 |
| Foto: Autor |
"Jede na něm žena," řekla Alice. "Má v náručí dítě, podívej."
Přišlápl jsem brzdu a vyhlédl podél její ruky. Osel v tu chvíli odbočil z obzoru a pustil se dolů po úzké prašné cestě.
V pustinách Kaokeveldu je vzácné potkat lidskou bytost. Je to zapadlý kout i tak řídce osídlené Namibie. Ze západu ohraničený mořským Pobřežím Koster a ze severu pozemní hranicí s Angolou. V průměru tu žije jeden člověk na dvou kilometrech čtverečních, ale do toho se počítá i obyvatelstvo regionálního centra Opuwo. Ve skutečnosti můžete v divočině, která promyšleně střídá barvy a která si nepotrpí na cesty, ujet bez cíle stovky kilometrů a nenarazíte na živou duši.
Dívka na oslu
Je nádherná. Má mladistvou tvář a vážnost v obličeji. Černá Madona. Na nahé hrudi všechny šperky svého světa. Patří k ní stejně jako hebká kůže a vlasy slepené barevnou hlinkou. Volná ňadra a neuchopitelný výraz, pro který by Leonardo ochotně změnil svůj model.
Půvab a přirozenost, se kterým na oslu drží svého malého syna, usnadňují kontakt. V rozpacích se gesty ptám, jestli můžu fotit. Stydím se určitě víc než ona. Je to Himbka. Příslušnice etnika, který si zaslouží stejnou pozornost jako mnohem známější Masajové. Naše civilizační zvyklosti je příliš neoslovily. Zůstávají u tradičního pastevectví, chýší oplácaných hlínou, mnohoženství a oděvu, který nezahaluje hruď.
"Tak foť přece," probere mě Alice. "Na co čekáš?" Mačkám spoušť. Poprvé, podruhé, potřetí. Pořád mám dojem, že to není ono. Dítě v náručí. Osel. Dívka. Ňadra. Dívka s dítětem v náručí na oslu. Pobíhám kolem. Osel se kouká, jako by mi chtěl něco říct. Madona má stále stejný výraz a držení těla, jako by ji někdo maloval.
Moje focení nemá pointu. Kulhá za pocitem, že jsme se právě dotkli něčeho výjimečného. Něčeho nadčasového. Něčeho, co tady mohlo být dřív, než jsme se narodili. Krásy a harmonie, která dokáže probouzet vzpomínky i po letech.
"Medicinman přijel právě k vám...," zpívá Michal Tučný ve svém country songu. Tak nějak si teď připadám. Okolo našeho auta stojí zástup žen. Za nimi chýše zasazené do plání táhnoucích se k obzoru. V nich vzácně pár stromů, pod kterými hledá dobytek stín. Pak už jen kopce, pusté pahorky, které vzbuzují naději, že za nimi vypadá země jinak. Je těžké si představit, že tady může někdo žít.
Rozdáváme, co nám zbývá ze zásob. Ovoce a plechovky s fazolemi matkám s malými dětmi. Ibalgin ženám, které si stěžují na bolest. Nejsem nadšený z amatérské diagnózy a posuňky stanoveného dávkování, ale k doktorovi je tady nepošlu. Náklaďák s pomocí zapadl o pár desítek kilometrů dál a jejich bolavá záda jsou opravdová. Snad si večer všechny ty tabletky nenasypou do kaše.
V pustinách Kaokeveldu je vzácné potkat lidskou bytost. Je to zapadlý kout i tak řídce osídlené Namibie. Ze západu ohraničený mořským Pobřežím Koster a ze severu pozemní hranicí s Angolou. V průměru tu žije jeden člověk na dvou kilometrech čtverečních, ale do toho se počítá i obyvatelstvo regionálního centra Opuwo. Ve skutečnosti můžete v divočině, která promyšleně střídá barvy a která si nepotrpí na cesty, ujet bez cíle stovky kilometrů a nenarazíte na živou duši.
Dívka na oslu
Je nádherná. Má mladistvou tvář a vážnost v obličeji. Černá Madona. Na nahé hrudi všechny šperky svého světa. Patří k ní stejně jako hebká kůže a vlasy slepené barevnou hlinkou. Volná ňadra a neuchopitelný výraz, pro který by Leonardo ochotně změnil svůj model.
Půvab a přirozenost, se kterým na oslu drží svého malého syna, usnadňují kontakt. V rozpacích se gesty ptám, jestli můžu fotit. Stydím se určitě víc než ona. Je to Himbka. Příslušnice etnika, který si zaslouží stejnou pozornost jako mnohem známější Masajové. Naše civilizační zvyklosti je příliš neoslovily. Zůstávají u tradičního pastevectví, chýší oplácaných hlínou, mnohoženství a oděvu, který nezahaluje hruď.
"Tak foť přece," probere mě Alice. "Na co čekáš?" Mačkám spoušť. Poprvé, podruhé, potřetí. Pořád mám dojem, že to není ono. Dítě v náručí. Osel. Dívka. Ňadra. Dívka s dítětem v náručí na oslu. Pobíhám kolem. Osel se kouká, jako by mi chtěl něco říct. Madona má stále stejný výraz a držení těla, jako by ji někdo maloval.
Moje focení nemá pointu. Kulhá za pocitem, že jsme se právě dotkli něčeho výjimečného. Něčeho nadčasového. Něčeho, co tady mohlo být dřív, než jsme se narodili. Krásy a harmonie, která dokáže probouzet vzpomínky i po letech.
 |
| Foto: Autor |
"Medicinman přijel právě k vám...," zpívá Michal Tučný ve svém country songu. Tak nějak si teď připadám. Okolo našeho auta stojí zástup žen. Za nimi chýše zasazené do plání táhnoucích se k obzoru. V nich vzácně pár stromů, pod kterými hledá dobytek stín. Pak už jen kopce, pusté pahorky, které vzbuzují naději, že za nimi vypadá země jinak. Je těžké si představit, že tady může někdo žít.
Rozdáváme, co nám zbývá ze zásob. Ovoce a plechovky s fazolemi matkám s malými dětmi. Ibalgin ženám, které si stěžují na bolest. Nejsem nadšený z amatérské diagnózy a posuňky stanoveného dávkování, ale k doktorovi je tady nepošlu. Náklaďák s pomocí zapadl o pár desítek kilometrů dál a jejich bolavá záda jsou opravdová. Snad si večer všechny ty tabletky nenasypou do kaše.
Dívka s pomerančem
Z lidského kruhu rázně vystupuje asi čtrnáctiletá dívka. V ruce drží náš pomeranč a směje se. Ochotně pózuje a dívá se u toho do kamery. Má svoje mládí a odvahu. Smíchem maže strojenou důstojnost situace. Svým dalším životem bude rozplétat dilema o příležitostech a negativech civilizace, která její kmen bez přičinění zasáhla. Kouzlo je v úhlu pohledu, který rozhodně nemůže patřit nám, ať už si o tom myslíme cokoliv.
Himbové můžou zůstat sami sebou, pokud dokážou absorbovat tlak okolního světa. Nebo můžou následovat své blízké příbuzné, kmen Herero. Ten se na počátku dvacátého století pustil do odvážného, vražedného a marného boje s německými kolonizátory. Zdecimované etnikum přijalo porážku, zvyky a kulturu vítězů.
Bylo by smutné, kdybychom podobně přišli o autentický svět Himbů. Bez něj budeme všichni chudší. Konečné rozhodnutí ale patří dívce s pomerančem.
Zadání: Napište cestopis, který bude zaměřený jen na jednu věc.
Bylo by smutné, kdybychom podobně přišli o autentický svět Himbů. Bez něj budeme všichni chudší. Konečné rozhodnutí ale patří dívce s pomerančem.
 |
| Foto: Autor |
