„Nashle, sestři!“
„Ježiš, to je tak krásnej chlap!“ otočí se setřička na kolegyni.
„Toho nedostaneš. Má přítelkyni. Myslím, že se jmenuje Alena. Nedávno tady za ním byla. Fakt kočka.“
„Konečně domů, Pavle?“ míjí ho kolega.„Naštěstí ano,“ usmívá se Pavel. „Zítra jedu na ten kongres, musím se ještě připravit.“
Sjede do garáží, nasedne do své audiny a konečně odjíždí z nemocnice. Pustí vážnou hudbu, nasadí sluneční brýle, rukou si trochu prohrábne perfektně ostříhané šedé vlasy. Autem zajede na zahradu svého domu. Navrhnul ho dědeček už za první republiky. Pak v něm bydleli rodiče, teď je tady Pavel sám.
Vystoupí z auta, odemkne bytelné vchodové dveře. Klap. Zhluboka se nadechne a vydechne. Konečně je doma.
Pípne esemeska na mobilu, ale rozhodne se ho nechat v tašce.
Svlékne se, oblečení složí na křeslo v ložnici. V koupelně začne napouštět vanu, přilije trochu pěny. Mezitím si nakrájí kvalitní holandský sýr a nalije burgundské víno, které dostal od pacienta.
Vychutnává si horkou vodu, víno, sýr. Oholí si celé tělo, nesnese na sobě ani chloupek. Pak vyleze z vany a usuší se do velké bílé osušky. Vyndá malý klíček uložený pod dečkou na starožitném stolku. Odemkne skřínku v obývacím pokoji. Pomalu vytahuje prádlo. Oblékne si krajkové kalhotky, podprsenku a lesklé stříbrné šaty. Vezme květovanou taštičku a před zrcadlem se začne líčit. Obzvlášť si dává záležet na obtažení rtů konturovací tužkou, váhá mezi rtěnkou. Vybere tmavou, červenou. Volí stíny, černou řasenku. Nakonec nasadí paruku. Našpulí rty, podívá se na sebe do zrcadla. Navoní se. Obuje si červené boty na podpatku a malými krůčky se prochází po pokoji. Pak si lehne na gauč, upíjí víno a zapne televizi. Přivře oči. Na tohle se celý den těšil.
Najednou začne zvonit zvonek. Pavel sebou trhne. Nikoho dnes nečeká. Zvonění neustává. Odkopne boty a běží ke dveřím. Zamžourá do kukátka. „Alena! Do prdele!“ Začne kmitat jako ve zrychleném filmu. Boty hodí do skřínky, teplou vodou si umyje obličej, přehodí přes sebe župan. Otvírá dveře.
„Aleno, miláčku. Nečekal jsem tě. Není mně nějak dobře.“
Civí na něj s pootevřenou pusou. Není schopná vydat hlásku. Zírá na pusu rozmazanou od rtěnky, zbytky stínů…cítí voňavku, vidí pod županem stříbrné šaty.
„Pavle,“ vykoktá. „Máš paruku!“
Vystoupí z auta, odemkne bytelné vchodové dveře. Klap. Zhluboka se nadechne a vydechne. Konečně je doma.
Pípne esemeska na mobilu, ale rozhodne se ho nechat v tašce.
Svlékne se, oblečení složí na křeslo v ložnici. V koupelně začne napouštět vanu, přilije trochu pěny. Mezitím si nakrájí kvalitní holandský sýr a nalije burgundské víno, které dostal od pacienta.
Vychutnává si horkou vodu, víno, sýr. Oholí si celé tělo, nesnese na sobě ani chloupek. Pak vyleze z vany a usuší se do velké bílé osušky. Vyndá malý klíček uložený pod dečkou na starožitném stolku. Odemkne skřínku v obývacím pokoji. Pomalu vytahuje prádlo. Oblékne si krajkové kalhotky, podprsenku a lesklé stříbrné šaty. Vezme květovanou taštičku a před zrcadlem se začne líčit. Obzvlášť si dává záležet na obtažení rtů konturovací tužkou, váhá mezi rtěnkou. Vybere tmavou, červenou. Volí stíny, černou řasenku. Nakonec nasadí paruku. Našpulí rty, podívá se na sebe do zrcadla. Navoní se. Obuje si červené boty na podpatku a malými krůčky se prochází po pokoji. Pak si lehne na gauč, upíjí víno a zapne televizi. Přivře oči. Na tohle se celý den těšil.
Najednou začne zvonit zvonek. Pavel sebou trhne. Nikoho dnes nečeká. Zvonění neustává. Odkopne boty a běží ke dveřím. Zamžourá do kukátka. „Alena! Do prdele!“ Začne kmitat jako ve zrychleném filmu. Boty hodí do skřínky, teplou vodou si umyje obličej, přehodí přes sebe župan. Otvírá dveře.
„Aleno, miláčku. Nečekal jsem tě. Není mně nějak dobře.“
Civí na něj s pootevřenou pusou. Není schopná vydat hlásku. Zírá na pusu rozmazanou od rtěnky, zbytky stínů…cítí voňavku, vidí pod županem stříbrné šaty.
„Pavle,“ vykoktá. „Máš paruku!“
Otočí se a běží pryč. Pavel se za ní dívá a kupodivu se necítí špatně.
Zavře dveře. Vyloví z tašky mobil. Vidí zprávu od Aleny: Můžu večer přijít na chvilku k tobě? Pak se dlouho neuvidíme. Stýská se mně. Srdíčko.
Začne psát zprávu: Maxi, co děláš dneska večer? Nechceš se u mě na chvilku stavit?
Zavře dveře. Vyloví z tašky mobil. Vidí zprávu od Aleny: Můžu večer přijít na chvilku k tobě? Pak se dlouho neuvidíme. Stýská se mně. Srdíčko.
Začne psát zprávu: Maxi, co děláš dneska večer? Nechceš se u mě na chvilku stavit?
Zadání:
Vymyslete postavu, která s vámi nemá nic společného. Jak vypadá, kolik je ji let? Čeho se bojí? Co jí dělá radost? Jako autor musíte o své postavě vědět i to, co měla ke snídani.
A teď napište příběh: Co dělá vaše postava, když je sama doma? Čím se zabývá, když ji nikdo nevidí? Skrývá něco? O čem by se rodina (spolubydlící) neměli dozvědět? Přejídá se? Volá na erotické linky? Napustí si plnou vanu horké vody v době energetické krize? Nosí spodní prádlo své ženy? Tančí po bytě tango se smetákem?
