v temných ulicích.“
Poslední tóny písničky dozněly a vznášely se letní nocí nad amfiteátrem. Ozval se ohlušující potlesk. Tohle už byl druhý přídavek a zpěvačka Pavlína naznačovala kapelníkovi Karlovi, že další nezvládne, že ztrácí hlas. Karel odpískal konec. Chytil Pavlínu za ruku a pevně ji stiskl. Bubeník Michal hodil paličky do davu. Celá kapela se postavila na kraj pódia a děkovala nadšenému publiku.
Po koncertu zamířili do hospody. U stolů seděli členové ostatních kapel z festivalu a Pavlína s klukama přisedla k jedné známé partě.
„Ahój! Pavli, Kájo, Michale! Pojďte honem připít našim snoubencům!“ vykřikoval Jarin, vysoký basák z jedné moravské kapely. Další snoubenci, pomyslela si Pavlína s nechutí a usadila se co nejdál od zářící dvojice. Jarin jí podal skleničku s čirou tekutinou. Přivoněla, usmála se na něho a on se na ni zazubil. Pro basáky měla vždycky slabost. Většinou bývají dobrý v posteli. A Jarin se jí líbil. Mrkla na něho, on na ni.
Iveta, nastávající nevěsta přepočítávala svatební hosty, vysvětlovala, koho pozve, koho nepozve a proč. Poté se všech ptala, jestli se má vdávat v kroji po stařence, nebo v nadýchaných šatech z půjčovny. A hned zase koho pozve a koho ne a proč.
„Co bys chtěla mít na sobě ty?“ upřela rozjásaný pohled na Pavlínu. Pavlína přimhouřila oči. O tom nikdy nepřemýšlela. V čem by se chtěla vdávat? Nejlíp v ničem.
„Tak co?“ naléhala nevěsta.
„Koženou bundu.“
„Ty jsi ale divná!“ zakroutila hlavou Iveta a obrátila se na druhou stranu. A koho, že pozvou, koho ne a proč ano a proč ne. Jako kolovrátek.
Pavlínu svatby nezajímaly. Na žádné nikdy nebyla. Vždycky napsala originální veršované blahopřání, poslala dárek, ale nikdy nepřišla. Dělalo se jí přímo fyzicky špatně při pomyšlení na bílé šaty, prstýnky a kostel. Ani do kostelů nechodila.
Chytila se sklenky pevněji a úplně přestala vnímat okolí. Cítila, že temnota se vrací do jejího života. Vždycky vtrhla nečekaně, natropila spoušť a zanechala Pavlínu paralyzovanou, připravenou o veškerou radost a sílu. Kdo a kdy pozval temnotu do jejího života? Muselo to být už dávno. Dnes už sice věděla, čím se dá temnota zahnat. Ale většinou to končilo kocovinou...
Muzikanti u stolu se překřikovali: „Na zdraví snoubenců!“ Slivovice šplíchala po stole i po zemi. „Ať jsou do roka křtiny!“ vykřikl Michal a loktem šťouchnul do strnulé Pavlíny. „Pavli, řekni taky něco. Nepopřeješ snoubencům? Nějakým vtipným veršíkem.“
Oči všech u stolu se upřely na Pavlínu. To nesnášela. Svou dávku pozornosti si užívala na pódiu. Tady, dole, chtěla být neviditelná. Michal to dobře věděl, a přesto ji takhle popichoval. Debil. „Nech mě,“ zavrčela.
„Pavli, no ták! Nekaž srandu,“ pronesl Jarin a usmál se na ni. Ten úsměv ji rozehřál. Ano, Jarin je sladkej! A dnes v noci to bude on, kdo zažene temnotu. Tělem jí projelo slastné zachvění. Vždycky se někdo najde…
Rozhlédla se, jakoby si teprve teď všech všimla. Kluci z kapely věděli, co znamená, když se takhle tváří. Bylo jasný, že má něco za lubem.
„Ale ano,“ řekla pomalu a pokývala hlavou, „jistěže jim popřeju.“ Všichni ztichli a čekali. Pavlína se nadechla a prohlásila: „Jen, co se taky zasnoubím!“ Zabodla černé oči do Jarina sedícího naproti ní a mírně se naklonila. V jejím výstřihu se zablýskl zelený kamínek na řetízku. Postřehl to. „Musím se nutně zasnoubit. Teď hned, než bude pozdě,“ propalovala Jarina pohledem.
„Pozdě? Pozdě na co?“ optal se pobaveně Moravák.
„Na život, na lásku… Co já vím?“ mávla rukou.
„A máš někde někoho?“ rozhlédl se po ostatních.
„Teď už ano,“ významně pozdvihla obočí.
„To jako mě? No, proč ne? Jsem pro každou prču! Ale nemám prstýnek.“
„Na ten ti kašlu.“
„Tak v tom případě, pojď sem…“ postavil se a natáhl k Pavlíně ruku.
„Za chvíli bude někomu pěkně horko,“ prohlásil Karel a obrátil do sebe zbytek ze skleničky.
„Ogare, zahráváš si s ohněm,“ varoval ho Michal. Ale ogar držel Pavlínu za ruce a ptal se: „Tak ty si mě jako vezmeš?“
„Venku, za pět minut,“ odpověděla. Všichni vybuchli smíchem, kromě Karla. Pavlína držela Jarina pevně za ruku a zamířila k východu.
„Ježíš, dejte si před tím aspoň pusu!“ ozývalo se od stolu.
„Kampak?“ postavil se jí Karel do cesty. Byl pěkně naštvanej. Co to ta holka dělá? Už zase! Někdy by jí za tohle zabil. „Snad dáš tu slíbenou básničku, ne?!“
„A jó, básnička!" zastavila se. Ruku svého snoubence však nepouštěla. „No, teď už mi to půjde.“ Odhrnula si z tváře pramen vlasů a otočila se čelem ke dvojici:
„Když se dívám na tu dívku, / vím, že půjde k oltáři. / Do vlasů dá rozmarýnku, / oči láskou zazáří.“
Ozval se potlesk. Pavlínu od té chvíle sledovala už celá hospoda. Usmívala se víc a hluboce se ukláněla do všech stran. Přehrává, pomyslel si znechuceně Karel. Pavlína gestem ruky naznačila ticho a pokračovala:
„Když se dívám na ogara, / vím, že bude milovat, / a celý život oprašovat / rozvrzaný kolovrat.“
Výbuch smíchu. Pavlína se ušklíbla. Ale nevěsta u stolu vyskočila a rozjásaný pohled byl najednou fuč. „A ten kolovrat, to mám být jako já!?“ Brada se jí třásla, do očí se draly slzičky. Ta divná holka jí zkazila celou radost!
„Miláčku, Pavla to tak nemyslela, že jo?“ obracel se k Pavlíně budoucí ženich. Ale to už Pavla neslyšela. Její černé vlasy se mihly ve dveřích, když se samolibým výrazem ve tváři před sebou postrkovala svého nejnovějšího snoubence.
„Máš zapalovač?“ obrátila se k němu na schodech před hospodou a vložila si cigaretu do koutku úst. „Tak co, Jarine, to tu budeme stát jak tvrdý i?“
Připálil jí a chladným hlasem se zeptal: „Proč jsi to udělala? Zkazila jsi snoubencům jejich večer, víš to vůbec?“ Stál o dva stupně výš a mračil se. Pavlína odfrkla. „Vždyť mlela pořád dokola, patří jí to. Říkal jsi, že jsi pro každou prču. Já taky,“ stoupla si k němu blíž. Ale Jarin si založil ruce na prsou. Pozoroval ji jako nějaký podivný nebezpečný druh a ona z něho začínala být nervózní. Tušila, že tentokrát to asi nedopadne. „Takže?“ zeptala se.
„Nevypadalas na takovou mrchu.“ Zůstala na něho zírat a odfoukla kouř z cigarety. V hospodě někdo začal zpívat. „Měl bych jít zkontrolovat, jak je na tom Iveta,“ promluvil po chvíli a jeho starostlivý tón lezl Pavlíně na nervy.
„Debile!“ vyprskla. Zahodila cigaretu a seskočila dolů ze schodů. Rozběhla se pryč. Hlavně proto, aby nezahlédl její slzy.
Seděla na lavičce v temném parku a hrála si s telefonem, když ji Karel konečně našel. Sakra! Musela vidět, že jí volal snad stokrát! Byly dvě hodiny po půlnoci. Prochodil celé náměstí a přilehlé uličky, než ji objevil. V modrém světle displeje postřehl, že má rozmáčené oči a šminky rozmazané po obličeji.
Spolkl kázání a namísto toho ji pohladil po vlasech. „Ségra, pojď už spát.“
Zavrtěla hlavou. „Nemůžu. Zase jsem to zvorala. Promiň, brájo!“
Usmál se své dětské přezdívce, kterou mu dala. Byla o deset let mladší a Karel ji měl od malinka na krku. A od malinka mu říkala brájo. Slepenec slov brácho a Kájo. „Ale nezvorala, trochu jsme jim upravili ten poslední verš a bylo to dobrý.“
„To nemyslím…“
„Myslíš Jarina? Ten je v pohodě. Říkal, že sis to rozmyslela.“
„To je ale sráč!“
„Kašli na něj!“
„Brácha?“
„No?“
Položila si hlavu na jeho rameno. „Proč musím vždycky všechno podělat? Každýho provokovat? Nikdo se mnou nevydrží. Všichni utečou. Co je na mně, sakra, špatně?“
„Nevím,“ řekl Karel, objal ji pevně kolem ramen a pomohl jí vstát. „Nic s tebou není, jsi úplně v pořádku.“
Lež má krásný nohy…
Jednou, až jeho sestřička ještě trochu dospěje, bude jí vyprávět. Jednou jí řekne celý příběh, na který ona si naštěstí nepamatuje, ale i tak její život ovlivňuje. Příběh o dvou věčně hladových dětech ze sídliště.
O tom, jak jejich máma přiváděla různé "strýčky" do jejich mrňavého panelákového bytu.
O tom, jak se jednoho rána probudili a máma byla pryč.
O tom, že vlastně skoro pořád byla pryč i před tím, než toho dne zmizela nadobro.
I o tom, co o jejich mámě vykřikovala sousedka, když si je odvážela sociálka.
O hnusném baráku dětského oddělení motolské psychiatrie.
I o tom, že trvalo několik měsíců, než Pavlína znovu začala mluvit.
Jednou jí řekne pravdu. Dnes ještě ne...
