“Chápete, že by je někdo jen tak vyhodil? Takový škody. A přitom, co já bych si bez nich počala.”
Maminka na zacodrchaný svazek kouká s nakrčeným nosem. “Vždyť ani nemáš skříň.”
Agáta jakoby připomínku přeslechla, odnáší si úlovek do svého doupěte. Ramínka nikdy nikdo nerozmotal a ona, jako pokroucené narezlé houští zdobí roh Agátina pokoje. Gyza má svoje pyramidy, Řím má Koloseum. Osmým divem světa naší rodiny je teta Agáta. Nám dětem nikdo nikdy neřekl, jak se vlastně do rodiny dostala. Jeden den se tu prostě objevila.
Nám to ale nikdy nedalo: “Je to šotek a my jsme ji nevědomky koupili s tímhle barákem,” myslí si brácha. “Nebo je to démon, který nám ztěžuje život trestem za naše pozemské hříchy.”
“Podle mě si vaši půjčili od Filipínské mafie a ona tady s námi zůstává, aby vymáhala dluh,” kýve děda soucitně hlavou.
“Agáta?” zvedám obočí. ”To už spíš bude ten šotek.” Jediné, co zůstává jistotou je, že to není naše příbuzná. Kde jsou ty nůžky? brblá si maminka a pečlivě prohledává svoje úhledné zásuvky. “Co? Na mě se nekoukej!” vystřelí ze sebe teta Agáta.
“Á, potrefená husa,” zabručí taťka, aniž by zvedl pohled od rozpracovaného modelu letadla. “To je pokaždý. Pokaždý si vy něco zašantročíte a hned je to na mě,” prohlásí teta a nasupeně mašíruje z pokoje.
“Když se něco zdá být nadobro ztracený, hledej u Agáty,” pokýve hlavou maminka, ale ještě chvíli pokračuje v hledání.
Za okamžik je Agáta zpátky. Beze slova prochází pokojem a pokládá nůžky na stůl.
“No dobře, ale většinou to moje chyba není,” zabrblá a kvapně mizí.
“Jo jo. Většinou,” vytahuje tatínek svůj zápisník a dělá si čárku do už tak hustě zaplněné kolonky s nadpisem “Bermudský trojúhelník Agáta.” Druhá kolonka nadepsaná “Agáta je v nevinně,” zeje prázdnotou.
“Agáto, skočíš mi prosím pro smetanu?” volám od plotny. Teta je v cuku letu u mě a hned zvědavě nadzvedává pokličky a čichá k sýrové omáčce.
“Potřebovala bych jí co nejdřív," naléhám, když se Agáta pustí do ochutnávání.
“No jo, no jo.“
Ztrácí se z dohledu a za minutku už se ozývá, jak se za ní zabouchly vchodové dveře. Snad koupí tu správnou smetanu a ne pařížskou šlehačku jako minule, povzdechnu si. Měla jsem jí to připomenout. Za pár okamžiků slyším brajgl, jak Agáta jako lavina vtrhla do předsíně.
“Stalo se něco? Doufám, že jsi zase nekoupila šlehačku...”
“Ne, neboj,” supí zadýchaně. “Oběd máme v kapse. Koukej co mám, byla skoro za hubičku.”
Vchází do obýváku a hrdě v obou rukou třímá místo smetany deset kilo krvavé panenky.
