„Nu, co mi odpovíte, když se vás znovu ptám, jak mám tuto prekérní situaci vyřešit? Co byste, madam, na mém místě dělala vy?“ Pásl se na jejích rozpacích, viděl, jak si kouše rty do krve. Jen ať krvácí! Jen ať trpí!
„Na vašem místě bych se především chtěla vyvarovat skandálu,“ odpověděla konečně.
„Výborně! Takže se alespoň na jedné věci shodneme.“
„Ale chtěla bych si to dítě ponechat. Mohl byste ho ve své velkodušnosti přijmout, je to přece jen také vaše krev…“
„Nemluvte mi o krvi!“ zahřměl. „Pošpinila jste náš rod a ten panchart mi to bude připomínat každý boží den!“
„Vždyť zde trávíte jen zlomek času! Nebyl by vám na obtíž,“ zaprosila Almérie a hned si skousla rty. Nechtěla se sice před ním ponižovat a škemrat. Ale je to její dítě. A Emerichovo! Dítě lásky. Opravdové lásky, čisté, spalující. Ta opojná chvilka štěstí se zhmotnila v nový život, který ona teď bude bránit. Překoná svou hrdost. Bude se plazit a škemrat. Za sebe ne, ale za dítě. Padla mu k nohám a objala kolena. „Zapřísahám vás!“
„Ovládejte se, madam!“ vymanil se z jejího křečovitého stisku a potlačoval chuť do ní kopnout. Nechce ji vidět. Ne, dokud je samodruhá. Hnusí se mu! Ať se mu klidí z očí!
A najednou věděl, co dělat. „Slyšte mou vůli, madam,“ řekl suše. „Odjedete neodkladně ke svým příbuzným do Itálie. Doprovodí vás spolehlivý lékař a jeden diskrétní poručník. Zde setrváte do porodu. Jakmile se dítě narodí, odevzdáte je poručníkovi. On dítě odveze k prověřeným lidem. Vy ani můj zrádný bratr je již nikdy neuvidíte. Ale nemějte strach, dostane se mu dobré výchovy i vzdělání. Nejsem netvor,“ zasmál se, spokojený sám se sebou. Smál se nahlas a zle.
Už to viděl to v barvách: Až se manželka vrátí za půl roku z Itálie, bude to, jakoby se vracela z přátelské návštěvy. Tak, jako vždy. A vše bude jako dřív. Časem zapomenou na tuto nepříjemnost. Tuto politováníhodnou událost, vleklou manželčinu chorobu, která zkazila jednu plesovou sezónu. Ano, skvěle to vymyslel. Dítě nechá u nějaké méně urozené rodiny. U někoho, kdo mu je zavázán. Ve Vídni, nebo v Itálii?
Nu, a proč by nemohlo vyrůstat zde, v blízkosti zámku, na jejich panství! Výborně! A jen on a poručník bude vědět, kdo je ten nový poddaný. Panchart! Smál se, až se zalykal. Almérie ležela na zemi a tiše plakala. On však její slzy neviděl.
