Sluneční paprsky se prodírají mezi listy stromů. Starý pán vychází ze zámku. Je sám a nechce, aby ho někdo rušil. Ne že byl samotář, ale dnes po žádné společnosti netouží. Zamíří k rybníčku. Sedne si na dřevěnou lavičku a chvíli pozoruje vážky a vodní hladinu, v níž se zrcadlí nebe. Bzučení včel, zpěv ptáků a ševelení listí, to vše vytváří jakousi hudbu. Zavře oči a slyší tóny.
Ta melodie k loučenskému kraji patří. Alexandrovi zní už dlouho v srdci. Tak jako jeho příteli Bedřichu Smetanovi, kterého tolik obdivoval a podporoval.
Alexandr se zhluboka nadechne. Najednou cítí přítomnost Marie, svojí ženy. Zemřela sice už před pěti lety, ale občas se stává, že k němu přichází. Nikomu o tom neřekl. Smáli by se. Starý pán se pomátl. Ale on je rád. Se vším se jí může svěřit. Všechno ví. Ano, i to, že má milenku a s ní dceru. Že jí nechal postavit vilu.
„Co se děje, Alexandře?“ obrací se k němu. „O čem přemýšlíš?“
„O životě. O svém dlouhém a bohatém životě, drahá. Vždyť už mně je 88 let! Zlobil jsem se, když si šuškali: Starý pán jde! Já to tak necítil, vždyť víš. Byl jsem stále plný sil. Ale dnes je to jinak. Jsem unavený. Na Loučeni jsem přišel na svět a vím, že ho tady také brzy opustím. Byl to dobrý život.“
„Žil jsi naplno. Vždycky. Pamatuješ, jak jsi otci oznámil, že půjdeš do kláštera?“ zasměje se svým typickým smíchem. A Alexandr má zase na chvíli v očích jiskry.
„Ještě že jsem to neudělal. Nepoznal bych tebe,“ směje se.
„Odstěhovali jsme se do Mcel. A tolik cestovali,“ vzpomíná Marie. „A ty, drahý! Indie, Kanada, Rusko, Afrika.“
„Dva tisíce kilometrů jsem tam procestoval!“
„Vždyť vím. Byl jsi v Africe dvakrát. A rád jsi přednášel o svých cestách. Vždycky jsi uměl dobře mluvit. A také jsi pomáhal, když bylo potřeba. Říkalo se o tobě, že máš „velké srdce“. A vešel se ti tam opravdu leckdo,“ dodala už trochu jízlivě.
„Ale Mary! A víš ty vůbec, že se lidé zlobili, že ses nikdy nenaučila mluvit česky?“
Jeho žena sklopí hlavu. „Je to těžká řeč a nikdy mně nepřirostla k srdci. Tobě ano. Kolik jsi toho pro Čechy udělal…“
„Mám je rád,“ řekl zamyšleně. „Nevadilo mně, když vzniklo Československo. Vážil jsem si prezidenta Masaryka. Dobře, že se téhle podivné doby nedožil. Obsadili nás Němci, Mary, už nejsme svobodná země,“ zašeptá. „A ještě nad něčím často přemýšlím. Zda bylo dobré rozhodnutí odkázat majetek našim vnukům a opomenout Jana.“
„Vím, Jan byl tvůj nejmilejší vnuk. Ale kritizoval tě. Nediv se. Vidí dědečka s paní Klausovou. Je o tolik let mladší! A ještě kvůli ní tak utrácíš.“
„Mary, prosím. Dohodli jsme se už dávno, že si nebudeme nic vyčítat. Rozhodoval jsem se v životě mnohokrát a vždy jsem se snažil učinit to nejlepší rozhodnutí, abych nemusel nikdy ničeho litovat. A nelituji. Šel jsem po své cestě a nikdy bych nešel jinak. Nikdy bych nic nezměnil.“
Mary neodpoví, ale pohladí ho po ruce. „Za chvíli budeme zase spolu.“
Alexandr přikývne, vstane, snaží se narovnat. Jde pomalu do zámku a pobrukuje si skladbu, kterou mu věnoval Bedřich Smetana Z domoviny. Ano, procestoval celý svět, ale tady je doma.
Alexandr se zhluboka nadechne. Najednou cítí přítomnost Marie, svojí ženy. Zemřela sice už před pěti lety, ale občas se stává, že k němu přichází. Nikomu o tom neřekl. Smáli by se. Starý pán se pomátl. Ale on je rád. Se vším se jí může svěřit. Všechno ví. Ano, i to, že má milenku a s ní dceru. Že jí nechal postavit vilu.
„Co se děje, Alexandře?“ obrací se k němu. „O čem přemýšlíš?“
„O životě. O svém dlouhém a bohatém životě, drahá. Vždyť už mně je 88 let! Zlobil jsem se, když si šuškali: Starý pán jde! Já to tak necítil, vždyť víš. Byl jsem stále plný sil. Ale dnes je to jinak. Jsem unavený. Na Loučeni jsem přišel na svět a vím, že ho tady také brzy opustím. Byl to dobrý život.“
„Žil jsi naplno. Vždycky. Pamatuješ, jak jsi otci oznámil, že půjdeš do kláštera?“ zasměje se svým typickým smíchem. A Alexandr má zase na chvíli v očích jiskry.
„Ještě že jsem to neudělal. Nepoznal bych tebe,“ směje se.
„Odstěhovali jsme se do Mcel. A tolik cestovali,“ vzpomíná Marie. „A ty, drahý! Indie, Kanada, Rusko, Afrika.“
„Dva tisíce kilometrů jsem tam procestoval!“
„Vždyť vím. Byl jsi v Africe dvakrát. A rád jsi přednášel o svých cestách. Vždycky jsi uměl dobře mluvit. A také jsi pomáhal, když bylo potřeba. Říkalo se o tobě, že máš „velké srdce“. A vešel se ti tam opravdu leckdo,“ dodala už trochu jízlivě.
„Ale Mary! A víš ty vůbec, že se lidé zlobili, že ses nikdy nenaučila mluvit česky?“
Jeho žena sklopí hlavu. „Je to těžká řeč a nikdy mně nepřirostla k srdci. Tobě ano. Kolik jsi toho pro Čechy udělal…“
„Mám je rád,“ řekl zamyšleně. „Nevadilo mně, když vzniklo Československo. Vážil jsem si prezidenta Masaryka. Dobře, že se téhle podivné doby nedožil. Obsadili nás Němci, Mary, už nejsme svobodná země,“ zašeptá. „A ještě nad něčím často přemýšlím. Zda bylo dobré rozhodnutí odkázat majetek našim vnukům a opomenout Jana.“
„Vím, Jan byl tvůj nejmilejší vnuk. Ale kritizoval tě. Nediv se. Vidí dědečka s paní Klausovou. Je o tolik let mladší! A ještě kvůli ní tak utrácíš.“
„Mary, prosím. Dohodli jsme se už dávno, že si nebudeme nic vyčítat. Rozhodoval jsem se v životě mnohokrát a vždy jsem se snažil učinit to nejlepší rozhodnutí, abych nemusel nikdy ničeho litovat. A nelituji. Šel jsem po své cestě a nikdy bych nešel jinak. Nikdy bych nic nezměnil.“
Mary neodpoví, ale pohladí ho po ruce. „Za chvíli budeme zase spolu.“
Alexandr přikývne, vstane, snaží se narovnat. Jde pomalu do zámku a pobrukuje si skladbu, kterou mu věnoval Bedřich Smetana Z domoviny. Ano, procestoval celý svět, ale tady je doma.
