Zamáčkneš ho dovnitř dveřní lišty a gentlemanský mi otevíráš dveře.
Zavřeme dveře výtahu a mačkáme číslo našeho patra.
Nic.
Zkusíme znovu.
Nic.
Mačkáme jiná poschodí, ale výtah zdá se hluchý.
„Asi nezbývá než jít po schodech“ povzdechnu si a otevírám dveře.
Nic.
„No dělej, chce se mi spát,“ ponoukáš mě.
„Nejdou otevřít dveře,“ krčím rameny.
„Ukaž,“ chlapský se opíráš do dveří, které se staly nedobytnými.
Z výtahu se stává trezor a my jsme jeho pokladem.
„Co budeme dělat?“ ptáš se.
„Nic,“ odpovídám jako výtah.
„Sedni si na zem a spi,“ navrhuji.
„To nemyslíš vážně,“ nevzdáváš se a mačkáš pohotovostní zvonek.
„Ve tři hodiny ráno je ti zvonek na prd. Jediné, co nás může zachránit je nějaký soused vracející se z hospody,“ moudře podotknu a chystám se usadit na zem.
Spiklenecky na mě mrkneš.
Je mi jasné, že přemýšlíš, jak využít jinak nevyužitý čas.
„Ne,“ řeknu rázně, „je tady kamera.“
Nevzdáváme to. Mačkáme knoflíky ve výtahu a tlačíme na dveře. Pak už se mačkáme a tlačíme na sebe. Tma a malý prostor více zábavy nenabízí.
Najednou ..... cvak.
Klika cvakla, dveře letí – soused vchází do vchodu.
Děkujeme, pane Bože, za tuto krásnou náhodu.
Vratkým krokem se blíží k výtahovým dveřím.
„Haló, haló!“ voláme z útrob výtahu, „zatáhněte za dveře a otevřete nám, prosím.“
Soused se chvíli tváří nechápavě, ale tahá. Tahá jako dědek řepu.
Vydatně ho povzbuzujeme.
„To dokážete, táhněte“ voláme a doufáme, že nás nevyslyší doslovně a nepotáhne pryč.
Jo. Výtah je otevřený, my zachránění.
Objímáme se před výtahovými dveřmi a radujeme se znovu nabyté svobody. Jak rádi půjdeme domů po schodech.
Z euforie nás vytrhne hlasité klepání na výtahové dveře.
Otáčíme se a díváme se na souseda zavřeného ve výtahu...
Jojo, kdyby znal pohádku O plaváčkovi, tohle by se mu určitě nemohlo stát.
Hana Kavalová publikuje své povídky na blogu Hanlen.
