tečně omluvně vysvětluje: „Ty rány mě děsí! Jsou jako ryk válečné vřavy. Sjednocení krví a železem… Zatracený Bismarck! Jak se to mohlo stát? Vždyť mluvíme stejnou řečí! A k tomu ta strašná nemoc. Proč nás Bůh stihl válkou a ještě tak strašnou nákazou?! Snad pro poučení, abychom nic podobné v budoucnu neopakovali. Hrozné pruské pušky zadovky zabily mnoho našich. A mrtví a ranění byli i na druhé straně. Obrovské tábory vojáků, letní vedra, spousta mrtvých v mělkých hrobech a zkažená voda páchnoucí po hnilobě. A masa vojska táhnoucího krajem od Hradce Králové na jihozápad k Vídni. Almérii s Karolínou a část služebnictva jsem stihl poslat ze zámku do bezpečí na západ. Egmont trval na tom, že tu zůstane se mnou. Jako prvorozený prý musí stát otci po boku. Už kvůli svému jménu, jež prý znamená -jeho záštitou je meč… Kampak s mečem proti neviditelnému nepříteli. Chtěl jsem jít s dobou a být prospěšný hrdinům svého národa. Proto jsem vyvěsil z oken svého zámku bílé prapory se znamením červeného kříže. Proto jsem ze svého zámku učinil lazaret nejprve pro raněné a nyní pro nemocné cholerou. Podpis ženevské konvence a přistoupení k organizaci červeného kříže byla asi jediná dobrá věc, kterou jsme měli s prušáky společnou. I když ONI byli o dva roky rychlejší. Plán, náhoda?! K čertu s tím teď!“
Sestra se znovu pokřižuje a opustí pokoj.
„Otče!“ ozve se z lůžka.
„Ano Egmonte, jsem zde,“ odpovídá Hugo a pokračuje:
„Měl jsem trvat na svém. Měl si jet s matkou a sestrou! A hotovo. Vlastně jsem trval. A několikrát zopakoval. Tvé první vzepření se otcovské autoritě mi přišlo spíše dospělé, než mladistvé.“
Hugo se snaží skrýt slzy.
„Nemohl jsem tě zde zanechat samotného, otče. Jsem tvůj prvorozený – tvůj následník. Chtěl jsem ti pomoci řídit chod zámku, když teď slouží coby lazaret. A stejně tak pomoci ochránit rodový majetek. A teď jsem ti jen na obtíž…“ oddechuje těžce Egmont a dál blouzní v horečce:
„Otče!“ ozve se z lůžka.
„Ano Egmonte, jsem zde,“ odpovídá Hugo a pokračuje:
„Měl jsem trvat na svém. Měl si jet s matkou a sestrou! A hotovo. Vlastně jsem trval. A několikrát zopakoval. Tvé první vzepření se otcovské autoritě mi přišlo spíše dospělé, než mladistvé.“
Hugo se snaží skrýt slzy.
„Nemohl jsem tě zde zanechat samotného, otče. Jsem tvůj prvorozený – tvůj následník. Chtěl jsem ti pomoci řídit chod zámku, když teď slouží coby lazaret. A stejně tak pomoci ochránit rodový majetek. A teď jsem ti jen na obtíž…“ oddechuje těžce Egmont a dál blouzní v horečce:
„Cítím, že již nikdy neuvidím zjara rozkvétat zámecký park, neuvidím cizí kraje. A nepoznám, co je to láska… Všiml jsem si před letošním nešťastným létem jak mnohá děvčata, co jsem ze zámku i ze vsi od sloužících znal, se počaly z kráčmer v ženy proměňovati… Mám strach… Byl jsem tu moc krátký čas proti tomu, jak dlouho tu poté nebudu!“
Hugo nevydrží, hodí na sebe kabát a vyběhne ze zámku. Je večer, zima a všude tma. Pro slzy vidí jen rozmazané stíny. Zastaví se ale hned u nejbližšího stavení. Přitahuje ho světlo svíčky v okně domku podkoního. Zaklepe. Ani neví proč. Podkoní Hrábek otevře dveře a s údivem hledí na nečekaného návštěvníka.
„Kníže? Uctivé pozdravení, ale nehněvají se, sem nemohou… A vyhrknou mu slzy…“
„Také cholera?“ ptá se Hugo.
„Naše Bětka…“ šeptne podkoní Hrábek a přikývne.
„Vyrůstali vedle sebe s naším Egmontem… Nechám ji přenést na zámek,“ překvapivě pronáší Hugo. „U cholery není nikdy do poslední chvíle jasno, jestli dotyčný přežije, nebo…“ polkne. „Ať tak, či tak, na zámku jsou nyní lékaři a řádové sestry, tam bude mít lepší péči.“
Za chvíli přinášejí dva zřízenci do zámku pacientku na nosítkách.
„Dejte ji sem, přidejte druhou postel,“ ukazuje Hugo do malé místnosti, kde leží princ Egmont dosud sám.
„To nemyslíte vážně kníže!“ křičí řádová sestra, když uvidí zřízence s nosítky. „Zde je lazaret pro muže! Toto, co činíte, je proti Bohu!“
„Pokud je to proti tomu samému Bohu, který dopustil válku, poté choleru… a nyní mi bere syna, pak se mu klidně postavím!“
Egmont se podívá na lůžko vedle sebe a spatří tam novou pacientku. Stále krásný, i když nemocí skoro průsvitný obličej, dlouhé havraní vlasy a pod bílou košilí se jasně rýsují pevná špičatá ňadra.
„Ty jsi Bětka podkoního, že?“ zašeptá. Bětka vysíleně přikývne, z posledních sil se usměje a natáhne k němu svou ruku. Chytne ji.
„Chtěla jsem být v bílém, celá v bílém…“ pohybuje Bětka už jen rty… Egmont jí stiskne ruku.
A takto je najdou ráno. Oba již bez ducha. Přestože nebyli oddáni, tak nezhřešili. A přestože nezhřešili, poznali na krátký okamžik, co je láska.
„Syna pochovám do rodinné hrobky,“ pronese pevně Hugo.
„Kníže, znáte přece zákony a nařízení. Toto teď není možné,“ odpoví vrchní lékař knížeti. A tak jsou jejich těla v době, kdy už se ani nezvoní umíráček – protože by se zvon nezastavil – pochována za zasněženým zámeckým parkem. Spolu s dalšími společně a za použití velkého množství vápna. Celá v bílém. Hugo nechá mezi zámkem a parkem alespoň postavit dřevěný most, aby měl k synovi blíže. A jednu z posledních vět Egmonta – že jsme tu příliš krátce na to, jak dlouho tady poté nebudeme – Hugo od té doby vštěpuje svým dalším potomkům jako motto, aby si vážili každé prožité chvíle.
Hugo nevydrží, hodí na sebe kabát a vyběhne ze zámku. Je večer, zima a všude tma. Pro slzy vidí jen rozmazané stíny. Zastaví se ale hned u nejbližšího stavení. Přitahuje ho světlo svíčky v okně domku podkoního. Zaklepe. Ani neví proč. Podkoní Hrábek otevře dveře a s údivem hledí na nečekaného návštěvníka.
„Kníže? Uctivé pozdravení, ale nehněvají se, sem nemohou… A vyhrknou mu slzy…“
„Také cholera?“ ptá se Hugo.
„Naše Bětka…“ šeptne podkoní Hrábek a přikývne.
„Vyrůstali vedle sebe s naším Egmontem… Nechám ji přenést na zámek,“ překvapivě pronáší Hugo. „U cholery není nikdy do poslední chvíle jasno, jestli dotyčný přežije, nebo…“ polkne. „Ať tak, či tak, na zámku jsou nyní lékaři a řádové sestry, tam bude mít lepší péči.“
Za chvíli přinášejí dva zřízenci do zámku pacientku na nosítkách.
„Dejte ji sem, přidejte druhou postel,“ ukazuje Hugo do malé místnosti, kde leží princ Egmont dosud sám.
„To nemyslíte vážně kníže!“ křičí řádová sestra, když uvidí zřízence s nosítky. „Zde je lazaret pro muže! Toto, co činíte, je proti Bohu!“
„Pokud je to proti tomu samému Bohu, který dopustil válku, poté choleru… a nyní mi bere syna, pak se mu klidně postavím!“
Egmont se podívá na lůžko vedle sebe a spatří tam novou pacientku. Stále krásný, i když nemocí skoro průsvitný obličej, dlouhé havraní vlasy a pod bílou košilí se jasně rýsují pevná špičatá ňadra.
„Ty jsi Bětka podkoního, že?“ zašeptá. Bětka vysíleně přikývne, z posledních sil se usměje a natáhne k němu svou ruku. Chytne ji.
„Chtěla jsem být v bílém, celá v bílém…“ pohybuje Bětka už jen rty… Egmont jí stiskne ruku.
A takto je najdou ráno. Oba již bez ducha. Přestože nebyli oddáni, tak nezhřešili. A přestože nezhřešili, poznali na krátký okamžik, co je láska.
„Syna pochovám do rodinné hrobky,“ pronese pevně Hugo.
„Kníže, znáte přece zákony a nařízení. Toto teď není možné,“ odpoví vrchní lékař knížeti. A tak jsou jejich těla v době, kdy už se ani nezvoní umíráček – protože by se zvon nezastavil – pochována za zasněženým zámeckým parkem. Spolu s dalšími společně a za použití velkého množství vápna. Celá v bílém. Hugo nechá mezi zámkem a parkem alespoň postavit dřevěný most, aby měl k synovi blíže. A jednu z posledních vět Egmonta – že jsme tu příliš krátce na to, jak dlouho tady poté nebudeme – Hugo od té doby vštěpuje svým dalším potomkům jako motto, aby si vážili každé prožité chvíle.
