Gizela za sebou jen tak tak zaklapla vchodové dveře na verandě.
Už to asi zase začíná. Spoustu let byl klid.
„No jasně, to je ta včerejší úporná bolest hlavy!“ pomyslí si. „Vždycky to takhle začíná.“
Jen je to nové, co s někým žije. Poprvé, to byla ještě malá holka, se jí to stalo, na útěku z děcáku. Bylo to tam krutý, s ostatními dětmi si nerozuměla.Neměla žádné příbuzné, rodiče zemřeli při autonehodě. Údajně. Nepamatuje si je. V noci si sbalila batůžek a odešla a tenkrát se to prvně stalo. Potom naposledy asi rok po maturitě. Skoro dvacet let byl pokoj... proč teď? Chodí v tenzi po domě trhavými pohyby jak zombie tělocvikář.
Už to asi zase začíná. Spoustu let byl klid.
„No jasně, to je ta včerejší úporná bolest hlavy!“ pomyslí si. „Vždycky to takhle začíná.“
Jen je to nové, co s někým žije. Poprvé, to byla ještě malá holka, se jí to stalo, na útěku z děcáku. Bylo to tam krutý, s ostatními dětmi si nerozuměla.Neměla žádné příbuzné, rodiče zemřeli při autonehodě. Údajně. Nepamatuje si je. V noci si sbalila batůžek a odešla a tenkrát se to prvně stalo. Potom naposledy asi rok po maturitě. Skoro dvacet let byl pokoj... proč teď? Chodí v tenzi po domě trhavými pohyby jak zombie tělocvikář.
„Jaaauuuu!!!“ vytryskne jí z hrdla bolestně. Alespoň už ví, co a jak. Jak to udýchat, jak se odpoutat od bolesti. Na internetu legálně seženete drogy a nejzvrhlejší druhy porna. O tomto žádné informace, ani nijak zakódované.
Štěstí, že se tenkrát prozradil ten starý pán v tramvaji. Chudák starý, už neudržel ani víčko. Třetí víčko. Prostě s ním mrkl. Viděla ho. Zle se na ní podíval, ale ona na něj rychle spiklenecky mrkla také.
Také třetím víčkem, i když podvědomě věděla, že na veřejnosti ho nesmí používat. Vystoupili spolu z tramvaje a povídali si až do rána.
„Takže pozůstatek pravěkého křížení savců s plazy?“ Ujišťovala se Gizela.
„Částečně i s členovci, snad i hmyzí prapraprapra.“ Odvětil a pokrčil rameny.
„Takže pád asteroidu nepřežily jen myšky a droboučcí savečci jak nám tvrdí… Nejsme tedy?...“ a ukázala nahoru k nebi. Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
„Já to věděla! Vždyť se bojím i na štaflích a v životě jsem neletěla ještě ani letadlem. A co ty ostatní věci- jako mezi- on a ona… No, vždyť chápete- víte…“
„Chápu, ale nevím. Žiju sám. I když i v tomhle prý máme něco z lidí, plazů, i těch hmyzáků. Ale na to si budeš muset přijít sama!“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“ zaječí. Bolest jí vrací zpět do současnosti. Naštěstí ví, že za chvíli už nic neucítí, tělo si vždy vyrobí nějaký vlastní druh analgetika. Bleskem ze sebe strhá oblečení. Prohýbá se v zádech a kůže na čele jí začíná praskat. Trhlina pokračuje na krku, mezi ňadry po břiše až k nohám. Je prohnutá dozadu jako luk a klepe se v křeči. Celá kůže z ní sjíždí, už má zbytky jen na dlaních a chodidlech. Ta za chvíli povolí také a Gizela těžce oddechuje. V tom v zámku zarachotí klíč.
„Ahoj Gizelko, už jsi doma? Ale, ale! Ty na sobě nic nemáš! Hned jsem u tebe!“ Šveholí Jaromír Brumla, její manžel.
„Co to tady leží zmuchlané? Co že?! Neopren??? Kde jsme ho vzali?“
„Nech už toho a pojď ke mně, mám na Tebe obrovskou chuť!!!“ Lísá se Gizela.
„Ano, ano obejmi mě, po té včerejší bolesti hlavy super změna…“ šeptá Jaromír a vydechuje. Naposledy. Obejmutí je silné, škrtící, zdrcující. A Gizela na něj opravdu má chuť. Vyhazuje spodní čelist a polyká ho. Celého. On je (pardon- byl) Jára vcelku střízlík.
Najednou se ozve zvonek u dveří.
„Dobrý den, nesu Jardovi jen nějaké materiály z práce. Zapomněl je tam. Haló?! Máte otevřeno… Jdu dál!“
Dojde do pokoje a naskýtá se mu bizarní podívaná. Gizela stojí nahá v nové hladké kůži a z široce rozevřené tlamy čouhají Jardovy nohy.
Gizela se zmůže jen na: „Jauda uh háhýý machehiávy ebuhe pochebovach.“ A námahou z polykání tak velkého sousta mrkne svými třetími víčky. Příchozí na ní vzhledem k situaci kouká poměrně vyrovnaně, i když je vidět, že podobný obraz rozhodně nečekal.
„S plnými ústy se nemluví,“ pronáší s dikcí naprosto neodpovídající dané situaci.
Gizela si pomyslí: „Je v šoku. Teď omdlí. Akorát ho budu muset zblajznout taky. Sakra, zrovna teď před létem. To zas budu v těch plavkách vypadat…“
Návštěvník ale neomdlívá. „A s plnou tlamou už vůbec ne.“ Dodává a podá jí opodál visící župan.
Gizela konečně dopolykává. „Co jste zač, jakto, že jste neomdlel, neječíte, nebo co já vím co???!!!
„Ještě před chvílí jsem to nevěděl, ale vlastně tě dlouho hledám. V životě by mě nenapadlo, že zrovna Jarda má doma… Teď ti ukážu další způsob, jak to můžeme dělat a nemusíš se u toho přecpávat…“ A mrknul třetími víčky.
Druhý den ráno se Gizela probouzí do poněkud zdemolovaného bytu.
„Zvířecí sex s lidským prožíváním, tak to je nejvíc!“ Pomyslí si s blaženým úsměvem. Náhle jí zabolí v podbřišku. Než doběhne na toaletu, snese vejce. Vejce z bílkovin z Jardy a z lásky s návštěvníkem. Ten se probouzí také.
„Jak se vůbec… jmenuješ?“ Ptá se s lehkým uzarděním Gizela, držíc v ruce vejce. Karel. Karel Wintersteiger.
Gizela jen špitne: „Karel, Gizela a vejce Wintersteigerovi. Konečně jsem šťastná!“
Zadání: Co dělá Vaše postava, když je sama doma a nikdo ji nevidí. A co se stane, když ji při tom někdo vyruší.
„Takže pozůstatek pravěkého křížení savců s plazy?“ Ujišťovala se Gizela.
„Částečně i s členovci, snad i hmyzí prapraprapra.“ Odvětil a pokrčil rameny.
„Takže pád asteroidu nepřežily jen myšky a droboučcí savečci jak nám tvrdí… Nejsme tedy?...“ a ukázala nahoru k nebi. Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
„Já to věděla! Vždyť se bojím i na štaflích a v životě jsem neletěla ještě ani letadlem. A co ty ostatní věci- jako mezi- on a ona… No, vždyť chápete- víte…“
„Chápu, ale nevím. Žiju sám. I když i v tomhle prý máme něco z lidí, plazů, i těch hmyzáků. Ale na to si budeš muset přijít sama!“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“ zaječí. Bolest jí vrací zpět do současnosti. Naštěstí ví, že za chvíli už nic neucítí, tělo si vždy vyrobí nějaký vlastní druh analgetika. Bleskem ze sebe strhá oblečení. Prohýbá se v zádech a kůže na čele jí začíná praskat. Trhlina pokračuje na krku, mezi ňadry po břiše až k nohám. Je prohnutá dozadu jako luk a klepe se v křeči. Celá kůže z ní sjíždí, už má zbytky jen na dlaních a chodidlech. Ta za chvíli povolí také a Gizela těžce oddechuje. V tom v zámku zarachotí klíč.
„Ahoj Gizelko, už jsi doma? Ale, ale! Ty na sobě nic nemáš! Hned jsem u tebe!“ Šveholí Jaromír Brumla, její manžel.
„Co to tady leží zmuchlané? Co že?! Neopren??? Kde jsme ho vzali?“
„Nech už toho a pojď ke mně, mám na Tebe obrovskou chuť!!!“ Lísá se Gizela.
„Ano, ano obejmi mě, po té včerejší bolesti hlavy super změna…“ šeptá Jaromír a vydechuje. Naposledy. Obejmutí je silné, škrtící, zdrcující. A Gizela na něj opravdu má chuť. Vyhazuje spodní čelist a polyká ho. Celého. On je (pardon- byl) Jára vcelku střízlík.
Najednou se ozve zvonek u dveří.
„Dobrý den, nesu Jardovi jen nějaké materiály z práce. Zapomněl je tam. Haló?! Máte otevřeno… Jdu dál!“
Dojde do pokoje a naskýtá se mu bizarní podívaná. Gizela stojí nahá v nové hladké kůži a z široce rozevřené tlamy čouhají Jardovy nohy.
Gizela se zmůže jen na: „Jauda uh háhýý machehiávy ebuhe pochebovach.“ A námahou z polykání tak velkého sousta mrkne svými třetími víčky. Příchozí na ní vzhledem k situaci kouká poměrně vyrovnaně, i když je vidět, že podobný obraz rozhodně nečekal.
„S plnými ústy se nemluví,“ pronáší s dikcí naprosto neodpovídající dané situaci.
Gizela si pomyslí: „Je v šoku. Teď omdlí. Akorát ho budu muset zblajznout taky. Sakra, zrovna teď před létem. To zas budu v těch plavkách vypadat…“
Návštěvník ale neomdlívá. „A s plnou tlamou už vůbec ne.“ Dodává a podá jí opodál visící župan.
Gizela konečně dopolykává. „Co jste zač, jakto, že jste neomdlel, neječíte, nebo co já vím co???!!!
„Ještě před chvílí jsem to nevěděl, ale vlastně tě dlouho hledám. V životě by mě nenapadlo, že zrovna Jarda má doma… Teď ti ukážu další způsob, jak to můžeme dělat a nemusíš se u toho přecpávat…“ A mrknul třetími víčky.
Druhý den ráno se Gizela probouzí do poněkud zdemolovaného bytu.
„Zvířecí sex s lidským prožíváním, tak to je nejvíc!“ Pomyslí si s blaženým úsměvem. Náhle jí zabolí v podbřišku. Než doběhne na toaletu, snese vejce. Vejce z bílkovin z Jardy a z lásky s návštěvníkem. Ten se probouzí také.
„Jak se vůbec… jmenuješ?“ Ptá se s lehkým uzarděním Gizela, držíc v ruce vejce. Karel. Karel Wintersteiger.
Gizela jen špitne: „Karel, Gizela a vejce Wintersteigerovi. Konečně jsem šťastná!“
Zadání: Co dělá Vaše postava, když je sama doma a nikdo ji nevidí. A co se stane, když ji při tom někdo vyruší.
