Po svatbě - napsala Hana Hermanová

„Ani si v tom šampaňském nesmočila rty,“ pomyslí si princezna Karolína dotčeně a pozoruje svou švagrovou, kněžnu Marii, jak s omluvným úsměvem odkládá netknutou křišťálovou sklenku na sněhobílý ubrus. 

Marie je o devět let mladší než Karolína. Je krásná, sečtělá, umělecky nadaná a nekonečně trpělivá. Karolínin bratr, kníže Alexandr, si nemohl vybrat lepší ženu. Přesto Karolína nedokáže Marii vystát. Něco v jejím zasněném a jakoby rozmazaném pohledu ji nekonečně dráždí. Ale což, nebude si přeci kazit svůj vlastní svatební den nějakými nejasnými pocity zášti.
Karolína se podívá na prince Gustava. Ode dneška je syn samého šestého řezenského knížete jejím mužem. Ráno se za vzdáleného bratrance v loučeňském kostele provdala. Jak to bylo všechno krásné a vznešené: kněz v bílém ornátu, který Karolína sama zlatě vyšila, družičky, které jim sypaly okvětní plátky růží pod nohy, ranní světlo, které sklo vitráží barvilo do růžova. 

Gustav bude dobrý otec, je pro rodinu. Ne jako její bratr, dobrodruh a větroplach... 

„Škoda, že nepřijela moje švagrová Nené,“ povzdechne si Gustav a připomene rodině sestru císařovny Sissi, Helenu Bavorskou, která se provdala za jeho nejstaršího bratra.

 „Tak rád bych viděl i synovce, malého Maxe! Považte, že ten chlapec je teď následníkem řezenského panství!“ 

 Alexandr jen mávne rukou: „Jistě je to nyní pro Nené, krátce po manželově smrti nesmírně těžké, má v Řezně jako poručnice následníka tolik povinností!“ 

„A kolik je teď vlastně malému Maxmiliánovi?“ 

„Patnáct let, považte, už je to mladý pán!“ 

Alexandr se zasní: „Patnáct, jinošská léta, to mně když bylo patnáct, tak už jsem…“ Marie manželovi jemně položí ruku na ústa a Alexandr se zarazí. 

„Jak jsou zamilovaní,“ šeptne svému snoubenci Alexandrova nejmladší sestra Terezie a hrabě Harrach horlivě přikyvuje: „Jako by kolem nich byla neproniknutelná bublina a my všichni ostatní byli vyhnáni za její okraj…“ směje se.

napadne ji a má chuť zít za ruku svého muže, nejmladšího syna samého řezenského knížete Maxmiliána. „Přitom jsem to já a Gustav, kdo bychom měli mít nad hlavami rozprostřenou ochrannou auru šťastné lásky! Slavíme dnes přeci mou svatbu, ne její,“ trpce si pomyslí Karolína a znovu pohlédne na Gustava, tentokrát s trochou pochybností.

Gustav však pohled své ženy neopětuje a dál zaujatě pokračuje v diskuzi s Alexandrem. 

„Víte, že když můj nejstarší bratr umřel, odmítla Nené držet smutek?“ 

„Jak je to možné?“ nechápe kdosi.

„Odmítá nosit černou. Je přesvědčená, že černá barva může za to, že si nakonec císař František Josef tehdy v třiapadesátm nevybral za ženu ji, ale její sestru Sisi. Když tenkrát přijely s matkou do Bad Ischlu, bylo všechno dojednané. Ale držely smutek za nějakého vzdáleného příbuzného, už si ani nevzpomínám, kdo to byl. Jak byly obě v černém, Nené, a vy víte, drahý švagře, jaká to je jinak krasavice, vypadala bledě a přísně, zatímco Sisi... Ach Sisi, černá odrážela její krásu, jako by byla utopená ve tmě, ze které vystupoval její obličej jako paprsek světla. Císař byl dočista ztracen.“

„Víte, drahý Gustave, věci někdy nedopadnou tak, jak si přejeme, ale tak, jak mají být. Myslím, že Nené nakonec byla s Vaším bratrem šťastná. Není lehké být císařovnou rakouskou. Sisi je jistě výjimečná žena a svůj úděl snáší nanejvýš důstojně, zda je však skutečně šťastná, o tom bych si troufl pochybovat.“ 

Alexandr vyprázdní sklenku na jeden lok a pokračuje: „Už jsem vám, Gustave, vyprávěl, jak s ní můj prastrýc Bedřich Hanibal vylezl na Grossglockner? Ano, ano, ten Hanibal, co byl jejím nejvyšším hofmistrem. Počkejte, myslím, že to bylo rok předtím, než zemřel na tyfus, to už bude nejméně dobrých dvacet let. Císař sám se toho dobrodružství taky zúčastnil, ale odpadl mnohem dřív než jeho choť. A tenkrát prý Sisi úplně zářila a tam, kde můj prastrýc sotva popadal dech, ona zdolávala příkré stoupání mrštně jako kamzík.“

„Jan a já také milujeme hory, hlavně v zimě!“ snaží se do diskuze zapojit Terezie, Karolínina mladší sestra. Její snoubenec, Jan Harrach, jen horlivě přikyvuje. Alexandr se na ně roztržitě podívá a hledá tok svých myšlenek, který se s množstvím vypitého šampaňského výrazně zpomalil: 

„Ano, ano, hory, císařovna miluje hory. Ale také moře, není to snad ode mě nějaká indiskrétnost, to se všeobecně u dvora ví, že má na rameni vytetovanou malou kotvu. Úplně decentní, ale je tam, jako ji mívali vytetovanou piráti. Skutečně, výjimečná žena, plná protikladů, tak fyzicky zdatná, a tak křehká!“ „Jak by to nebyla křehule,“ zkouší Terezie znovu přispět svým názorem, „vždyť se o ní ví, že jí jen talíř hovězího vývaru a plátek grapefruitu denně!“ 

Alexandr, mírně popuzený neodbytností své sestry, jen mávne rukou: „Takové výmysly ovšem nedělají nikomu dobře, není se co se divit, že pak dámy při každém rozrušení omdlí. Z toho by si nikdo neměl brát příklad,“ obrátí se na Marii, která klopí oči a točí v ruce se sklenkou stále nedotčeného šampaňského: „Hlavně ne vy, drahá, Vy teď musíte dbát na dobrou a vydatnou stravu!“
„Panebože,“ uvědomí si Karolína, „vždyť ona je těhotná, za chvíli nám to tu oznámí, Terezie se jí s dětinským pištěním vrhne kolem krku, Alexandr se bude dmout pýchou, mladý Harrach jim bude třást rukama s takovou silou, až jim zůstanou červené otisky, Gustav otevře další láhev šampaňského. A co já? Co já? Je to přece moje svatba, moje oslava!“ 

Alexandr, jehož tváře jsou už notně zčervenalé, se postaví a zacinká vidličkou o křišťál. Marie si urovná krajku na šatech a velmi elegantním gestem si položí dlaň ruky na břicho. Gustav se nechápavě rozhlíží kolem. Terezie a mladý Harrach se pod stolem chytnou za ruce. 

Karolína nasucho polkne a vykouzlí na své tváři ten nejvlídnější úsměv, kterého je schopna. Její čas ještě přijde, snad…

„Ani si v tom šampaňském nesmočila rty,“ pomyslí si princezna Karolína dotčeně a pozoruje svou švagrovou, kněžnu Marii, jak s omluvným úsměvem odkládá netknutou křišťálovou sklenku na sněhobílý ubrus. Marie je o devět let mladší než Karolína, je krásná, sečtělá, umělecky nadaná a nekonečně trpělivá. Karolínin bratr, kníže Alexandr, by si nebyl mohl vybrat lepší ženu. Přesto Karolína nemůže Marii vystát, něco v jejím zasněném a jakoby rozmazaném pohledu ji nekonečně dráždí. Ale což, nebude si přeci kazit svůj vlastní svatební den nějakými nejasnými pocity zášti.
Karolína se podívá na prince Gustava, ode dneška je to její muž, ráno se za něj v loučeňském kostele provdala. Jak to bylo všechno krásné a vznešené, kněz v bílém ornátu, který Karolína sama zlatě vyšila, družičky, které jim sypaly okvětní plátky růží pod nohy, ranní světlo, které sklo vitráží barvilo do růžova. Gustav bude dobrý otec, je pro rodinu, ne jako její bratr, dobrodruh a větroplach „Škoda, že nepřijela Nené,“ povzdechne si Gustav, „tak rád bych viděl synovce!“ Alexandr jen mávne rukou: „Jistě je to pro ni po manželově smrti nesmírně těžké, má v Řezně tolik povinností! A kolik je teď vlastně malému Maxmiliánovi?“ „Patnáct let, považte, už je to mladý pán!“ Alexandr se zasní: „Patnáct, jinošská léta, to mně když bylo patnáct, tak už jsem…“ Marie manželovi jemně položí ruku na rameno a Alexandr se zarazí. „Jak jsou zamilovaní, jako by kolem nich byla neproniknutelná bublina a my všichni ostatní byli vyhnáni za její okraj, a přitom jsem to já a Gustav, kdo bychom měli mít nad hlavami rozprostřenou takovou ochrannou auru šťastné lásky, slavíme dnes přeci mou svatbu, ne její,“ pomyslí si Karolína a znovu se podívá na Gustava, tentokrát s trochou pochybností.
„Víte, že když můj bratr umřel, odmítla Nené držet smutek?“ Gustav pohled své ženy neopětuje a dál zaujatě pokračuje v diskuzi s Alexandrem. „Odmítá nosit černou. Je přesvědčená, že černá barva může za to, že si nakonec císař nevybral za ženu ji, ale Sisi. Když tenkrát přijely s matkou do Bad Ischlu, bylo všechno dojednané. Ale držely smutek za nějakého vzdáleného příbuzného, už si ani nevzpomínám, kdo to byl. Jak byly obě v černém, Nené, a Vy víte, drahý švagře, jaká to je jinak krasavice, vypadala bledě a přísně, zatímco Sisi, ach Sisi, černá odrážela její krásu, jako by byla utopená ve tmě, ze které vystupoval její obličej jako paprsek světla. Císař byl dočista ztracen.“
„Víte, drahý Gustave, věci někdy nedopadnou tak, jak si přejeme, ale tak, jak mají být. Myslím, že Nené nakonec byla s Vaším bratrem šťastná. Není lehké být císařovnou rakouskou. Sisi je jistě výjimečná žena a svůj úděl snáší nanejvýš důstojně, zda je však skutečně šťastná, o tom bych si troufl pochybovat.“ Alexandr vyprázdní sklenku na jeden lok a pokračuje: „Už jsem Vám, Gustave, vyprávěl, jak s ní můj prastrýc Bedřich Hanibal vylezl na Grossglockner? Ano, ano, ten Hanibal, co byl jejím nejvyšším hofmistrem. Počkejte, myslím, že to bylo rok předtím, než zemřel na tyfus, to už bude nejméně dobrých dvacet let. Císař sám se toho dobrodružství taky zúčastnil, ale odpadl mnohem dřív než jeho choť. A tenkrát prý Sisi úplně zářila a tam, kde můj prastrýc sotva popadal dech, ona zdolávala příkré stoupání mrštně jako kamzík.“
„Jan a já také milujeme hory, hlavně v zimě!“ snaží se do diskuze zapojit Terezie, Karolínina mladší sestra. Její snoubenec, Jan Harrach, jen horlivě přikyvuje. Alexandr se na ně roztržitě podívá a hledá tok svých myšlenek, který se s množstvím vypitého šampaňského výrazně zpomalil: „Ano, ano, hory, císařovna miluje hory. Ale také moře, není to snad ode mě nějaká indiskrétnost, to se všeobecně u dvora ví, že má na rameni vytetovanou malou kotvu, úplně decentní, ale je tam, jako ji mívali vytetovanou piráti. Skutečně, výjimečná žena, plná protikladů, tak fyzicky zdatná, a tak křehká!“ „Jak by to nebyla křehule,“ zkouší Terezie znovu přispět svým názorem, „vždyť se o ní ví, že jí jen talíř hovězího vývaru a plátek grapefruitu denně!“ Alexandr, mírně popuzený neodbytností své sestry, jen mávne rukou: „Takové výmysly ovšem nedělají nikomu dobře, není se co se divit, že pak dámy při každém rozrušení omdlí. Z toho by si nikdo neměl brát příklad.“ Obrátí se na Marii, která klopí oči a točí v ruce se sklenkou stále nedotčeného šampaňského: „Hlavně ne Vy, drahá, Vy teď musíte dbát na dobrou a vydatnou stravu!“
„Panebože,“ uvědomí si Karolína, „vždyť ona je těhotná, za chvíli nám to tu oznámí, Terezie se jí s dětinským pištěním vrhne kolem krku, Alexandr se bude dmout pýchou, mladý Harrach jim bude třást rukama s takovou silou, až jim zůstanou červené otisky, Gustav otevře další láhev šampaňského. A co já? Co já? Je to přece moje svatba, moje oslava!“ Alexandr, jehož tváře jsou už notně zčervenalé, se postaví a zacinká vidličkou o křišťál. Marie si urovná krajku na šatech a velmi elegantním gestem si položí dlaň ruky na břicho. Gustav se nechápavě rozhlíží kolem. Terezie a mladý Harrach se pod stolem chytnou za ruce. Karolína nasucho polkne a vykouzlí na své tváři ten nejvlídnější úsměv, kterého je schopna. Její čas ještě přijde, snad…