Hnízdo bylo přeplněné různými drobnostmi, že ten maličký ani nebyl vidět. „Ještě si doletím pro tu druhou náušničku, co se tak nádherně leskne. Ať je mám hezky v páru,“ mumlala si pro sebe straka. Na své ptáčátko vůbec nemyslela. Když se straka po dlouhém letu vrátila, už neslyšela žádný pláč. Bylo již pozdě. Smrt si již malého ptáčka odnášela pryč.
Straka naříkala, slibovala, že mu bude každý den nosit červíky a žížalky, ale marně.
„Tvoje hamižnost a sobecké chování ho stálo život strako,“ oslovila ji Smrt.
„Dám ti všechny moje mince, prsteny, i tyhle překrásné náušnice! Tak těžce jsem je získávala.“
Jen to straka dopověděla, začala po Smrti házet všechen svůj drahocenný majetek.
„Strako, strako, ty se nikdy neponaučíš. Život je cennější, něž zlato.“
