Bum, ozve se rána a tlak přímo u mojí nohy.
“Oli, co to bylo?“
Právě jsem ji probudila. Kouká na mě a nechápe.
Vybavuje se mi včerejší večerní párty u bazénu v Riyadhu. Při zmínce, kam jedeme na dovolenou, jsme sklízeli posměšky.
„Lepší destinaci jste si už nemohli najít. Špína, smrad, horko. Jo, jo to si užijete,“ chichotali se kamarádi a dělali posunky hlavou jako Indové. NE značí ANO.
„S jakou agenturou letíte?“ ptá se jeden z nich.
„S indickou airline,“ odpovídám nechápavě.
Následuje další výbuch smíchu.
„Doufám, že jste dobře pojištěni, bůh s vámi“, ozve se od stolu.
Pochopila jsem jejich narážky hned po nástupu do letadla. Letuška rozstřikovala ve spreji nějakou dezinfekci. Kolem nás seděli jen muži. Indové v bílých, nebo okrových kalhotech, tunice a čepicí na hlavě. Všichni začali z toho dýmu kašlat.
Hlášení v hinduinštině mě přivádí zpět do reality. Najednou vzniká zmatek. Muži nervózně pobíhají po letadle.
Čekáme na hlášení v angličtině.
Attention, Attention. Pozorně posloucháme.
Omlouváme se, ale musíme nouzově přistát, neboť se nám poškodilo levé křídlo. Přistaneme na mezinárodním letišti Thiruvananthapuram. Tam letadlo opravíme a poletíme do Kočinu, nebo se každý vydá po vlastní ose taxíkem.
Indové se začínají prát. Chtějí si prosadit svou a letět dál, aby byli co nejdéle se svoji rodinou.
Neuvěřitelné, jak věří, že bůh je s nimi a nic se jim nestane.
„Oli, já v žádném případě neletím dál. Budeme rádi, když přežijeme přistání.“ Olga i její manžel Eshli, souhlasí. Eshli je Ind a bude nás provázet po části Keraly.
Vyzvedneme si potvrzení pro pojišťovnu, vezmeme si taxi a pojedeme. Po dvou hodinách vyřizování na letišti se potvrzení nedočkáme a zbývá tady už jen malé taxi. Účtuje si nehoráznou cenu za odvoz. Dvě stě dvacet kilometrů na úzkých klikatých cestách se zdají být nekonečné.
„To je blázen, ať brzdí,“ strachem přivírám oči.
V protisměru se proti nám řítí skůtr, na kterém sedí čtyři lidé i se zavazadly. Nejsem si jista, zda-li pokračovat v letadle nebylo bezpečnější.
Míjíme osla s plně naloženým vozíkem, rikhsy, kola. Je to šílený blázinec, ale nezbývá nám nic jiného, než to akceptovat.
Cestou zastavujeme u stánku s jídlem. Olga je již na indické jídlo zvyklá, ale já odmítám v té špíně jíst.
Vytahuji pár datlí z kabelky a představuji si jak do konce dovolené přežiji.
Konečně Kočin. Všude plno lidí, špína a smrad. Tak v tom se kamarádi nepletli.
