„V pohodě,“ odpovídá. Odbude pár chvil než vyzní ta otázka: „A jak se má Kuba?“
V hlavě se mi oči už otáčejí. Furt ten Kuba, taťka mě vidí po 3 měsících a první jeho otázka je na něho. Se o něj zajímají více než o mě, mi připadá, ale na druhou stranu se známe už 7 let, to je to samé jako by už byl člen rodiny.
„Si plánuje propíchnout uši,“ říkám a taťka se hned otáčí. „Však co? nebuď zastaralý,“ skáču mu do řeči, než něco stihne říct. Po cestě jsme dorazili domů a vítá mě maminka s otevřenou náručí. Ale její oči ji prozrazují.
„Tak co Kuba?“ se ptá.
„Ano, taky se mi po tobě stýskalo mami,” říkám, „má se fajn. Přijede prý zítra.”
Mamka už skáče radostí: „Jo? tak ho pozvi. Mu uvařím něco, co může jíst.“
Zasekávám se. Mamka mi neuvaří moje oblíbené obyčejné špagety, ale Kubovi uvaří jeho speciální dietní bezlepkové jídlo?
Tady sranda končí, cítím že moje pozice oblíbeného dítěte je velice ohrožená.
„Co pro vás ten Kuba udělal, že ho máte tak rádi?“ se ptám.
Ani nemusí přemýšlet a hned začínají jmenovat: „No umí řídit a vozí nás večer domů z akcí, na rozdíl od tebe… a to jsme mu ani nemuseli platit autoškolu.“
Au, si říkám, ale oni ještě pokračují.
„Je vtipný a rád se s námi baví, na rozdíl od tebe. Ty jen sedíš v pokoji a vyjdeš ven když máš hlad.“ Kdybych jen mohla, tak je zastavím, ale oni stále pokračují.
„Umí hrát na kytaru...“
A tady je zastavuji.
„Já umím na ukulele“ zmiňuji.
„Jo, ale tak jen 4 akordy,“ říká taťka.
Hmm, s tím nelze nesouhlasit a z konverzace raději odcházím, než mě vydědí z rodiny a adoptují jejich vysněného syna, Kubu.
