčka, které ho vybízelo, aby napsal, co se mu honí hlavou. Klikl a dal se do psaní zprávy, kterou si připravil už před pár dny:
„Uniklé emaily politiků prozradily, že chtějí schválit zákon, podle kterého budou mít homosexuální páry přednostní právo na adopci dětí!!!!! Ředitelé dětských domovů dostávají v mailu jasné instrukce, aby nijak nekontrolovali domácnost, ve které by děti vyrůstaly (protože kdyby tam kontrolu poslali, tak nechutné prostředí pro děti by nikdy neschválila). A pokud to jenom trochu půjde, mají je dokonce přesvědčit, aby si vzali děti rovnou dvě. Podle výzkumu nezávislé firmy se tak má čekací doba pro heterosexuální páry prodloužit až na 10 let!!!!!“
Nepíše lež. Nevymýšlí si. Upozorňuje jen na to, co by se mohlo stát. Ne... Na to, co je dokonce naprosto nevyhnutelné.
Text doplnil obrázkem, který existenci emailů jasně dokazují – nic, co by se nedalo zvládnout v programu malování. V jednoduchosti je krása. A nerozlouskl by to ani Interpol.
Když Miroslav odeslal zprávu do světa, okamžitě ho naplnil pocit zadostiučinění. Kdepak. On žádnou takovou prasárnu nedopustí. A nejen on. Bojovníků za svobodu má ve svém okolí spoustu. Jeden za druhým jeho příspěvek sdílí a zpráva se šíří jako lavina. Jednou už dokonce jeho zprávu sdílel jeden poslanec, na to byl obzvlášť pyšný. Ten dosah byl tehdy obrovský. Třeba se mu opět poštěstí. Ale pro dnešek to stačilo.
S pocitem dobře vykonané práce se Miroslav odhlásil a oddechl si. Teď, když splnil svou občanskou povinnost, může jít konečně myslet sám na sebe. Do kolonky pro webovou adresu napsal první dvě písmena a zbytek už se opět doplnil sám. Pod přezdívkou Kluzák se přihlásil do portálu a otevřel jednu ze skupin, jichž byl členem. Rozklikl chatovací okénko a začal psát.
„Ahoj krásko, nechceš si se mnou popovídat?“
„Čauky, jj, proč ne.“
„Kolikpak ti je?“
„Dvanáct.“
„Dvanáct? Tak to je pohoda…“
Zadání:
Co dělá vaše postava, když je sama doma? Čím se zabývá, když ji nikdo nevidí? Skrývá něco? O čem by se rodina (spolubydlící) neměli dozvědět? Přejída se? Volá na erotické linky? Napustí si plnou vanu horké vody v době energetické krize? Nosí spodní prádlo své ženy? Tančí po bytě tango se smetákem?
Skopl boty, bundu hodil na židli a svalil se na gauč. Nejvíc ze všeho se celý den těšil, až si zapne televizi a zapálí cigaretu. Ne že by jich přes den nestihl vykouřit alespoň pár, ale ve svobodném světě čtyř stěn zkrátka chutnají úplně jinak než v tom vězení tam venku.
Koukl se na hodiny – půl osmé, právě začínaly večerní zprávy. Dávno už prokouknul ty rádoby nezávislé novináře, kteří se všem snaží vymýt mozky. Kdepak, na Miroslava si nepřijdou. Má svoje informace a moc dobře ví, kde si pravdu dohledat. Zrovna dnes mu kamarádka připomněla, že musí alespoň myšlenkou oslavit statečného důchodce, který se nenechal zviklat ve své víře ve spravedlnost a přesně před šesti lety začal na vlakové trati bojovat za svobodu. Za tento svůj statečný boj si pak odseděl skoro tři roky, jen proto, že lidem ukázal, čeho jsou ti zahalení teroristi schopní. Nikdo tehdy jeho pohnutky nepochopil. Nikdo až na Miroslava a pár dalších, kteří se nenechají zaslepit pravdoláskaři a podobnou sebrankou. Lidé vůbec nechápali, jak obrovskou hrozbu ti zakuklenci pro český národ představují. Proto se ten statečný muž rozhodl jim ji ukázat. Označují ho za prvního českého teroristu, přitom je to opravdový vlastenec.
A právě tehdy si Miroslav uvědomil, že v téhle křižácké činnosti musí pokračovat. Ukazovat svému národu všechno zlo, o kterém jim v televizi neřeknou.
Otevřel si pivo koupené v akci za 8,90 a zapnul počítač. Do kolonky už stačí zadat jen první písmeno a vyhledávač mu adresu sociální sítě doplní sám. Vždy, když se stránka načítala, srdce mu hrdě tlouklo pod náporem vlastenectví. Jednou se o něm bude psát v učebnicích, tím si byl jistý.
V pravém horním rohu obrazovky se rozbalila nabídka profilů, pod kterými se obvykle přihlašuje. Pro dnešek se rozhodl bojovat pod jménem František Klouzek. Má ho obzvlášť rád, je to dobrý občan, který se nenechá zastrašit žádnými podlými citacemi paragrafů ani odkazy na ústavu. Člověk nepotřebuje znát zákony nazpaměť k tomu, aby lidem vysvětlil, co mají politici za lubem – k tomu bohatě stačí selský rozum.
Po přihlášení se mu zobrazí poslední příspěvky ostatních bojovníků za svobodu. „Vojáci NATO budou střílet děti, které se pokusí dostat na dětská hřiště.“ Já to věděl, pomyslel si. Tlačítkem sdílet zprávu poslal do světa. Neodpustil by si, kdyby o tom své přátele neinformoval a doplatily by na to právě jejich děti. Nebo kterékoli děti. Právě to z něj dělá lepšího člověka, než jsou ti, kteří realitu slepě popírají.
Další příspěvek opět jen potvrzuje to, co každý politicky aktivní občan už dávno ví – zahraniční vojáci, kteří se zde léčí, k nám zavlekli tuberkulózu. Překvapilo by ho spíš, kdyby sem žádnou nemoc nezavlekli. Před revolucí tu žádné nemoci nebyly – ani tuberkulóza, ani HIV, ani žádná z těch odporných nákaz, kterou sem zavlekli všichni ti cizáci. A nejen oni – za ty nejhorší nemoci ze všech totiž můžou homosexuálové.
Miroslav se otřásl. Na svého bratra si vzpomněl málokdy, ale když, tak jedině s opovržením. Když tehdy před lety přišel s tou svojí úchylkou, s tou anomálií, s tou nebetyčnou nechutností, nikdo v rodině nevěřil, že by se to mohlo stát právě jim. Byli tak normální, měli se dobře, a pak jim osud z ničeho nic sešle takovou ránu. Gay. Homouš. Buzna. Ostuda. Okamžitě s ním přerušil styky – a nejen on. Od toho dne s ním nepromluvila ani matka ani nejmladší sestra. Dobré na tom bylo alespoň to, že je to zvěrstvo všechny semklo a osobní zkušenost s něčím tak zavrženíhodným mu alespoň dodala další chuť a odvahu bojovat se vším, co na tento svět nepatří.
Myší najel do políčka, které ho vybízelo, aby napsal, co se mu honí hlavou. Klikl a dal se do psaní zprávy, kterou si připravil už před pár dny:
„Uniklé emaily politiků prozradily, že chtějí schválit zákon, podle kterého budou mít homosexuální páry přednostní právo na adopci dětí!!!!! Ředitelé dětských domovů dostávají v mailu jasné instrukce, aby nijak nekontrolovali domácnost, ve které by děti vyrůstaly (protože kdyby tam kontrolu poslali, tak nechutné prostředí pro děti by nikdy neschválila). A pokud to jenom trochu půjde, mají je dokonce přesvědčit, aby si vzali děti rovnou dvě. Podle výzkumu nezávislé firmy se tak má čekací doba pro heterosexuální páry prodloužit až na 10 let!!!!!“
Nepíše lež. Nevymýšlí si. Upozorňuje jen na to, co by se mohlo stát. Ne... Na to, co je dokonce naprosto nevyhnutelné.
Text doplnil obrázkem, který existenci emailů jasně dokazují – nic, co by se nedalo zvládnout v programu malování. V jednoduchosti je krása. A nerozlouskl by to ani Interpol.
Když Miroslav odeslal zprávu do světa, okamžitě ho naplnil pocit zadostiučinění. Kdepak. On žádnou takovou prasárnu nedopustí. A nejen on. Bojovníků za svobodu má ve svém okolí spoustu. Jeden za druhým jeho příspěvek sdílí a zpráva se šíří jako lavina. Jednou už dokonce jeho zprávu sdílel jeden poslanec, na to byl obzvlášť pyšný. Ten dosah byl tehdy obrovský. Třeba se mu opět poštěstí. Ale pro dnešek to stačilo.
S pocitem dobře vykonané práce se Miroslav odhlásil a oddechl si. Teď, když splnil svou občanskou povinnost, může jít konečně myslet sám na sebe. Do kolonky pro webovou adresu napsal první dvě písmena a zbytek už se opět doplnil sám. Pod přezdívkou Kluzák se přihlásil do portálu a otevřel jednu ze skupin, jichž byl členem. Rozklikl chatovací okénko a začal psát.
„Ahoj krásko, nechceš si se mnou popovídat?“
„Čauky, jj, proč ne.“
„Kolikpak ti je?“
„Dvanáct.“
„Dvanáct? Tak to je pohoda…“
Zadání:
Co dělá vaše postava, když je sama doma? Čím se zabývá, když ji nikdo nevidí? Skrývá něco? O čem by se rodina (spolubydlící) neměli dozvědět? Přejída se? Volá na erotické linky? Napustí si plnou vanu horké vody v době energetické krize? Nosí spodní prádlo své ženy? Tančí po bytě tango se smetákem?
Od rána se v něm kupila nenávist ke všemu a všem. Připomínali, v jak nespravedlivém světě musí už víc jak padesát let žít. Ta nespravedlnost ho zevnitř sžírala jako zhoubný nádor. A stejně jako s nemocí je i s nespravedlností třeba bojovat.
Skopl boty, bundu hodil na židli a svalil se na gauč. Nejvíc ze všeho se celý den těšil, až si zapne televizi a zapálí cigaretu. Ne že by jich přes den nestihl vykouřit alespoň pár, ale ve svobodném světě čtyř stěn zkrátka chutnají úplně jinak než v tom vězení tam venku. Mezi lidmi, kterým musí každý den ve vrátnici radit, kam jít, jako by nebyli schopní si to najít sami. Mezi doktory, kteří kolem něj na klinice dennodenně procházejí a tváří se veledůležitě, a přitom o světě nevědí vůbec nic. Tu a tam někomu vytisknou papír a pošlou ho do lékárny a Miroslavem, bez kterého by se k nim lidé ani nedostali, opovrhují. Přitom nemají nejmenší ponětí, čeho je schopný.
Koukl se na hodiny – půl osmé, právě začínaly večerní zprávy. Dávno už prokouknul ty rádoby nezávislé novináře, kteří se všem snaží vymýt mozky. Kdepak, na Miroslava si nepřijdou. Má svoje informace a moc dobře ví, kde si pravdu dohledat.
Zrovna dnes mu kamarádka připomněla, že musí alespoň myšlenkou oslavit statečného důchodce, který se nenechal zviklat ve své víře ve spravedlnost a přesně před šesti lety začal na vlakové trati bojovat za svobodu. Za tento svůj statečný boj si pak odseděl skoro tři roky jen proto, že lidem ukázal, čeho jsou ti zahalení teroristi schopní. Nikdo tehdy jeho pohnutky nepochopil. Nikdo až na Miroslava a pár dalších, kteří se nenechají zaslepit pravdoláskaři a podobnou sebrankou.
Lidé vůbec nechápali, jak obrovskou hrozbu ti zakuklenci pro český národ představují. Proto se ten statečný muž rozhodl jim riziko ukázat. Označují ho za prvního českého teroristu, přitom je to opravdový vlastenec.
A právě tehdy si Miroslav uvědomil, že v tomhle křižáckém tažení musí pokračovat. Ukazovat svému národu všechno zlo, o kterém lidem v televizi neřeknou.
Otevřel si pivo koupené v akci za 8,90 a zapnul počítač. Do kolonky už stačí zadat jen první písmeno a vyhledávač mu adresu sociální sítě doplní sám. Vždy, když se stránka načítala, srdce mu hrdě tlouklo pod náporem vlastenectví. Jednou se o něm bude psát v učebnicích, tím si byl jistý.
V pravém horním rohu obrazovky se rozbalila nabídka profilů, pod kterými se obvykle přihlašuje. Pro dnešek se rozhodl bojovat pod jménem František Klouzek. Má ho obzvlášť rád, je to dobrý občan, který se nenechá zastrašit žádnými podlými citacemi paragrafů ani odkazy na ústavu. Člověk nepotřebuje znát zákony nazpaměť k tomu, aby lidem vysvětlil, co mají politici za lubem – k tomu bohatě stačí selský rozum.
Po přihlášení se mu zobrazí poslední příspěvky ostatních bojovníků za svobodu.
Otevřel si pivo koupené v akci za 8,90 a zapnul počítač. Do kolonky už stačí zadat jen první písmeno a vyhledávač mu adresu sociální sítě doplní sám. Vždy, když se stránka načítala, srdce mu hrdě tlouklo pod náporem vlastenectví. Jednou se o něm bude psát v učebnicích, tím si byl jistý.
V pravém horním rohu obrazovky se rozbalila nabídka profilů, pod kterými se obvykle přihlašuje. Pro dnešek se rozhodl bojovat pod jménem František Klouzek. Má ho obzvlášť rád, je to dobrý občan, který se nenechá zastrašit žádnými podlými citacemi paragrafů ani odkazy na ústavu. Člověk nepotřebuje znát zákony nazpaměť k tomu, aby lidem vysvětlil, co mají politici za lubem – k tomu bohatě stačí selský rozum.
Po přihlášení se mu zobrazí poslední příspěvky ostatních bojovníků za svobodu.
„Vojáci NATO budou střílet děti, které se pokusí dostat na dětská hřiště.“
Já to věděl, pomyslel si. Tlačítkem sdílet zprávu poslal do světa. Neodpustil by si, kdyby o tom své přátele neinformoval a doplatily by na to právě jejich děti. Nebo kterékoli děti. Právě to z něj dělá lepšího člověka, než jsou ti, kteří realitu slepě popírají.
Další příspěvek opět jen potvrzuje to, co každý politicky aktivní občan už dávno ví – zahraniční vojáci, kteří se zde léčí, k nám zavlekli tuberkulózu. Překvapilo by ho spíš, kdyby sem žádnou nemoc nezavlekli.
Další příspěvek opět jen potvrzuje to, co každý politicky aktivní občan už dávno ví – zahraniční vojáci, kteří se zde léčí, k nám zavlekli tuberkulózu. Překvapilo by ho spíš, kdyby sem žádnou nemoc nezavlekli.
Před revolucí tu žádné nemoci nebyly – ani tuberkulóza, ani HIV, ani žádná z těch odporných nákaz, kterou sem zavlekli všichni ti cizáci. A nejen oni – za ty nejhorší nemoci ze všech totiž můžou homosexuálové.
Miroslav se otřásl. Na svého bratra si vzpomněl málokdy, ale když, tak jedině s opovržením. Když tehdy před lety přišel s tou svojí úchylkou, s tou anomálií, s tou nebetyčnou nechutností, nikdo v rodině nevěřil, že by se to mohlo stát právě jim.
Byli tak normální, měli se dobře, a pak jim osud z ničeho nic sešle takovou ránu. Gay. Homouš. Buzna. Ostuda. Okamžitě s ním přerušil styky – a nejen on. Od toho dne s ním nepromluvila ani matka ani nejmladší sestra.
Dobré na tom bylo alespoň to, že je to zvěrstvo všechny semklo a osobní zkušenost s něčím tak zavrženíhodným mu alespoň dodala další chuť a odvahu bojovat se vším, co na tento svět nepatří.
Myší najel do políčka, které ho vybízelo, aby napsal, co se mu honí hlavou. Klikl a dal se do psaní zprávy, kterou si připravil už před pár dny:
„Uniklé emaily politiků prozradily, že chtějí schválit zákon, podle kterého budou mít homosexuální páry přednostní právo na adopci dětí!!!!! Ředitelé dětských domovů dostávají v mailu jasné instrukce, aby nijak nekontrolovali domácnost, ve které by děti vyrůstaly (protože kdyby tam kontrolu poslali, tak nechutné prostředí pro děti by nikdy neschválila). A pokud to jenom trochu půjde, mají je dokonce přesvědčit, aby si vzali děti rovnou dvě. Podle výzkumu nezávislé firmy se tak má čekací doba pro heterosexuální páry prodloužit až na 10 let!!!!!“
Nepíše lež. Nevymýšlí si. Upozorňuje jen na to, co by se mohlo stát. Ne... Na to, co je dokonce naprosto nevyhnutelné.
Text doplnil obrázkem, který existenci emailů jasně dokazují – nic, co by se nedalo zvládnout v programu malování. V jednoduchosti je krása. A nerozlouskl by to ani Interpol.
Když Miroslav odeslal zprávu do světa, okamžitě ho naplnil pocit zadostiučinění. Kdepak. On žádnou takovou prasárnu nedopustí. A nejen on. Bojovníků za svobodu má ve svém okolí spoustu. Jeden za druhým jeho příspěvek sdílí a zpráva se šíří jako lavina. Jednou už dokonce jeho zprávu sdílel jeden poslanec, na to byl obzvlášť pyšný. Ten dosah byl tehdy obrovský. Třeba se mu opět poštěstí. Ale pro dnešek to stačilo.
S pocitem dobře vykonané práce se Miroslav odhlásil a oddechl si. Teď, když splnil svou občanskou povinnost, může jít konečně myslet sám na sebe. Do kolonky pro webovou adresu napsal první dvě písmena a zbytek už se opět doplnil sám. Pod přezdívkou Kluzák se přihlásil do portálu a otevřel jednu ze skupin, jichž byl členem. Rozklikl chatovací okénko a začal psát.
„Ahoj krásko, nechceš si se mnou popovídat?“
„Čauky, jj, proč ne.“
„Kolikpak ti je?“
„Dvanáct.“
„Dvanáct? Tak to je pohoda…“
