„Za tři měsíce dostanete nemluvně na výchovu, ty a tvoje žena, budete se o něj starat lépe než o vlastní, výlohy platím já. Budu kmotr toho děcka. Ty a tvoje žena nebudete škodní. Mám jedinou podmínku, dítě se bude jmenovat Emerich, bude-li to chlapec, a Almerie, bude-li to dívka. Rozumíš, Melichare?“
Melichar horlivě přikyvoval, leč nerozuměl ničemu. Ale knížepán je knížepán a panstvo má nejrůznější rozmary, kterým se běžný smrtelník ani nemá snažit rozumět.
Kníže Hugo učinil, jak slíbil. Šel malému Emerichovi za kmotra a nejedna babka v kostele málem vykřikla, když to v jednu chvíli vypadalo, že dítě upustí. Pan kníže je přeci jen zvyklý držet spíš pušky a koňské opratě, než malé bezbranné tvorečky. Kněžna Almerie s knížetem Hugem na křest nešla. Někdy v té době počala její melancholie narůstat tak, že se začala lidí úplně stranit. Po panství se šeptalo, že je tak trochu bláznivá. Procházela se po cestách a celé hodiny skládala z kamínků všelijaké obrazce. Tak to šlo několik let. Lidé si zvykli na siluetu osamělé paní kněžny a když ji náhodou potkali, slušně pozdravili a šli si po svých. Kníže Hugo platil cestářům, kterým Almerie svými kamínkovými výtvory ničila pečlivě uhrabané cesty. Až jednou se ke kněžně připojil malý blonďatý chlapeček.
„Bláznivá paní kněžna a syn obecního blba, ti se k sobě náramně hodí,“ šuškali si lidé. Ale malý Emerich a kněžna Almerie se spolu procházeli ruku v ruce, vybírali nejkulatější kamínky a skládali z nich obrazce, jejichž krásu viděli jen oni dva.
