Hana Kotučová
Rádio oznamuje: „Spotřeba piva v Čechách je 150 litrů na hlavu.“ Hned si to přepočítávám na půl litry a nechci věřit, že tak málo. Určitě to nepočítali podle Pepy od vedle.
Jedu se podívat do Mekky Čechů, plzeňského pivovaru, který nás proslavil po celém světě jako Pilsner Urquell.
Vstupenka mi umožňuje vidět nejen prostory novodobé, naleštěné mosazné tanky, sudy ve sklepení s ochutnávkou a linku na stáčení piva, ale taky mě zavede do podzemí. Nízké kamenné stropy a úzké chodbičky nás přivedou k výklenkům, kde stálá teplota umožnovala uchování potravin a lahodného pivního moku.
Třešničkou na dortu je dárek půl litru piva, který si můžu vypít v některé z plzeňských restaurací u degustace chutného jídla.
Úkol:
Zamyslete se nad tím, co by mohlo být jakousi symbolickou Mekkou Čechů - tedy místem, které by chtěli nebo měli v životě navštívit.
Jarmila Meera Williams
Pro moravskou duši je takovou Mekkou určitě Velehrad. Nejen pro svou Cirilo-Metodějskou historii, ale také díky svému křesťanskému vyzařování. A vyzařováním mám na mysli jakousi náboženskou gravitaci.
Pokud se přibližujete k Moravě, čím více na jih na Slovácko, a jakmile přejedete od severu Bunč, či od východu silnici z Brna na Uherské Hradiště, tím více nábožensky založených lidí. Ocitnete se ve světě, kde je dodnes víra silná, spojená s každodenním životem a ten zase s folklórem. A nemusí to být ani návštěva spojená s nedávno popularizovaným návratem věrozvěstů.
Velehrad má svou sílu, i když v něm není ani živáčka, a i když jako já nejste nábožensky založení, „jen“ silně věřící. Na Velehrad se jezdilo i za tvrdé totality. Vzpomínám na davy lidí – horko, žízeň, žhavé jižanské slunce a pocit blízký omdlení.
Podobnost s Mekkou? Po moravsku.
Bohuna Kopřivová
Každý stát má svou Mekku. Nemusí to být zrovna Mekka jako u muslimů, kam musí každý z nich vykonat alespoň jednou za život pouť. U nás nikdo nikam nemusí, ale přeci jsou místa, kam se chce každý Čech podívat. Určitě je to Praha, ale potom hned hrad Karlštejn, který se majestátně vypíná nad Berounkou. Založen byl v roce 1348, kdy král český a císař římský Karel IV. nechal postavit tuto pevnost pro uložení hlavních relikvií a korunovačních klenotů Říše římské. V době husitských válek tady byly uchovávány z bezpečnostních důvodů i korunovační klenoty české. K uložení těchto skvostů byla vystavěna kaple sv. Kříže, která je celá obložena drahokamy a polodrahokamy zasazenými do zlatých rámů a obložená kazetami vymalovanými Mistrem Theodorikem, dvorním malířem Karla IV. O oblíbenosti této gotické stavby svědčí i to, že ho každoročně v průměru navštíví 330 tisíc návštěvníků. Kromě zajímavých prohlídek hradu, oddávání novomanželů, jsou zde pořádána divadelní představení na nádvoří. Mezi nejoblíbenější patří Noc na Karlštejně, která se řadí mezi nejznámější české muzikály.
Skoro ke každému významnému místu patří i mnoho pověstí a pověr. O tom, že na hrad nesmí žena píše už v 16. století Václav Hájek z Libočan a na tom je také založena Vrchlického veselohra, ze které muzikál vznikl. Známá je taky pověst o slepém hráči na loutnu, kterého požádala vrchnost o zahrání. Měl psa a dal mu vypít otrávené víno určené pro pána. Pes ho vypil a zemřel. Ne všechny pověsti jsou ale smyšlené. Údajně pravdivá je návštěva Kateřiny Bechyňové z Lažan, tzv. české Čachtické paní v 16. století, která připravila o život 14 mladých dívek.
Pravdivá je jistě i statistika, že sňatky na Karlštejně mají nejmenší rozvodovost. Taky jsem se tam vdávala a letos oslavíme s manželem 57 let společného života.
Martin Paruch
1. je kousek od Prahy, takže se člověk nemusí vláčet moc daleko
2. sice je to kopec, ale ne tak vysoký
3. rotundu na vrcholu je možné navštívit po předchozí domluvě pro skupinu nejméně 10 platících osob, takže se do ní pravděpodobně nedostanete
4. je tam občerstvení, i když točí jen nějakou jedenáctku Děkanku a místo pořádnýho turka vám udělají arabiku
5. psal o něm prý něco Jirásek a ten je fakt srandovní, hlavně králíky umí kreslit výborně
2. sice je to kopec, ale ne tak vysoký
3. rotundu na vrcholu je možné navštívit po předchozí domluvě pro skupinu nejméně 10 platících osob, takže se do ní pravděpodobně nedostanete
4. je tam občerstvení, i když točí jen nějakou jedenáctku Děkanku a místo pořádnýho turka vám udělají arabiku
5. psal o něm prý něco Jirásek a ten je fakt srandovní, hlavně králíky umí kreslit výborně
Anna Vocelová
„Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp,“ říká patriotický nápis na průčelí dřevěné Boumovy turistické chaty. Ta stojí na vrcholu hory, o níž se zmiňoval už Dalimil své kronice.
Žádné mléko ani strdí, jak sliboval praotec Čech, sice neuvidíte, zato dokáže tento čedičový klobouk zasazený nedaleko Roudnice nad Labem zavést na scestí lecjakého neznalého turistu.
Když se coby desetiletý žák vydáte na tento vlastenecký výlet s kompasem v ruce, magnetická střelka nekoordinovaně kmitá a ukazuje sever každou chvíli jinde.
"Pančelko, pančelko, podívejte."
Nepodívá se. Podobnou objevitelskou výpravu totiž absolvuje rok co rok už pěknou řádku let. Když se na 461 m vysokou horu vydáte po třiceti letech a dvakrát tolik kilech, rozhodně neřešíte, kde co komu kmitá, ani kde je sever. Proklínáte své tukové polštáře, ztěžující vám plynulý radostný pohyb vpřed. Spíláte každému ze špalíru turistů směrujících oběma směry. Těm, kdo míří nahoru za to, že vás předcházejí, těm druhým za to, že se vám pletou. Těšíte se, až dosáhnete kýženého vrcholu. Rychle rozešlete všem známým selfie u rotundy sv.Jiří a sv.Vojtěcha a pak...
Pak konečně zakotvíte na lavičce u Boumovy chaty s orosenou dvanáctkou v ruce. S blaženým úsměvem si pořídíte další fotku a poté se už jen kocháte panoramatickým výhledem na různobarevné kopečky Českého středohoří. Dojde vám, že ač je Mekka mnohem profláklejší, Říp je prostě náš.
Co je Mekkou Čechů?
Jiří Wilson Němec
Nic sjednocujícího. Co Čech, to jiná preference. Jsme v tom pestrobarevní jako letní louka.
Tenhle první myšlenkový pochod jsem ovšem zastavil hned s tou první větou. Nás sice nesjednocuje místo narození Mohameda, ale když už, tak nějaká poutní místa křesťanská. I ta však během roku navštíví ta menšina našich věřících. Pro ostatní jsou to turisticko-poznávací cíle. Tak které jedno místo?
Logika velí označit naší Mekkou Prahu. Praha je jedno z nejkrásnějších měst světa. Praha jsou naše dějiny. Každý by ji měl navštívit, ale…
Ale drtivou většinu nás sjednocuje jiná Mekka, vlastně Mekky. Jsou jich celé řetězce. Kaufland, Tesco, Lidl, Penny, Globus… Ano, naše pravé poutní cíle. Sjíždějí se nás do nich statisíce. Jsme jim věrní, neutíkáme, a když, tak jen kvůli slevám u jiného. Naše pravá božstva. Ano Božstva jako ta antická z řeckých dávnověků. Jeden z nich to pojal docela stylově a dal si název OLYMPIA.
A když už jsme v nich, modlíme se. Aby ještě měli ve slevě to a to z letáku, nebyly fronty u masných pultů, aby ty žravé brambůrky s příchutí slanina nebyly zase o polovinu dražší, aby nebyly fronty u pokladen, aby ratolesti nevřískaly na celý boží chrám, že nemají v košíku tam tu čokoládu nebo onoho růžového plyšáka… Jo, táto, nesmíme zapomenout na kloubní mazání pro dědu, víš, to co furt opakujou v televizi…
Milujeme své bohy a oni nás. Mají své náruče otevřené jako my své peněženky. Preference určují jen akce. Podle akčních týdnů, cen a rozličných soutěží. Naše božstva ví jak na nás a na naše platební karty coby modlitební knížky.
Ano, naše vlast je plná pestrobarevných nákupních center a ta jsou Mekkou a rájem i peklem nás Čechů, Moravanů i Slezanů.
Tak, mámo, jedem! Nákupní tašky máš?
Vodní dovolenková Mekka Čechů na písku s vůní borového jehličí
Jiří Wilson Němec
Nic sjednocujícího. Co Čech, to jiná preference. Jsme v tom pestrobarevní jako letní louka.
Tenhle první myšlenkový pochod jsem ovšem zastavil hned s tou první větou. Nás sice nesjednocuje místo narození Mohameda, ale když už, tak nějaká poutní místa křesťanská. I ta však během roku navštíví ta menšina našich věřících. Pro ostatní jsou to turisticko-poznávací cíle. Tak které jedno místo?
Logika velí označit naší Mekkou Prahu. Praha je jedno z nejkrásnějších měst světa. Praha jsou naše dějiny. Každý by ji měl navštívit, ale…
Ale drtivou většinu nás sjednocuje jiná Mekka, vlastně Mekky. Jsou jich celé řetězce. Kaufland, Tesco, Lidl, Penny, Globus… Ano, naše pravé poutní cíle. Sjíždějí se nás do nich statisíce. Jsme jim věrní, neutíkáme, a když, tak jen kvůli slevám u jiného. Naše pravá božstva. Ano Božstva jako ta antická z řeckých dávnověků. Jeden z nich to pojal docela stylově a dal si název OLYMPIA.
A když už jsme v nich, modlíme se. Aby ještě měli ve slevě to a to z letáku, nebyly fronty u masných pultů, aby ty žravé brambůrky s příchutí slanina nebyly zase o polovinu dražší, aby nebyly fronty u pokladen, aby ratolesti nevřískaly na celý boží chrám, že nemají v košíku tam tu čokoládu nebo onoho růžového plyšáka… Jo, táto, nesmíme zapomenout na kloubní mazání pro dědu, víš, to co furt opakujou v televizi…
Milujeme své bohy a oni nás. Mají své náruče otevřené jako my své peněženky. Preference určují jen akce. Podle akčních týdnů, cen a rozličných soutěží. Naše božstva ví jak na nás a na naše platební karty coby modlitební knížky.
Ano, naše vlast je plná pestrobarevných nákupních center a ta jsou Mekkou a rájem i peklem nás Čechů, Moravanů i Slezanů.
Tak, mámo, jedem! Nákupní tašky máš?
Marek Bucko
Chvilku vás budu napínat. Jako lehce odrostlejší děti jsme si vyprávěly vtip, jak se paní- vlastně pardon- tehdy ještě soudružka učitelka malých druháčků v prvouce ptá:
„Děti, co to může být? Má to placatý zobák, plovací blány a je to bílé?“
Děti křičí: „Kachnička, kachnička!“
„Ano, mohla by to být kachnička, ale je to husička. A děti, je to malé, roztomilé, chlupaté a má to malinký čumáček?“
Děti opět: “No to je štěňátko, určitě štěňátko!“
„Děti, mohlo by to být i štěňátko, ale je to koťátko…“
Na to se přihlásí, kdo jiný, než Pepíček a ptá se:
„Soudružko učitelko, zkuste taky hádat! Když to jde dovnitř, je to suchý a tvrdý. A ven mokrý a měkký!“
Učitelka zčervená a šeptne: „Ale Pepíčku, no to je… FUJ!“
„Ano, ano, soudružko učitelko, mohlo by to být fuj, ale je to žvejkačka…“
Tolik vzpomínka z dětství… Teď tu máme vodní dovolenkovou Mekku Čechů na písku s vůní borového jehličí.
Ano, ano. Mohlo by se jednat o Chorvatsko, ale je to „Mácháč“, neboli Máchovo jezero.
Prvních padesát let svého života jsem tam nikdy nebyl. Ovšem v rodině nastávající mého syna patřil každoroční letní Mácháč k tradici. Spojením rodů se mi otevřel tento nový obzor. Kempující mladí nás po dobu jejich dovolené s manželkou Jitkou pozvali k přespání na jeden den v chatce v kempu. Zařídili vše potřebné. Na stan jsme si už v našem věku úplně netroufali. Hlavně by to vzhledem k mému profesionálnímu opernímu chrápání nebylo ohleduplné. Jednak k ostatním kempujícím a hlavně rybám plovoucím v méně, než dvoumetrové hloubce.
Abychom nepřijeli s prázdnýma rukama, uvařili jsme hrnec rajské omáčky z právě zralých rajčátek. Uložili do kufru vozu, zapřeli zavazadly pro přespání na jednu až dvě noci. Čili třemi lodními kufry s mým jedním tričkem, plavkama, kartáčkem na zuby. Pak už jen pár drobnostmi vyplňujícími zbylý prostor kufrů. Ty byly nutné pro civilizovanou dvoudenní existenci ženy středního věku v divoké středočeské přírodě. Nezbytným společníkem samozřejmě byla naše Šakalína, psí miláček neurčité rasy, ale jinak DrPs- neboli doktorka psích věd. Po příjezdu na místo jsme zastavili před kempem a zavolali mladým.
„Vydržte před závorou, jdeme pro vás.“ Za chvilku přiběhli. Syn spustil:
„My k vám přisednem a dovedeme vás na místo. Akorát před koncem radši vystoupíme, aby ses tam nezahrabal. Když vidím ty ojetý gumy… Tam je fůra písku…“
To mě dopálilo. „Hele, to, co ty jsi ujel dopředu, to já nacouval…“
Syn pokrčil rameny: „To je super, že umíš tak dobře couvat, ale tam se právě musí popředu a není tam cesta. Tak jenom, aby ses nezahrabal…“
Nebýt toho kořene, za který jsem se chytl podlahou, tak to vyšlo.
„Nech to tady, je to támhleta chatka, to doneseme. Vytáhnout? Jsou čtyři odpoledne, tady už teď nikdo do auta legálně sednout nemůže a netroufne si ani mimo silnici… No já taky ne, zamžoural…“
„Dobrá, ale tlačit snad vožralí můžou, ne?“
„Zejtra…“ Škytnul.
Vyndali jsme tedy z kufru auta loďáky- totálně zasviněný od rajský- protože gumička držící poklici na hrnci praskla a vlekli je do chatky. Když mladí zacítili rajskou, vrhli se na zbytek v hrnci a vpodstatě jí vychlemstali jako vlčáci. Zbytek olízali z kufrů, přikusujíc studený knedlík rovnou z nenakrájené šišky. Šakalína smutně koukala, že nezbylo a mě jejich apetit lehce zneklidnil:
„Tady nikde nevařej? A co grilování?“
„Grilování je zakázaný. Sucho- aby nechyt´ les. Ale je tu takovej stánek, na večeři zajdem…“ Odpovídali přerušovaně a vylizovali hrnec.
„A teď se půjdeme koupat. To něco uvidíš…“ Pronesl syn potutelně.
Naklonil jsem se k němu, aby Jitka neslyšela:
„Jako- nahoře bez?“
„Nejen nahoře!“ Pronesl významně a s ďábelským- mnou tehdy bohužel nepostřehnutým úšklebkem.
„Počkej, na žádnou nudistickou pláž nejdu! Jsem soudnej a ve věku a hlavně stavu, že se v plavkách i sprchuju!“
Jen přikývl a pokynul, že jdeme. Nelhal. Na pláži byla spousta- jak jsme postřehli- Čechů, normálně v plavkách, okolo pobíhaly děti. A mezi tím nahatý Němci a Němky. Většina zakládající členové Hitlerjugend, věkově 70+. Nikoho a nic neodsuzuju, takhle jsme na svět přišli a takhle z něj odejdeme. Ale někteří se doslova vystavovali a koukali, jestli někdo kouká a čeští rodiče zase koukali, aby děti nekoukaly. Já jsem nekoukal. A svému- jinak milovanému synovi jsem řekl, že je debil. Naštěstí přišel nějaký plážový zřízenec a vykázal nás:
„Tady nemůžete být! Máte pejska a ten na veřejnou pláž nesmí!“
Opáčil jsem, že stejně tak je tam zakázáno i koupání bez plavek a ukázal bradou směrem k německým hanbatogerontům. Chlap na to:
„To máte pravdu, ale ten váš čokl tady ve stánku rozhodně neutratí tolik Eur, kolik oni!“
Jako vychovaný, nekonfliktní, civilizovaný občan- v práci dokonce nosící oblek- jsem ho tedy poslal do prdele. Potom jsme poodešli o padesát metrů vpravo, kde pláž končila. Bylo tam rákosí, unikli jsme tedy německé ofenzívě a v klidu se koupali. Do té doby, než se Šakalína přiběhla odněkud z lesa- pochlubit se chcíplou zmijí. Já křičel, bouchal do země klackem, Jitka omdlela, syn opakoval- kurva had, kurva had. Jediná budoucí snacha Marcelka zavolala:
„Šakalínko! Dej!“ A pokynula na psisko jako při aportu. Šakalína přiběhla, položila jí zmiji k nohám a čekala na podrbání. Toho se jí dostalo, tak o zmiji přestala jevit zájem. Marcelka vzala hada a hodila do rákosí.
„Dobře sis vybral…“ řekl jsem. „Ale to koupání už mi dneska asi stačilo.“
A protože už nám v břiše „hráli na hoboj“, šli jsme na večeři do stánku v kempu. Ten na pláži jsme pro jeho spojenectví s „Wehrmachtem“ zamítli. Záhy jsem pochopil předchozí posedlost našich dětí „normálním“ jídlem. V kempu byla opravdu pestrá nabídka. Myslím, že by tam dokázali usmažit i sodovku. Smažený sýr, smažené hranolky, cibulové kroužky, krokety, hermelín, květák. Kdysi ten stánek prý vykradli… Naštěstí vzali jen friťák, ale ten den se dle pamětníků stejně nevařilo.
Zvolili jsme smažený květák, aby to alespoň vevnitř bylo zelenina a šli do chatky. Jenže, co s načatým večerem? Televize tu nebyla, knihu jsem nechal doma a grilovat se nesmělo. Chlastat jsem přestal už před lety a po perném dni a společných třiceti letech jsme s mou drahou- jakkoli zbožňovanou- netoužili ani dobývat cizí území milováním. Naštěstí se nám o zábavu postarala příroda v podobě komárů. Ti tady asi uměli i prolézat sklem v oknech. Když jsme ráno vyšli na zápraží s červenýma očima a kruhy pod nimi, mladí se smáli a nazývali nás divochy. Přešel jsem to a zavelel k odjezdu na výlet. Bohužel jsem nedokázal zvládnout choreografii pěti českých a tří německých opilců. Usilovně tlačili naší škodověnku z písku za ohlušujícího ryku tříválce každý jiným směrem. Zachránil nás správce kempu s dlouhým lanem a multikárou. Po krátké cestě jsme mohli vychutnat krásy hradu Bezdězu. Zklamalo mě jen to, že nešlo vyjet nahoru k hradu a musel jsem parkovat dole v podhradí.
Podíval jsem se nahoru: „Už i Indové a Číňani lítaj do kosmu raketama! A já tam mám jít pěšky???!“ Strašlivý krpál. Po hodině a půl jsem vylezl cestou, která začínala cedulí- „K hradu- 20minut chůze“. Prohlídka byla zajímavá a následoval návrat do podhradí, v mém podání se jednalo téměř o volný pád. Jen zázrakem jsem neshořel v atmosféře a po příchodu zbytku rodiny jsme pokračovali autem do Doks- do muzea Čtyřlístku. Čtyřlístek byl oblíbený komiks našeho dětství i dětství našich mladých. Syn po prohlídce pronesl:
„To jsem netušil, že Pinďa a Fifinka jsou takhle starý!“ Ač nerad, vzpomněl jsem si na včerejší odpoledne na pláži.
„Používej raději výraz Čtyřlístek, nebo mluv o Bobíkovi a Myšpulínovi. Starejch pinďů a fifinek jsem bohužel včera viděl víc, než dokážu snést…“
Takhle jsem tedy zažil Mácháč. Ovšem do budoucna raději jako Mekku Čechů zkusím to Chovatsko.
Chvilku vás budu napínat. Jako lehce odrostlejší děti jsme si vyprávěly vtip, jak se paní- vlastně pardon- tehdy ještě soudružka učitelka malých druháčků v prvouce ptá:
„Děti, co to může být? Má to placatý zobák, plovací blány a je to bílé?“
Děti křičí: „Kachnička, kachnička!“
„Ano, mohla by to být kachnička, ale je to husička. A děti, je to malé, roztomilé, chlupaté a má to malinký čumáček?“
Děti opět: “No to je štěňátko, určitě štěňátko!“
„Děti, mohlo by to být i štěňátko, ale je to koťátko…“
Na to se přihlásí, kdo jiný, než Pepíček a ptá se:
„Soudružko učitelko, zkuste taky hádat! Když to jde dovnitř, je to suchý a tvrdý. A ven mokrý a měkký!“
Učitelka zčervená a šeptne: „Ale Pepíčku, no to je… FUJ!“
„Ano, ano, soudružko učitelko, mohlo by to být fuj, ale je to žvejkačka…“
Tolik vzpomínka z dětství… Teď tu máme vodní dovolenkovou Mekku Čechů na písku s vůní borového jehličí.
Ano, ano. Mohlo by se jednat o Chorvatsko, ale je to „Mácháč“, neboli Máchovo jezero.
Prvních padesát let svého života jsem tam nikdy nebyl. Ovšem v rodině nastávající mého syna patřil každoroční letní Mácháč k tradici. Spojením rodů se mi otevřel tento nový obzor. Kempující mladí nás po dobu jejich dovolené s manželkou Jitkou pozvali k přespání na jeden den v chatce v kempu. Zařídili vše potřebné. Na stan jsme si už v našem věku úplně netroufali. Hlavně by to vzhledem k mému profesionálnímu opernímu chrápání nebylo ohleduplné. Jednak k ostatním kempujícím a hlavně rybám plovoucím v méně, než dvoumetrové hloubce.
Abychom nepřijeli s prázdnýma rukama, uvařili jsme hrnec rajské omáčky z právě zralých rajčátek. Uložili do kufru vozu, zapřeli zavazadly pro přespání na jednu až dvě noci. Čili třemi lodními kufry s mým jedním tričkem, plavkama, kartáčkem na zuby. Pak už jen pár drobnostmi vyplňujícími zbylý prostor kufrů. Ty byly nutné pro civilizovanou dvoudenní existenci ženy středního věku v divoké středočeské přírodě. Nezbytným společníkem samozřejmě byla naše Šakalína, psí miláček neurčité rasy, ale jinak DrPs- neboli doktorka psích věd. Po příjezdu na místo jsme zastavili před kempem a zavolali mladým.
„Vydržte před závorou, jdeme pro vás.“ Za chvilku přiběhli. Syn spustil:
„My k vám přisednem a dovedeme vás na místo. Akorát před koncem radši vystoupíme, aby ses tam nezahrabal. Když vidím ty ojetý gumy… Tam je fůra písku…“
To mě dopálilo. „Hele, to, co ty jsi ujel dopředu, to já nacouval…“
Syn pokrčil rameny: „To je super, že umíš tak dobře couvat, ale tam se právě musí popředu a není tam cesta. Tak jenom, aby ses nezahrabal…“
Nebýt toho kořene, za který jsem se chytl podlahou, tak to vyšlo.
„Nech to tady, je to támhleta chatka, to doneseme. Vytáhnout? Jsou čtyři odpoledne, tady už teď nikdo do auta legálně sednout nemůže a netroufne si ani mimo silnici… No já taky ne, zamžoural…“
„Dobrá, ale tlačit snad vožralí můžou, ne?“
„Zejtra…“ Škytnul.
Vyndali jsme tedy z kufru auta loďáky- totálně zasviněný od rajský- protože gumička držící poklici na hrnci praskla a vlekli je do chatky. Když mladí zacítili rajskou, vrhli se na zbytek v hrnci a vpodstatě jí vychlemstali jako vlčáci. Zbytek olízali z kufrů, přikusujíc studený knedlík rovnou z nenakrájené šišky. Šakalína smutně koukala, že nezbylo a mě jejich apetit lehce zneklidnil:
„Tady nikde nevařej? A co grilování?“
„Grilování je zakázaný. Sucho- aby nechyt´ les. Ale je tu takovej stánek, na večeři zajdem…“ Odpovídali přerušovaně a vylizovali hrnec.
„A teď se půjdeme koupat. To něco uvidíš…“ Pronesl syn potutelně.
Naklonil jsem se k němu, aby Jitka neslyšela:
„Jako- nahoře bez?“
„Nejen nahoře!“ Pronesl významně a s ďábelským- mnou tehdy bohužel nepostřehnutým úšklebkem.
„Počkej, na žádnou nudistickou pláž nejdu! Jsem soudnej a ve věku a hlavně stavu, že se v plavkách i sprchuju!“
Jen přikývl a pokynul, že jdeme. Nelhal. Na pláži byla spousta- jak jsme postřehli- Čechů, normálně v plavkách, okolo pobíhaly děti. A mezi tím nahatý Němci a Němky. Většina zakládající členové Hitlerjugend, věkově 70+. Nikoho a nic neodsuzuju, takhle jsme na svět přišli a takhle z něj odejdeme. Ale někteří se doslova vystavovali a koukali, jestli někdo kouká a čeští rodiče zase koukali, aby děti nekoukaly. Já jsem nekoukal. A svému- jinak milovanému synovi jsem řekl, že je debil. Naštěstí přišel nějaký plážový zřízenec a vykázal nás:
„Tady nemůžete být! Máte pejska a ten na veřejnou pláž nesmí!“
Opáčil jsem, že stejně tak je tam zakázáno i koupání bez plavek a ukázal bradou směrem k německým hanbatogerontům. Chlap na to:
„To máte pravdu, ale ten váš čokl tady ve stánku rozhodně neutratí tolik Eur, kolik oni!“
Jako vychovaný, nekonfliktní, civilizovaný občan- v práci dokonce nosící oblek- jsem ho tedy poslal do prdele. Potom jsme poodešli o padesát metrů vpravo, kde pláž končila. Bylo tam rákosí, unikli jsme tedy německé ofenzívě a v klidu se koupali. Do té doby, než se Šakalína přiběhla odněkud z lesa- pochlubit se chcíplou zmijí. Já křičel, bouchal do země klackem, Jitka omdlela, syn opakoval- kurva had, kurva had. Jediná budoucí snacha Marcelka zavolala:
„Šakalínko! Dej!“ A pokynula na psisko jako při aportu. Šakalína přiběhla, položila jí zmiji k nohám a čekala na podrbání. Toho se jí dostalo, tak o zmiji přestala jevit zájem. Marcelka vzala hada a hodila do rákosí.
„Dobře sis vybral…“ řekl jsem. „Ale to koupání už mi dneska asi stačilo.“
A protože už nám v břiše „hráli na hoboj“, šli jsme na večeři do stánku v kempu. Ten na pláži jsme pro jeho spojenectví s „Wehrmachtem“ zamítli. Záhy jsem pochopil předchozí posedlost našich dětí „normálním“ jídlem. V kempu byla opravdu pestrá nabídka. Myslím, že by tam dokázali usmažit i sodovku. Smažený sýr, smažené hranolky, cibulové kroužky, krokety, hermelín, květák. Kdysi ten stánek prý vykradli… Naštěstí vzali jen friťák, ale ten den se dle pamětníků stejně nevařilo.
Zvolili jsme smažený květák, aby to alespoň vevnitř bylo zelenina a šli do chatky. Jenže, co s načatým večerem? Televize tu nebyla, knihu jsem nechal doma a grilovat se nesmělo. Chlastat jsem přestal už před lety a po perném dni a společných třiceti letech jsme s mou drahou- jakkoli zbožňovanou- netoužili ani dobývat cizí území milováním. Naštěstí se nám o zábavu postarala příroda v podobě komárů. Ti tady asi uměli i prolézat sklem v oknech. Když jsme ráno vyšli na zápraží s červenýma očima a kruhy pod nimi, mladí se smáli a nazývali nás divochy. Přešel jsem to a zavelel k odjezdu na výlet. Bohužel jsem nedokázal zvládnout choreografii pěti českých a tří německých opilců. Usilovně tlačili naší škodověnku z písku za ohlušujícího ryku tříválce každý jiným směrem. Zachránil nás správce kempu s dlouhým lanem a multikárou. Po krátké cestě jsme mohli vychutnat krásy hradu Bezdězu. Zklamalo mě jen to, že nešlo vyjet nahoru k hradu a musel jsem parkovat dole v podhradí.
Podíval jsem se nahoru: „Už i Indové a Číňani lítaj do kosmu raketama! A já tam mám jít pěšky???!“ Strašlivý krpál. Po hodině a půl jsem vylezl cestou, která začínala cedulí- „K hradu- 20minut chůze“. Prohlídka byla zajímavá a následoval návrat do podhradí, v mém podání se jednalo téměř o volný pád. Jen zázrakem jsem neshořel v atmosféře a po příchodu zbytku rodiny jsme pokračovali autem do Doks- do muzea Čtyřlístku. Čtyřlístek byl oblíbený komiks našeho dětství i dětství našich mladých. Syn po prohlídce pronesl:
„To jsem netušil, že Pinďa a Fifinka jsou takhle starý!“ Ač nerad, vzpomněl jsem si na včerejší odpoledne na pláži.
„Používej raději výraz Čtyřlístek, nebo mluv o Bobíkovi a Myšpulínovi. Starejch pinďů a fifinek jsem bohužel včera viděl víc, než dokážu snést…“
Takhle jsem tedy zažil Mácháč. Ovšem do budoucna raději jako Mekku Čechů zkusím to Chovatsko.
