Zima mu není. Ví si rady už od mládí. Nasměruje teplo tam, kde ho zrovna potřebuje. Neví, jak to dělá a tak to neumí předat. Erea se o to podle jeho návodu mnohokrát marně pokoušela. Neprožila tu celý život, jako on. Ještěže mají chatu plnou teplých kožešin.
Erikson se postaví na kámen a zahledí se do zálivu. Pak začne vydávat zvláštní táhlé zvuky. Erea opatrně vykoukne škvírou a dělá, že tu není a neposlouchá. Je diskrétní.
Erikson stojí, tmavé oči přivřené, předlouhé vlasy povlávají v ranním vánku. Slunce se trošku prodere mezi šedými mraky a pozdraví svého uctívače. Voda se rozvlní desítkami ploutví a ukážou se zvířata. Teď jim neublíží. Občas někoho z nich uloví a sní. Ale nikdy v tuhle hodinu. Není lstivý. Je jeden z nich. A taky trochu elf.
Zvířata naslouchají. Erikson zpívá o lásce. O tom, jak se probouzí, roste, rozvíjí se a trvá a vyplňuje celý známý prostor. Jak je dobrá a nezbytná. Jak je veselá a někdy divoká. Jak hřeje i hladí. A zvířata leží jako očarovaná.
Erea zapomene na utajení a plíží se z chaty. Píseň zmlkne, zvířata zmizí a Erea zakopne a upadne.
Erikson se okamžitě probere, otočí se, jde k ní, bere ji do náruče a nese zpátky do kožešin.
Pohladí zrzavé vlasy, políbí ji na světlé oči a zavěsí jí na krk jantar.
Erea je blažená, jakoby ji objímal bůh. Občas jí i tečou slzy.
Jsou svoji.
Některé chvíle by měly trvat věčně.
