 |
Místní svému kastelánovi posměšně říkají princ Emerich.
Vyrostl po válce v místním sirotčinci. Babička Anna se na něj pamatuje. Děťátko osvobození - stejně jako moje matka.
Bylo jedenáctého května 1945. Konec války. Dvě kamarádky, jedna z pošty, druhá služtička ze zámku, vyběhly vítat ruská vojska. Oblékly si své nejhezčí šaty a natrhaly květiny. Němci ještě včera zastřelili jednoho Čecha a chystali se dobýt zpět sklady zbraní. Ostatní rukojmí už ale postřílet nestihnou. Dnes ráno dostali rozkaz okamžitě opustit Loučeň. Rusové jsou tu a stavět se jim na odpor by bylo zbytečné krveprolití.
To pochopila i babička Anna a její kamarádka Violka ze zámku, které osvoboditelům vyběhly vstříc. Sotva se totiž ocitly v blízkém hájku, celé natěšené v nejlepších šatech a s květinami v rukou, obklopil je hlouček zaprášených zpocených chlapů s chladnýma chtivýma očima a ten hlouček se za nimi zavřel. Věděly, co bude následovat. Utéct nebylo kudy. Viola vykřikla o pomoc a Anna omdlela hned, jak po ní chňaply první čtyři ruce. Co bylo s Violkou už neviděla.
Porodily ve stejný rok i měsíc. V únoru roku 1946. Anička děvče, Viola chlapce.
Když vrchnost svůj majetek nuceně opustila, Violka odešla pracovat do sirotčince a porodila tam. Její synek měl ale k zámku nevšední vztah. Kdykoli jen trochu mohl, vnikl dovnitř, civěl na chodbách na portréty šlechticů a nemohl se vynadívat. Nasával jejich obličeje, gesta, držení těla. Nejvíc ho fascinoval zohavený rytíř princ Emerich. Pořád si na něj hrál a všechny slabé a ubohé statečně chránil. Když mu jednou v nelítostné klukovské řeži probarvil tvář modročerný monokl, začali všichni v úžasu a strachu couvat: "...princ Emerich!...". A přezdívka byla na světě.
"Byl jako můj bratr", vzpomíná měkce moje máma, "bratr a rytíř současně. S ním jsem se nikdy ničeho nebála. Ničeho. Přestože si občas tajně usrknul italského vína ze zapomenuté skrýše v zámeckém sklepě a asi si i dost vymýšlel. Když jsme se ale po pár letech zase v Loučeni potkali a zavzpomínali nad vínkem, byli jsme si prostě blízcí....víš?" usmála se vesele moje matka a blýskla po mně okem tak mladistvě, že by to probudilo z letargie i prababičku Valerii.
Edit pro knihu:
Válka se chýlí ke konci. Tři kamarádky, jedna z pošty, druhá služtička ze zámku a třetí z hospody, utíkají vítat Rudou armádu. Do voňavého květnového odpoledne si oblékly své nejhezčí šaty, po cestě mezi zahrádkami trhají šeříky.
Němci ještě včera zajali partyzány v Jabkenické oboře a zastřelili pana hostinského Dragouna, který v legionářské uniformě hlídal muniční sklady u Jíváku. Dnes ráno však esesáci dostali rozkaz okamžitě opustit Loučeň. Blíží se Rusové a stavět se jim na odpor znamená zbytečné krveprolití.
Poštmistrovic Anička a její kamarádky se vydávají vstříc osvoboditelům po lesní cestě do Jabkenic. Jdou po stejné cestě, kterou nosily několik posledních dní jídlo jabkenickým povstalcům. Těhotná Rozárka má mezi nimi chlapce, Anna a Violka bratry... Po obsazení obce Němci některé partyzány zajali. Pak se vystrašené rodiny zajatců dívaly, jak jejich blízcí stojí s rukama nad hlavou v dešti na loučeňském náměstí. Střelba z kulometů však nepřijde, neboť nakonec se povstalci hodí Němcům víc jako rukojmí a odtáhnou je s sebou...
Dívky jdou Svatojiřským lesem a vyprávějí si, jak jim Rudá armáda pomůže chlapce osvobodit a zabitého Rozárčina dědu pomstít. Když narazí na hlouček zaprášených, zpocených ruských vojáků, s nadějí a vděčností se jim vrhnou do náručí. V nejlepších šatech, s květinami v rukou.
Hlouček osvoboditelů v uniformách už je nepustí. Zdivočelí válečníci s chladnýma chtivýma očima strhávají z dívenek sváteční oblečení i spodní prádlo... Rozárka křičí, Anna omdlívá brzy poté, co po ní chňapnou první čtyři ruce. Co je s Violkou nevidí ani jedna z nich a nikdy již kamarádku živou nespatří. Těhotná Rozárka přijde o miminko. Anna porodí v únoru 1946 holčičku Blaženku.
