,,Ty jseš nechutnej,“ hnusí se Ivana.,,Dělají to dobře.“
,,Všude musíš řešit páření.“
,,Myslete pozitivně,“ usmívá se Kuba.
,,Jak? Když mám krámy?“ naštve se.
,,Přijmi Michala takového, jaký je,“ shrne Kuba.
,,S ním to nejde, když se chová jako patnáctiletý fracek,“ rýpe.
,,Tobě je dvacet jako mě a Kubovi. Stejně jsi pořád malá ufňukaná puberťačka,“ vyčítá Michal.
,,Zkuste mluvit hezky, hádky nepomáhají,“ utišuje Kuba. ,,Akorát ztrácíte energii.“
Ivana se přesouvá na druhou stranu rozhledny. Rozhlíží se. Pozoruje špenátový les a pistáciovou louku. Obklopeny modro-šedými horami. Nebe je modré jako andělský kámen. Náhle si na obloze všimne rudo-černého mraku.
,,To je mrak?“ diví se Ivana. Otáčí se na kluky a volá: ,,Hoši, pojďte se na něco podívat.“ Pánové k ní přispěchají. Přimhouří oči. Mrak se lehce vlní. Posouvá se.
,,Jak se něco takového může objevit na obloze?“ nechápe Kuba. Ivana dostává husí kůži a říká: ,,Kluci, já mám strach. Co když to není mrak?“ stresuje se.
,,Že by Černobyl vole?“ vtipkuje Michal.
,,To není vtipný,“ klepe se Ivana.
,,Je divný, že jsme ho tu předtím neviděli,“ říká Michal.
,,Hele, sorry, ale já jdu pryč,“ nervózně odchází Ivana pryč z rozhledny.
,,Proč?“ ptá se Michal. Ivana ani nedokáže odpovědět. Čeká dole pod rozhlednou. Chlapci mrak ještě chvíli sledují. Nakonec docamrají za Ivanou. Nasedají na kola. Odjíždějí.
,,Zítra se tu ještě zastavíme. Zajímá mě, jestli se tu mrak znovu objeví,“ říká Kuba.
Druhý den se kamarádi potkávají. Jdou po schodech na rozhlednu. Relaxují. Poslouchají zpěv ptáčků. Nikdo tu není. Dominuje ticho. Jenže slyší podivné zvuky. ,,Hach, hach hach.“
,,To píchají jeleni do prdele,“ tvrdí Michal.
,,Jak to můžeš vědět?“ kouká Ivana
,,To je příroda,“ odpoví. Ukazuje na ně prstem ,,To musí zezadu bolet ne?“ obává se Ivana.
,,Kdepak, samice se nevzdávají,“ směje se Michal.
,,Hele našli jste ten mrak než abyste tu řešili nadržené jeleny?“ ptá se Kuba. Rozhlížejí se kolem sebe. Nic kolem sebe nevidí.
,,Oh, sakra, támhle je,“ otáčí se vylekaně Michal. Ostatní to po něm zopakují.
,,Ach ne,“ zoufale pohlédne Ivana na mrak.
,,Proč se to zase děje?“ tápe Kuba. Mrak se nečekaně zhmotňuje a rychle přesouvá doleva směrem k lesu. Zastaví se přímo nad nim. Z mraku něco padá na smrk.
,,Co to bylo?! To vypadalo strašlivě,“ děsí se Ivana.
,,Já nic neviděl,“ mračí se Michal.
,,Hýblo se to hrozně rychle. Absolutně nevím, co to bylo,“ zmatkuje Kuba. Fouká silný vítr. Přímo ten mrak rozfoukává. Během deseti vteřin zmizel.
,,Slyšela jsem, že už tu není rozhledna. Přestavěla se na velikou kamennou věž,“ volá si s chlapci přes skype. Ukazuje jim fotku z novin. Věž má špičatý vršek. Vstup představuje půlkruhový portál. Ozdoben figurálními a florálními motivy.
,,Jojo, o této zprávě vím. Sousedka mi říkala, že prej je prokletá,“ říká Kuba.
,,Ty vogo, to je strašný,“ kulí očima Ivana.
,,Není prokletá, jsou to kecy. Četl jsem spoustu zpráv o této věži a většina odborníků se shodne na tom, že je vše v pořádku,“ namlouvá Michal.
,,Zbláznil ses?! Mě tam nikdo nedostane,“ kouká do země Ivana.
,,No tak Ivano, třeba to nebude tak hrozný,“ ujišťuje Kuba.
,,Já si ji prohlídnu, ale nepůjdu dovnitř,“ zvedla bradu a prohlíží si fotku věže v novinách.
O dva roky později se parta znovu setkává. Všichni jen nehybně zírají před stavbu. Vchod je otevřen. Začíná pršet.
,,Honem, pojďte se schovat,“ přibližuje se Michal k věži.
,,Ne, zastav!“ zbystří Ivana.
,,Je to dobrej nápad? Jdu s tebou,“ přidá se Kuba. Chlapci kráčí dovnitř. Ivana je následuje. Stojí před schody.
,,Tak když tu jsme, tak se na ni podíváme,“ prohlašuje Michal. Interiérem proudí masivní kovový sloup. ,,Proč jsem o tom nevěděl už dřív?“ Jak v dnešním světě mohli postavit něco tak nádherného?“ přemýšlí Kuba. Kráčejí po schodech až nahoru. Před sebou vidí dubové dveře. Michal je otevírá. Mrkne se.
,,Je tu málo místa k výhledu. Musíme se všichni vystřídat,“ oznamuje Michal. Vstoupí. Zavře za sebou dveře. Najednou se obloha rudo-černě zatemňuje.
,,Boom.“ portál se zamkl.
,,Vůbec se mi to nelíbí, Kubo!“ hysterčí Ivana.
,,To bude v klidu,“ uklidňuje Kuba.
,,Michale pojď zpátky,“ oznamuje Kuba. Neozývá se.
,,Jdu se tam za nim podívat.“
,,Dávej pozor,“ znovu hysterčí Ivana.
,,GrrrrrrGrrrrrrGrrrrr,“ slyší z venku děsivé tóny hlasu. Ivana se křečovitě opírá o stěnu. Potí se. Pomalu kráčí nahoru. Obchází vršek.
,,Kubo, Michale, kde jste?!“ piští Ivana.
,,Ťap.“ Zaslechne zvuk kroku. Klepe se. Pláče. Pomalu se otáčí zády. Vidí černý rozmazaný stín. Natahuje ruku. Dotýká se ji.
,,Píííííípíííííípííííí!“ na špičce smrku prcají veverky. V dálce sledují věž obklopeným rudo-černým nebem. Na úplném vrcholku věže vylézá postava. Oblečená do temného pláště. Ošklivá a stará tvář s jantarovýma očima se usmívá nad mrtvými mladými těly. Černý sabat se zmocňuje přírodní rezervace.
,,Jak se něco takového může objevit na obloze?“ nechápe Kuba. Ivana dostává husí kůži a říká: ,,Kluci, já mám strach. Co když to není mrak?“ stresuje se.
,,Že by Černobyl vole?“ vtipkuje Michal.
,,To není vtipný,“ klepe se Ivana.
,,Je divný, že jsme ho tu předtím neviděli,“ říká Michal.
,,Hele, sorry, ale já jdu pryč,“ nervózně odchází Ivana pryč z rozhledny.
,,Proč?“ ptá se Michal. Ivana ani nedokáže odpovědět. Čeká dole pod rozhlednou. Chlapci mrak ještě chvíli sledují. Nakonec docamrají za Ivanou. Nasedají na kola. Odjíždějí.
,,Zítra se tu ještě zastavíme. Zajímá mě, jestli se tu mrak znovu objeví,“ říká Kuba.
Druhý den se kamarádi potkávají. Jdou po schodech na rozhlednu. Relaxují. Poslouchají zpěv ptáčků. Nikdo tu není. Dominuje ticho. Jenže slyší podivné zvuky. ,,Hach, hach hach.“
,,To píchají jeleni do prdele,“ tvrdí Michal.
,,Jak to můžeš vědět?“ kouká Ivana
,,To je příroda,“ odpoví. Ukazuje na ně prstem ,,To musí zezadu bolet ne?“ obává se Ivana.
,,Kdepak, samice se nevzdávají,“ směje se Michal.
,,Hele našli jste ten mrak než abyste tu řešili nadržené jeleny?“ ptá se Kuba. Rozhlížejí se kolem sebe. Nic kolem sebe nevidí.
,,Oh, sakra, támhle je,“ otáčí se vylekaně Michal. Ostatní to po něm zopakují.
,,Ach ne,“ zoufale pohlédne Ivana na mrak.
,,Proč se to zase děje?“ tápe Kuba. Mrak se nečekaně zhmotňuje a rychle přesouvá doleva směrem k lesu. Zastaví se přímo nad nim. Z mraku něco padá na smrk.
,,Co to bylo?! To vypadalo strašlivě,“ děsí se Ivana.
,,Já nic neviděl,“ mračí se Michal.
,,Hýblo se to hrozně rychle. Absolutně nevím, co to bylo,“ zmatkuje Kuba. Fouká silný vítr. Přímo ten mrak rozfoukává. Během deseti vteřin zmizel.
,,Slyšela jsem, že už tu není rozhledna. Přestavěla se na velikou kamennou věž,“ volá si s chlapci přes skype. Ukazuje jim fotku z novin. Věž má špičatý vršek. Vstup představuje půlkruhový portál. Ozdoben figurálními a florálními motivy.
,,Jojo, o této zprávě vím. Sousedka mi říkala, že prej je prokletá,“ říká Kuba.
,,Ty vogo, to je strašný,“ kulí očima Ivana.
,,Není prokletá, jsou to kecy. Četl jsem spoustu zpráv o této věži a většina odborníků se shodne na tom, že je vše v pořádku,“ namlouvá Michal.
,,Zbláznil ses?! Mě tam nikdo nedostane,“ kouká do země Ivana.
,,No tak Ivano, třeba to nebude tak hrozný,“ ujišťuje Kuba.
,,Já si ji prohlídnu, ale nepůjdu dovnitř,“ zvedla bradu a prohlíží si fotku věže v novinách.
O dva roky později se parta znovu setkává. Všichni jen nehybně zírají před stavbu. Vchod je otevřen. Začíná pršet.
,,Honem, pojďte se schovat,“ přibližuje se Michal k věži.
,,Ne, zastav!“ zbystří Ivana.
,,Je to dobrej nápad? Jdu s tebou,“ přidá se Kuba. Chlapci kráčí dovnitř. Ivana je následuje. Stojí před schody.
,,Tak když tu jsme, tak se na ni podíváme,“ prohlašuje Michal. Interiérem proudí masivní kovový sloup. ,,Proč jsem o tom nevěděl už dřív?“ Jak v dnešním světě mohli postavit něco tak nádherného?“ přemýšlí Kuba. Kráčejí po schodech až nahoru. Před sebou vidí dubové dveře. Michal je otevírá. Mrkne se.
,,Je tu málo místa k výhledu. Musíme se všichni vystřídat,“ oznamuje Michal. Vstoupí. Zavře za sebou dveře. Najednou se obloha rudo-černě zatemňuje.
,,Boom.“ portál se zamkl.
,,Vůbec se mi to nelíbí, Kubo!“ hysterčí Ivana.
,,To bude v klidu,“ uklidňuje Kuba.
,,Michale pojď zpátky,“ oznamuje Kuba. Neozývá se.
,,Jdu se tam za nim podívat.“
,,Dávej pozor,“ znovu hysterčí Ivana.
,,GrrrrrrGrrrrrrGrrrrr,“ slyší z venku děsivé tóny hlasu. Ivana se křečovitě opírá o stěnu. Potí se. Pomalu kráčí nahoru. Obchází vršek.
,,Kubo, Michale, kde jste?!“ piští Ivana.
,,Ťap.“ Zaslechne zvuk kroku. Klepe se. Pláče. Pomalu se otáčí zády. Vidí černý rozmazaný stín. Natahuje ruku. Dotýká se ji.
,,Píííííípíííííípííííí!“ na špičce smrku prcají veverky. V dálce sledují věž obklopeným rudo-černým nebem. Na úplném vrcholku věže vylézá postava. Oblečená do temného pláště. Ošklivá a stará tvář s jantarovýma očima se usmívá nad mrtvými mladými těly. Černý sabat se zmocňuje přírodní rezervace.
