Už to asi zase začíná. Spoustu let byl klid.
„No jasně, to je ta včerejší úporná bolest hlavy!“ pomyslí si. „Vždycky to takhle začíná.“
Jen je to nové, co s někým žije. Poprvé, to byla ještě malá holka, se jí to stalo, na útěku z děcáku. Bylo to tam krutý, s ostatními dětmi si nerozuměla. Neměla žádné příbuzné, rodiče zemřeli při autonehodě. Údajně. Nepamatuje si je. V noci si sbalila batůžek a odešla a tenkrát se to prvně stalo. Potom naposledy asi rok po maturitě. Skoro dvacet let byl pokoj... proč teď? Chodí v tenzi po domě trhavými pohyby jak zombie tělocvikář.
Jen je to nové, co s někým žije. Poprvé, to byla ještě malá holka, se jí to stalo, na útěku z děcáku. Bylo to tam krutý, s ostatními dětmi si nerozuměla. Neměla žádné příbuzné, rodiče zemřeli při autonehodě. Údajně. Nepamatuje si je. V noci si sbalila batůžek a odešla a tenkrát se to prvně stalo. Potom naposledy asi rok po maturitě. Skoro dvacet let byl pokoj... proč teď? Chodí v tenzi po domě trhavými pohyby jak zombie tělocvikář.
„Jaaauuuu!!!“ vytryskne jí z hrdla bolestně. Alespoň už ví, co a jak. Jak to udýchat, jak se odpoutat od bolesti. Na internetu legálně seženete drogy a nejzvrhlejší druhy porna. O tomto žádné informace, ani nijak zakódované.
Štěstí, že se tenkrát prozradil ten starý pán v tramvaji. Chudák starý, už neudržel ani víčko. Třetí víčko. Prostě s ním mrkl. Viděla ho. Zle se na ní podíval, ale ona na něj rychle spiklenecky mrkla také.
Také třetím víčkem, i když podvědomě věděla, že na veřejnosti ho nesmí používat. Vystoupili spolu z tramvaje a povídali si až do rána.
„Takže pozůstatek pravěkého křížení savců s plazy?“ Ujišťovala se Gizela.
„Částečně i s členovci, snad i hmyzí prapraprapra.“ Odvětil a pokrčil rameny.
„Takže pád asteroidu nepřežily jen myšky a droboučcí savečci jak nám tvrdí… Nejsme tedy?...“ a ukázala nahoru k nebi. Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
„Já to věděla! Vždyť se bojím i na štaflích a v životě jsem neletěla ještě ani letadlem. A co ty ostatní věci- jako mezi- on a ona… No, vždyť chápete- víte…“
„Chápu, ale nevím. Žiju sám. I když i v tomhle prý máme něco z lidí, plazů, i těch hmyzáků. Ale na to si budeš muset přijít sama!“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“ zaječí. Bolest jí vrací zpět do současnosti. Naštěstí ví, že za chvíli už nic neucítí, tělo si vždy vyrobí nějaký vlastní druh analgetika. Bleskem ze sebe strhá oblečení. Prohýbá se v zádech a kůže na čele jí začíná praskat. Trhlina pokračuje na krku, mezi ňadry po břiše až k nohám. Je prohnutá dozadu jako luk a klepe se v křeči. Celá kůže z ní sjíždí, už má zbytky jen na dlaních a chodidlech. Ta za chvíli povolí také a Gizela těžce oddechuje. V tom v zámku zarachotí klíč.
„Ahoj Gizelko, už jsi doma? Ale, ale! Ty na sobě nic nemáš! Hned jsem u tebe!“ Šveholí Jaromír Brumla, její manžel.
„Co to tady leží zmuchlané? Co že?! Neopren??? Kde jsme ho vzali?“
„Nech už toho a pojď ke mně, mám na Tebe obrovskou chuť!!!“ Lísá se Gizela.
„Ano, ano obejmi mě, po té včerejší bolesti hlavy super změna…“ Šeptá Jaromír a vydechuje. Naposledy. Obejmutí je silné, škrtící, zdrcující. A Gizela na něj opravdu má chuť. Vyhazuje spodní čelist a polyká ho. Celého. On je (pardon- byl) Jára vcelku střízlík. Gizela s obrovským břichem míří do postele a napadá jí:
„On a ona... tak takhle to tedy u nás je. Proto asi neznám rodiče.“ Ráno vstane a cítí nezvyklý tlak v podbřišku.
„Chudák Jára. No, nakonec to byl dobrák od kosti,“ vzdychne Gizela. Na toaletu už ale nedoběhne a … snese vejce.
„Sirotečku,“ pronese, dá ho to thermotašky a i s tou vloží do Babyboxu nedaleké nemocnice s dopisem. Pak si na telefonu najde seznamovací aplikaci a píše: Hledám touto cestou muže menší štíhlé postavy, nejlépe jménem Novák, nebo Winter. Jednou Tě sním láskou.
Zadání:
Co dělá vaše postava, když je sama doma? Čím se zabývá, když ji nikdo nevidí? Skrývá něco? O čem by se rodina (spolubydlící) neměli dozvědět? Přejídá se? Volá na erotické linky? Napustí si plnou vanu horké vody v době energetické krize? Nosí spodní prádlo své ženy? Tančí po bytě tango se smetákem?
„Takže pozůstatek pravěkého křížení savců s plazy?“ Ujišťovala se Gizela.
„Částečně i s členovci, snad i hmyzí prapraprapra.“ Odvětil a pokrčil rameny.
„Takže pád asteroidu nepřežily jen myšky a droboučcí savečci jak nám tvrdí… Nejsme tedy?...“ a ukázala nahoru k nebi. Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
„Já to věděla! Vždyť se bojím i na štaflích a v životě jsem neletěla ještě ani letadlem. A co ty ostatní věci- jako mezi- on a ona… No, vždyť chápete- víte…“
„Chápu, ale nevím. Žiju sám. I když i v tomhle prý máme něco z lidí, plazů, i těch hmyzáků. Ale na to si budeš muset přijít sama!“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“ zaječí. Bolest jí vrací zpět do současnosti. Naštěstí ví, že za chvíli už nic neucítí, tělo si vždy vyrobí nějaký vlastní druh analgetika. Bleskem ze sebe strhá oblečení. Prohýbá se v zádech a kůže na čele jí začíná praskat. Trhlina pokračuje na krku, mezi ňadry po břiše až k nohám. Je prohnutá dozadu jako luk a klepe se v křeči. Celá kůže z ní sjíždí, už má zbytky jen na dlaních a chodidlech. Ta za chvíli povolí také a Gizela těžce oddechuje. V tom v zámku zarachotí klíč.
„Ahoj Gizelko, už jsi doma? Ale, ale! Ty na sobě nic nemáš! Hned jsem u tebe!“ Šveholí Jaromír Brumla, její manžel.
„Co to tady leží zmuchlané? Co že?! Neopren??? Kde jsme ho vzali?“
„Nech už toho a pojď ke mně, mám na Tebe obrovskou chuť!!!“ Lísá se Gizela.
„Ano, ano obejmi mě, po té včerejší bolesti hlavy super změna…“ Šeptá Jaromír a vydechuje. Naposledy. Obejmutí je silné, škrtící, zdrcující. A Gizela na něj opravdu má chuť. Vyhazuje spodní čelist a polyká ho. Celého. On je (pardon- byl) Jára vcelku střízlík. Gizela s obrovským břichem míří do postele a napadá jí:
„On a ona... tak takhle to tedy u nás je. Proto asi neznám rodiče.“ Ráno vstane a cítí nezvyklý tlak v podbřišku.
„Chudák Jára. No, nakonec to byl dobrák od kosti,“ vzdychne Gizela. Na toaletu už ale nedoběhne a … snese vejce.
„Sirotečku,“ pronese, dá ho to thermotašky a i s tou vloží do Babyboxu nedaleké nemocnice s dopisem. Pak si na telefonu najde seznamovací aplikaci a píše: Hledám touto cestou muže menší štíhlé postavy, nejlépe jménem Novák, nebo Winter. Jednou Tě sním láskou.
Co dělá vaše postava, když je sama doma? Čím se zabývá, když ji nikdo nevidí? Skrývá něco? O čem by se rodina (spolubydlící) neměli dozvědět? Přejídá se? Volá na erotické linky? Napustí si plnou vanu horké vody v době energetické krize? Nosí spodní prádlo své ženy? Tančí po bytě tango se smetákem?
Verze pro autorské čtení:
Striptýz
Už je to zase tady. Spoustu let byl klid.
„To je ta včerejší bolest hlavy!“ pomyslí si Gizela.
„Vždycky to takhle začíná.“
Pohybuje se po domě trhavými pohyby jak nemocný zombie. Naštěstí ví, že už za chvíli nic neucítí, tělo si vždy vyrobí nějaké vlastní analgetikum.
To všechno jí tenkrát prozradil ten starý pán v tramvaji. Už ani neudržel víčko. Třetí víčko. Prostě s ním mrkl. Viděla ho. Zle se na ní podíval, ale ona na něj spiklenecky mrkla také.
Svým třetím víčkem. Vystoupili spolu a povídali si až do rána.
„Takže pozůstatek pravěkého křížení savců s plazy?“ Ujišťovala se Gizela.
„Částečně i s členovci, snad i hmyzem.“ Odvětil.
„Jasně, pád asteroidu přežily nejen myšky a drobní savci jak nám tvrdí… Nejsme tedy? Návštěvníci?...“ A ukázala nahoru k nebi. Zavrtěl hlavou.
„Já to věděla! Vždyť se bojím i na štaflích. A co ty ostatní věci- jako- mezi ona a on… No, vždyť chápete- víte…“
„Chápu, ale nevím. Žiju sám. I když i v tom prý máme něco z lidí, plazů, i těch hmyzáků. Ale říkalas´, že jsi vdaná…“
„To ano, když jsem odešla z děcáku, chtěla jsem svou rodinu. Vzala jsem si prvního hodnýho kluka, co o mě projevil zájem. Jenže po něm mám jen nemožný příjmení. Brumlová… A tamto! Není to ono…“
„Hmm tak na to si budeš muset jednou přijít sama!“
„JÁÁÁÁÁÁÁUUU“ zaječí. Počáteční bolest jí vrací do současnosti. Strhá ze sebe oblečení. Prohýbá se v zádech a kůže na čele jí začíná praskat. Trhlina pokračuje na krku, mezi ňadry po břiše až k nohám. Je napjatá jako luk a klepe se v křeči. Stará kůže z ní sjíždí, už má zbytky jen na dlaních a chodidlech. Ta za chvíli povolí také a Gizela těžce oddechuje. V tom v zámku zarachotí klíč.
„Ahoj Gizelko, už jsi doma? Ale, ale! Ty na sobě nic nemáš! Hned jsem u tebe!“ Šveholí Jaromír Brumla, její manžel.
„Co to tady leží zmuchlané?! Neopren???
„Nech už toho a pojď ke mně, mám na Tebe obrovskou chuť!!!“ Lísá se Gizela.
„Ano, ano obejmi mě, po té včerejší bolesti hlavy super změna…“ Šeptá Jaromír a vydechuje. Naposledy. Obejmutí je silné, škrtící, zdrcující. A Gizela na něj opravdu má chuť. Vyhazuje spodní čelist a polyká ho. Celého. On je (pardon- byl) Jára vcelku střízlík.
Najednou se ozve zvonek u dveří.
„Dobrý den! Volá jakýsi muž. „Nesu Jardovi nějaké materiály z práce. Zapomněl je tam. Haló?! Máte otevřeno… Jdu dál!“
Vstoupí do pokoje a naskýtá se mu bizarní podívaná. Gizela stojí nahá v nové hladké kůži a z široce rozevřené tlamy čouhají Jardovy nohy.
Gizela se zmůže jen na: „Jauda uh hádný macheviávy ebube pochebovach.“ A námahou z polykání velkého sousta mrkne třetími víčky. Příchozí na ní vzhledem k situaci kouká vyrovnaně, i když je vidět, že podobný obraz nečekal.
„S plnými ústy se nemluví,“ pronáší dikcí naprosto neodpovídající situaci.
Gizela si pomyslí: „Je v šoku. Teď omdlí. A budu ho muset zblajznout taky. Teď- před létem. To zas budu v těch plavkách vypadat…“
Návštěvník ale neomdlívá.
„A s plnou tlamou už vůbec ne.“ Dodává a podá jí opodál visící župan.
Gizela konečně polkne. „Co jste zač, jak to, že neomdéváte, nebo neječíte???!!!
„Ještě před chvílí jsem to nevěděl, ale dlouho tě hledám. V životě by mě nenapadlo, že zrovna Jarda má doma… Ukážu ti další způsob, jak to můžeme dělat a nemusíš se u toho přecpávat…“ A mrkne třetími víčky.
Druhý den ráno se Gizela probouzí do poněkud zdemolovaného bytu.
„Zvířecí sex s lidským prožíváním! To je nejvíc!“ Pomyslí si s blaženým úsměvem. Náhle jí zabolí v podbřišku. Než doběhne na toaletu, snese vejce. Vejce z bílkovin z Jardy a z lásky s návštěvníkem. Ten se probouzí také.
„Jak se vůbec… jmenuješ?“ Ptá se s lehkým uzarděním Gizela, držíc v ruce vejce.
Karel. Karel Wintersteiger.
Gizela jen špitne: „Karel, Gizela a vejce Wintersteigerovi. Konečně jsem šťastná!“
„Zvířecí sex s lidským prožíváním! To je nejvíc!“ Pomyslí si s blaženým úsměvem. Náhle jí zabolí v podbřišku. Než doběhne na toaletu, snese vejce. Vejce z bílkovin z Jardy a z lásky s návštěvníkem. Ten se probouzí také.
„Jak se vůbec… jmenuješ?“ Ptá se s lehkým uzarděním Gizela, držíc v ruce vejce.
Karel. Karel Wintersteiger.
Gizela jen špitne: „Karel, Gizela a vejce Wintersteigerovi. Konečně jsem šťastná!“
Striptýz.
Už je to zase tady. Spoustu let byl klid.
„To je ta včerejší bolest hlavy!“ pomyslí si Gizela.
„Vždycky to takhle začíná.“
Pohybuje se po domě trhavými pohyby jak nemocný zombie. Naštěstí ví, že už za chvíli nic neucítí, tělo si vždy vyrobí nějaké vlastní analgetikum.
To všechno jí tenkrát prozradil ten starý pán v tramvaji. Už ani neudržel víčko. Třetí víčko. Prostě s ním mrkl. Viděla ho. Zle se na ní podíval, ale ona na něj spiklenecky mrkla také.
Svým třetím víčkem. Vystoupili spolu a povídali si až do rána.
„Takže pozůstatek pravěkého křížení savců s plazy?“ Ujišťovala se Gizela.
„Částečně i s členovci, snad i hmyzem.“ Odvětil.
„Jasně, pád asteroidu přežily nejen myšky a drobní savci jak nám tvrdí… Nejsme tedy? Návštěvníci?...“ A ukázala nahoru k nebi. Zavrtěl hlavou.
„Já to věděla! Vždyť se bojím i na štaflích. A co ty ostatní věci- jako- mezi ona a on… No, vždyť chápete- víte…“
„Chápu, ale nevím. Žiju sám. I když i v tom prý máme něco z lidí, plazů, i těch hmyzáků. Ale říkalas´, že jsi vdaná…“
„To ano, když jsem odešla z děcáku, chtěla jsem svou rodinu. Vzala jsem si prvního hodnýho kluka, co o mě projevil zájem. Jenže po něm mám jen nemožný příjmení. Brumlová… A tamto! Není to ono…“
„Hmm tak na to si budeš muset jednou přijít sama!“
„JÁÁÁÁÁÁÁUUU“ zaječí. Počáteční bolest jí vrací do současnosti. Strhá ze sebe oblečení. Prohýbá se v zádech a kůže na čele jí začíná praskat. Trhlina pokračuje na krku, mezi ňadry po břiše až k nohám. Je napjatá jako luk a klepe se v křeči. Stará kůže z ní sjíždí, už má zbytky jen na dlaních a chodidlech. Ta za chvíli povolí také a Gizela těžce oddechuje. V tom v zámku zarachotí klíč.
„Ahoj Gizelko, už jsi doma? Ale, ale! Ty na sobě nic nemáš! Hned jsem u tebe!“ Šveholí Jaromír Brumla, její manžel.
„Co to tady leží zmuchlané?! Neopren???
„Nech už toho a pojď ke mně, mám na Tebe obrovskou chuť!!!“ Lísá se Gizela.
„Ano, ano obejmi mě, po té včerejší bolesti hlavy super změna…“ Šeptá Jaromír a vydechuje. Naposledy. Obejmutí je silné, škrtící, zdrcující. A Gizela na něj opravdu má chuť. Vyhazuje spodní čelist a polyká ho. Celého. On je (pardon- byl) Jára vcelku střízlík.
Najednou se ozve zvonek u dveří.
„Dobrý den! Volá jakýsi muž. „Nesu Jardovi nějaké materiály z práce. Zapomněl je tam. Haló?! Máte otevřeno… Jdu dál!“
Vstoupí do pokoje a naskýtá se mu bizarní podívaná. Gizela stojí nahá v nové hladké kůži a z široce rozevřené tlamy čouhají Jardovy nohy.
Gizela se zmůže jen na: „Jauda uh hádný macheviávy ebube pochebovach.“ A námahou z polykání velkého sousta mrkne třetími víčky. Příchozí na ní vzhledem k situaci kouká vyrovnaně, i když je vidět, že podobný obraz nečekal.
„S plnými ústy se nemluví,“ pronáší dikcí naprosto neodpovídající situaci.
Gizela si pomyslí: „Je v šoku. Teď omdlí. A budu ho muset zblajznout taky. Teď- před létem. To zas budu v těch plavkách vypadat…“
Návštěvník ale neomdlívá.
„A s plnou tlamou už vůbec ne.“ Dodává a podá jí opodál visící župan.
Gizela konečně polkne. „Co jste zač, jak to, že neomdéváte, nebo neječíte???!!!
„Ještě před chvílí jsem to nevěděl, ale dlouho tě hledám. V životě by mě nenapadlo, že zrovna Jarda má doma… Ukážu ti další způsob, jak to můžeme dělat a nemusíš se u toho přecpávat…“ A mrkne třetími víčky.
Druhý den ráno se Gizela probouzí do poněkud zdemolovaného bytu.
„Zvířecí sex s lidským prožíváním! To je nejvíc!“ Pomyslí si s blaženým úsměvem. Náhle jí zabolí v podbřišku. Než doběhne na toaletu, snese vejce. Vejce z bílkovin z Jardy a z lásky s návštěvníkem. Ten se probouzí také.
„Jak se vůbec… jmenuješ?“ Ptá se s lehkým uzarděním Gizela, držíc v ruce vejce.
Karel. Karel Wintersteiger.
Gizela jen špitne: „Karel, Gizela a vejce Wintersteigerovi. Konečně jsem šťastná!“
