12. července 2023

S Alexandrem do Malé Asie - napsal Martin Paruch

Jeho jméno zná nejspíš každý. Alexander Veliký. Makedonský král a snad nejúspěšnější vojevůdce všech dob. Kdo nezaznamenal jeho tažení v hodinách dějepisu a nečetl o něm žádnou knihu, tak nejspíš viděl film vyprávějící jeho fascinující životní příběh. Slavnému Makedonci se prostě nedá jen tak vyhnout. Můžete si broukat metalovou skladbu Alexander The Great od Iron Maiden nebo si přečíst biografickou knižní trilogii od Valeria Manfrediho, která při mém putování Tureckem sehrála roli spolehlivého kompasu.

Gordický uzel

Oblé, pastelově zelené kopečky vystupují z nekonečných plání a z dálky vypadají jako ostrovy v moři. Ve skutečnosti jsou to hrobky, zvané tumuli. Ta nejvyšší a nejslavnější má i po třech tisíciletích eroze neuvěřitelných 53 metrů. Patřila frygijskému králi Midasovi. Dovnitř kopce, k dřevěné konstrukci pohřební komory, vede tunel prokopaný v novověku. Neubráníte se srovnání s egyptskými pyramidami.
Co vedlo Alexandra do města Gordion, které svůj vrchol zažilo 400 let před jeho návštěvou? Podle Plútarcha to byla víra v legendu, že ten, kdo v chrámu rozváže uzel z dřínového lýčí, na voze věnovaném samotnému Diovi, stane se vládcem Asie. 
Vzhledem k historickým událostem, nebral bych tuhle legendu na lehkou váhu. Jak víme, Alexander uzel rozetnul a pak vládl zemím, u kterých si helénský svět do té doby nebyl vůbec jistý, že existují.

Iskenderun

Původně Alexandretta, kterou si možná pamatujete z filmu s Indianou Jonesem. Leží v jihovýchodní turecké provincii Hatay, kousek od syrských hranic. Tady roku 333 př.n.l. Alexander porazil krále Dareia. Bitva u Issu, jak jí říkáme dnes, předznamenala pád starověké perské říše a nastartovala sled událostí, které vnímáme jako pevnou součást historie. 
Bez ní by v Egyptě nevládli Ptolemaiovci. Nevyhořela by alexandrijská knihovna, protože by vůbec nevznikla. Neznali bychom královnu Kleopatru a Marcus Antonius by se neutkal s císařem Augustem v bitvě u Actia...

Stojím vedle auta, vysoko v kopcích. Přede mnou je rozbitá cesta, která se postupně zužuje. Leží na ní popadané balvany, které se nedají jen tak objet. 
Už pěkných pár kilometrů se s nimi trápím, odstrkuju je stranou a shazuju do údolí. Nabírají postupně rychlost a s velkým rámusem mizí někde hluboko dole. Děsím se chvíle, kdy narazím na nějaký opravdu velký, se kterým nedokážu pohnout. Bolí mě ruce a tričko mám úplně propocené. Tempo pohybu vpřed kleslo pod úroveň chůze. Už dávno si nepamatuju místo, kde by se auto dalo otočit. V tu chvíli netuším, že je přede mnou jen posledních pár set metrů kamenného martyria. Po něm se terén otevře a nabídne výhled k moři. 
Koukám dolů na úzký pobřežním pás, sevřený mořem a horami. Slyšet je jen vítr. Před sebou vidím jeviště, jehož přírodní charakter pomohl Alexandrovi zvítězit. Za mými zády jsou horská sedla, která tehdy proti Peršanům držel generál Parmenion. Za nimi se terén svažuje do Sýrie a jen o kousek dál je současnou válkou zničené Aleppo.

Alexander nebyl bůh

Nebyl ani filantrop s královskou korunou na hlavě. Doba i jeho vlastní činy byly mnohdy kruté. Ale nepatřil k tyranům, pro které je vláda a její udržení jediným smyslem života. Možná proto, že jeho učitelem byl Aristoteles, možná proto, že umřel tak mladý.
Žijeme dnes déle. Mají naše životy stejnou odvahu, vášeň a sílu? Dokážeme riskovat pro záměr, který nás přesahuje?
Měřeno dnešní optikou, mnoho věcí z jeho doby můžeme jen těžko pochopit. Spoustu z nich nedokážeme odpustit. Otázkou zůstává, jestli by o naše odpuštění Alexander stál.