„Tatínku! Co je tohle za houbu?“
S křikem ke mně přiběhnou dvě jejich mláďata.
„To je můj konec.“
Schoulená v jehličí jsem si počítala minuty.
„Prašivky nebereme!“ Odpověděl jim starý obr s velkým kusem jakéhosi mechu na tváři.
„Vždyť je tak krásně barevná, jako by měla maminčin letní klobouk.“ Už ke mně natahovaly ruce.
„Ať vás ani nenapadne na ni sáhnout! Je jedovatá. Ještě by vám ublížila.“ Jakmile to dořekl, málem na mě šlápl.
„Prašivky nebereme!“ Odpověděl jim starý obr s velkým kusem jakéhosi mechu na tváři.
„Vždyť je tak krásně barevná, jako by měla maminčin letní klobouk.“ Už ke mně natahovaly ruce.
„Ať vás ani nenapadne na ni sáhnout! Je jedovatá. Ještě by vám ublížila.“ Jakmile to dořekl, málem na mě šlápl.
