„Dobré ráno! I to víte, že na bylinky. Kam bych já jinam šla. Rosa není, mimochodem asi bude co nevidět pršet. Ale teď dopoledne ještě ne, a tak to musím využít. A co vy? Do města na nákup?“
„Jo, jo, na nákup. Manžel je autem pryč, a tak chvátám, aby mně to neujelo. Krásně vám to tady voní. Mohla bych jít kratší spodní cestou, ale kvůli fialkové vůni jdu vždycky raději kolem vašeho. Nashle. A dobrý lov!“
„Na shledanou, Klárko.“
Ženy se minuly a Dobromila Tichá po chvilce zmizela za ohybem polní cesty ústící v lesním porostu. Jako by sem, do dnešní moderní doby ani nepatřila, jako by přišla z časů před sto lety. Však jí k té stovce už ani moc nechybělo. Šestaosmdesát by jí ovšem nikdo nehádal. Drobná postava, šátek skrývající šedivé, kdysi bohaté kaštanové vlasy, na zádech proutěná nůše, v jedné ruce malý pletený košík, ve druhé hůl pro oporu i odhrnování vysokých trav. V košíku pak ostrý nůž, nůžky a malou motyčku na dobývání kořenů.
Říkali jí babka fialka a z místních ji měl každý rád. A proč by neměl. Ke všem byla milá, nikdo nepamatuje, že by odmítla pomoc, že by neporadila s pěstováním léčivek nebo s přírodní léčbou. Její čaje, různé nálevy, tinktury a masti byly proslulé a hlavně účinné. Vyráběla také malé kytičky, které dokázaly místnost nejen krásně provonět, ale zahnaly i nejrůznější hmyzí havěť. Prostě paní Tichá měla srdce otevřené, v hlavě dokonalý herbář a znalosti, které jí mohl a také záviděl nejeden fundovaný botanik. Hlavně uměla pomoci a také nejednou pomohla i tam, kde už i lékaři lámali nad pacientem hůl. Fialka jí říkali od nepaměti proto, že její domek na kraji vsi byl od brzkého jara až do pozdního podzimu neustále obsypán koberci fialek. Těch fialových, ale i červených, žlutých a bílých. Nikdo nevěděl, proč jen ty její kvetou i v létě a na podzim. Záhada!
Odpoledne, někdy kolem třetí, skutečně začalo pršet. Paní Tichá už byla dávno doma, už měla za sebou pečlivé roztřídění voňavé náplně košíku i nůše. Něco na sušení, něco na louhování, něco do… a do toho ťukání na dveře.
„Haló! Je někdo doma? Paní Tichá, jste tu?“ ozýval se cizí, neznámý hlas.
„Jen pojďte dál. Dobré odpoledne. To víte, že jsem doma, kde jinde bych v tom nečase mohla být? Pojďte, pojďte, ať nemoknete na venku,“ zvala paní Tichá neznámého hosta.
Nebyl místní. Čtyřicátník, vysoký brýlatý elegán v nóbl obleku, kapky deště zformované do kuliček se třpytily na viksem vyleštěném povrchu jeho bot.
„Jestli nejste od bláta, tak se nezouvejte. Co vás přivádí?“ Fialka, poté, co si hosta zevrubně prohlédla, už mu nevěnovala svůj pohled a dál se věnovala práci s léčivkami.
„Paní Tichá, nevím, jestli víte, že tudy povede nová cesta?“
„Kudy?“
„No tudy. Tímto místem, přímo přes váš pozemek, přes vaši chalupu.“
„Nepovede,“ klidně odpověděla Fialka.
„No, já, paní Tichá, mám jiné a můžu vám říci, že ověřené informace. Viděl jsem plány a je to jasné. Nová cesta povede tudy. Tam pod lesem se bude stavět golfové hřiště, hotel a kdoví co ještě. Přístupová cesta jinudy ani vést nemůže, víte?“
„Nu, když nemůže, tak nemůže. To má smůlu.“
„Kdo má smůlu?“ nerozuměl pán, který se ještě ani nepředstavil.
„Ta cesta, když nemá kudy jinudy vést a tudy nepovede.“
„Vy jste mi asi nerozuměla, co se vám snažím vysvětlit. Zanedlouho sem přijdou lidé z té firmy a budou vám nabízet nějaké peníze za výkup vašeho pozemku. Budou vám nabízet směšně málo, a když nebudete chtít, tak vám chalupu později seberou ve státně veřejném zájmu a dostanete ještě míň, než vám budou nabízet poprvé. Můžu vám už teď říct, že vám budou strkat sto korun za metr. Vy tady máte těch metrů asi dva tisíce, to je dvě stě tisíc plus půlmilion, asi půlmilion, za dům. To máte krásného skoro tři čtvrtě miliónu.“
„Vůbec netuším, pane, proč mi tohle všechno vyprávíte zrovna vy, ani nevím, kdo jste.“
„Promiňte, já se nepředstavil, rozhodil mě ten déšť. Jan Kusý. JUDr. Kusý, právník. A přišel jsem vám nabídnout dvakrát tolik, co vám bude nabízet ta firma.“
„Promiňte, pane Kusý, ale víte, já jsem už stará bába, ale hlavu mám v pořádku. To je jakýsi divný obchod. Vy mně nabízíte dvakrát víc, než bych dostala od těch, no od těch golfařů, říkáte, že silnice tudy povede určitě a tedy budete muset prodat i vy. Ale to budete polovinou tratit?“
„Upřímně, vím, jak to chodí, jak na ně. Jistě že já nebudu škodný, ale lepší abychom vydělali oba, než aby vy jste dostala pakatel a já nic. Tak domluvíme se?“
„Já vím, milý pane co chcete. Balamutíte mě tady nějakými čísly a chcete na mně vydělat. Ale je to úplně zbytečná námaha. Tudy silnice nepovede.“
„Kde berete tu jistotu? Stojí za tím pár lidí sedících hodně vysoko ve vládních kruzích. Navíc na ten projekt jsou přiklepnuté peníze až z Bruselu, paní, to už je hotová věc, tak proč?“ nechápal elegán JUDr.
„Proto,“ řekla paní Tichá a otevřela okno do zahrady. Právě přestalo pršet a zahradu ozářily paprsky slunce. Na nádherných květech fialek se jako korálky princezen třpytily kapky, které ještě před chvílí letěly oblohou. V zářivém koberci se přelévaly barvy fialek jedna v druhou.
„Fialky nejsou chráněný druh. Ani vy, ani ekologičtí aktivisté s tím nic neudělají. Silnice tudy povede, věřte tomu, co říkám, paní Tichá.“
„Víte co, doktore? Já mám lidi ráda, ale vy už běžte. Děkuji vám za informaci. Já nebudu nic nikomu prodávat, protože není proč. Na shledanou!“ a otevřela dveře.
„Děláte chybu, paní Tichá, velikou chybu!“ podrážděným a zklamaným hlasem se loučil právník Kusý a odkráčel ke svému mohutnému BMV X5.
Uběhlo několik týdnů. Remízky byly plné krásných červených jeřabin, javory nabíraly žluť a vlaštovky už byly v cizině. Na zahradách a v truhlících květináčů rozkvetla celá škála podzimních rostlin. To vše dohromady s uzrálou zeleninou nebo ovocem v sadech. Astry, jiřiny, podzimní sasanky a jiné a jiné parádnice. Ty všechny měly své místo i u domu paní Tiché, ale ona měla i něco, co jiní u svých domů ne. Ona měla ty fialky. A to nejen drobounké, všude jinde jen jarní fialové kvítky, ale též doslova koberce violek, chcete-li macešek. A spolu s nimi též trvalou fialkovou vůni kolem.
Začátkem října u domku paní Tiché zastavilo auto. Řidič pohotově otevřel zadní dveře a jen co cestující vystoupili, zůstal sedět za volantem. Byli tři. Ač pod mrakem, nechyběly jim tmavé sluneční brýle. Paní Tichá odpočívala. Většinu dne byla na zahrádce, chystala ji pomalu k zimnímu spánku, stříhala hlavičky měsíčku lékařského a za chvíli jej hodlá rozprostřít na sušení.
Pánové se bez zaklepání neomaleně hrnuli dovnitř.
„Ste Tichá, že jo?“ zeptal se jeden.
„Kdo jste, já vás neznám a ani nechci. Běžte, prosím, pryč.“
„Pudem, pudem, matko, řekl druhý. „Jen nám podepište tyto lejstra a my dem, co bysme nešli?“
„My sme hodný. Psát snad umíte, ne?“ zeptal se třetí.
Letitý domek s malými okny mnoho světla dovnitř nepouštěl. Trojice si však tmavé sluneční brýle nesundala. Okázalost – strach - utajení? Asi všechno dohromady.
„A co to je za papíry?“ poněkud rezignovala Fialka, když se nezvaná partička neměla k odchodu.
„Tak nic ve zlým, babi, ale vy ste nikdy nikoho neměla, ste sama a až tu nebudete, a nic ve zlým, že jo, ale ten čas je tu, dyť vy ste, nic ve zlým, vy ste na odchodu pomalu, co si budeme povídat. Tak si říkáme, že je nejvyšší čas to tady zabalit, prodat a jít do domova důchodců. Už tam na vás čeká cimřička jako klícka.“
„Jako klec, jste chtěl říct. Ale to jste si spletli dům pánové. Tady není nic na prodej. Už tu jeden byl před vámi a já s ním vyběhla.“
„Jo? A kdo tu byl?“ ptal se ten první.
„Nějakej doktor, jako Kusý se představil. Pěkný peníze mně nabízel, ale nepochodil.“
„Kolik vám nabízel? Mazal med, že jo? Známá firma.“
„Tak já si myslím, pánové, že s váma by si asi rozuměl.“
„To nechte na nás, s kým si rozumět! A proč to chtěl koupit, to vám řekl?“
„Prý kvůli cestě k hotelu a nějakýmu hřišti.“
„Nekecal. A vy ste, babi, v cestě tý cesty, rozumíte? Takže zatím po dobrým, podepište ta lejstra. Pudete do domova, dostanete nějakou finanční výslužku a tady začnou pracovat bagry. Tady bude cesta - víte, babi?“
„I nebude. Já tu možná nebudu, ale cesta také ne. Je mi líto pánové. Já mám práci, tak už jděte,“ Fialka se sklonila ke stolu a začala se věnovat oranžovým hlavičkám měsíčku.
Nezvaná trojice ještě chvilku postávala, cosi si šuškala navzájem a potom odešla.
Za podivných okolností někdy v půlce února paní Tichá tiše skonala. Podivné okolnosti spočívaly v tom, že se kolem jejího domku nedlouho před tím motalo několik podivných, cizích postav. Ale jestli jí někdo takzvaně „pomohl“, to se neprokázalo i proto, že než stihl kdokoliv nařídit pitvu, byla stařenka urychleně zpopelněna.
Slezl sníh a za domkem se objevili zeměměřiči a o pár dnů později buldozer a několik nákladních aut. Radlice žluté obludy si nekompromisně razila cestu skrz koberec čerstvě rozkvetlých fialek. Stroj naložil první fůru na korbu tatrovky. Jen co odjela, buldozér zastavil práci.
„Šéfe, můžete sem přijet? Hned?! No, co se děje ... To se těžko vysvětluje, to musíte vidět.“
Když přijelo auto, z něhož vystoupilo několik pánů, kteří se nápadně podobali těm, kteří zde už párkrát byli, vypadal terén docela netknutě.
„Tak, co se děje? Co je? Jak to, že jste ještě nehrábli do hlíny?“ rozčiloval se jeden z nich, asi volaný šéf.
„Tak sledujte, ozval se buldozerista a nastartoval. Údiv pánů byl nelíčený. Ať stroj hrábl kamkoliv a vyzvedl zeminu i s rozkvetlými fialkami, půda se na zemi ihned zacelila a doslova během vteřin se koberec fialek obnovil v původní podobě. Buldozér to zkusil ještě na několika dalších místech rozkvetlé fialkové zahrady, ale výsledek byl všude týž. Ať těžký stroj řádil jako divý, nebylo to nic platné. Poté co buldozér vycouval ven, prostor zase vypadal tak, jako by tam nikdy žádný stroj nebyl.
Šéf z bezradnosti, nevěda jak dál, hrábl do kapsy po mobilu.
„Pane Kusý, malér. Co, vy už něco víte? No tady se děje něco moc divnýho. Nejde udělat žádnou skrývku půdy. Jo, cokoliv nabereme, to se ihned znovu obnoví. Sisyfovská robota. Nemá to cenu. A jak to víte? Volala vám ta bába, jo? Ta co je už dva měsíce pod drnem, ta jo?“
Na druhé straně pan JUDr. Kusý, celý bledý do svého telefonu pokračoval: „Tu babu, tu Tichou jsem poznal hned po hlase. No já vím, že je mrtvá, ale já ji měl na telefonu a opakovala mi věty, které nikdo jiný než ona a já tenkrát neslyšel. Říkala tenkrát, že když nemůže, tak nemůže. To má smůlu. A já se ptal, kdo má smůlu a ona říkala, že ta cesta, když nemá kudy jinudy vést a tudy nepovede. Rozumíš? To je divná věta, říkat, že cesta má smůlu, ale ona to tenkrát takhle řekla.“
Pan doktor Kusý ukončil hovor. Věděl, že je konec, že dotace EU bude nejspíš v háji, že se zaručil, že ovšem nedodrží, co vlivným slíbil a že jej asi nečekají příjemné chvíle. I když, jak se to vezme. U sekretářky na stole voněla čerstvá kytička fialek. Přinesla ji jakási stará paní, a že pan doktor už bude vědět.
