Janin svět se při tom slově sladce rozvolní a posléze poskládá do portrétu.
Jiří.
Blonďák.
Živost, vtip, suchý humor, klavír.
Bledý suchar, kterého zná už dávno a na jehož možnou přitažlivost ji vlastně upozornila sestra. Pry by se jí líbil.
Janě ne. Přemýšlela proč...
Neměla se v jeho tváři čeho zachytit. Nezajímal ji. Ani v nejmenším nenaplňoval dobový ideál sexy chlápka. Nuda. A snad byl dokonce ženatý...
A Jana vdaná. Nezájem.
...a přece...
když se viděli naposledy, Jana se prozradila a pochopila, že on ví. Vzala ho výjimečně na vědomí a předváděla cosi přítulného směrem k manželovi, avšak určeného jemu. Díval se. Byla roztomilá a kotěcí. Krásná etuda, jen kdyby předčasně uprostřed akce nezkontrolovala, jestli ji pozoruje.
Díval se. Vlastně ji nespouštěl z očí.
A co víc, přečetl, že to hraje jemu.
!!!!
Prozrazena.
To se jí ještě nestalo.
Vlastně byla plachá. Neupřímná.
Hrála hry, viděla lidem do karet, ale jí nikdo.
Až on.
Počkám venku, vyškubla manželovi svůj kabát a vystřelila z mistnosti jako blesk.
Nezajímá mě. Ujišťovala se. Proč by měl.
Její manželství bylo bezpečné. Míša ji měl rád a opila ho rohlíkem, kdy si vzpomněla.
Nemohla by být s někým, kdo by si v ní četl jak v otevřené knize. Nemohla?
Trapas.
On ví, kdo jsem.
Chvíli před tím se pohádal s produkčním způsobem, který by u něj nikdy nepředpokládala.
Chladná bledost pozorovatele byla pryč, vlasy mu vlály, křičel a byl brunátný jak před mrtvicí. Čím ho ten neškodný nebožák tak vytočil?
Jana se s ním sice chvíli před tím hádala taky, ale ne takhle sebedestruktivně.
Změnil jí slovo v písničce a dal ji do sborníku v přiblblé pop podobě.
Byla vzteky bez sebe, ale honorář za paskvil neodmítla.
Nedůtklivý suchar asi tak smířlivý nebyl, ať už si udělali cokoli.
Míša by se nehádal vůbec. Hladina jeho zuřivosti se plnila dlouho.
Jana se venku pomalu uklidnila.
Když přišel Míša, nic na ní nepoznal. Naštěstí měl vždycky svých starostí dost.
Na Jiřího se už nikdy ani nepodívá....
To bylo v zimě.
Teď leží na dece v bezpečí jadranské pláže a myslí na Jiřího. Všecky nitky obsahující informace o něm se k ní samy sbíhají. Možná to tak bylo vždycky, ale nevěnovala jim pozornost. Teď ano.
Suchar nabyl konkrétních obrysů a byly zajímavé, lidské a hezké.
I on rozšířil svůj zájmový rejstřík o Janin svět a otevřel se mu.
Každý z nich teď stál na své straně šachovnice připravený ke hře. Jaké to asi je, hrát s někým, kdo ví, kdo jsem...
Zahřmělo.
Jana se probrala s krásných snů a zjistila, že Míša na svém místě u skalního útesu, kde celé hodiny chytá v dírách ty své rybí dráčky, ve vodě není.
Vlny byly náhle větší a Michal nikde.
Jana se vrhla do moře a plavala ke křivolakým skalám. Nebyl tam. Jen vlny se tvrdě rozbíjely o černé ostré hrany rozeklaných kamenů.
S rostoucí panikou plavala zpět. Ale vlny ji nesly zpět na moře.
Takhle asi odnesly Michala. Bez něj se vrátit nemůže. Co by řekla tchýni. Byl její všecko.
Plavala jako o život a asi jí o něj v tu chvíli i šlo.
Nebyla daleko, ale vzdalovala se.
Najednou ji nějaký spásný proud přistrčil blíž a Jana kdesi vylezla. Nohy se jí chvěly a hlas taky, když se ptala ležících, jestli neviděli chlápka s vezírkem.
Jeden jí mlčky ukázal na deku, kde se pokojně povaloval Michal.
S úlevou poděkovala a šla se natáhnout vedle něj.
Jestli někdo neměl poznat, že prožila drama, tak on.
Prohlížel si pyšně své malé živé úlovky v mikrotenových pytlíčcích a byl spokojený.
Vůbec ho nenapadlo, že by mohla být jinde, než na svém místě.
Láska.
A neupřímná Jana, která nikdy nepřizná, co prožila, a které právě spadl kámen ze srdce, s úlevou vdechuje svěží mořský vzduch.
