„Měla bych se na to vykašlat,“ přemítá v duchu. „Doktor mně kouření nedoporučil a ještě to leze do peněz.“ Ale stejně ví, že nepřestane.
„Ať si doktor doporučuje, co chce.“ Vyfoukne s úsměvem cigaretový dým. „Tak copak to tady máme výhodného?“ listuje v letáku z Billy.
„Hele, meruňky s padesátiprocentní slevou. To není špatný.
Zajdu tam radši hned po ránu, dokud venku není taková výheň.“
Pomalu dopije kávu, típne cigaretu. Vezme si lehké květované šaty. Zastaví se v předsíni před zrcadlem a rukou si prohrábne husté šedé vlasy.
„No co, s bábou už to žádný zázrak nebude.“
Vycení na sebe zuby a zašklebí se na svůj obraz. Z rohu si raději vezme hůlku, kvůli té bolavé noze. Je si jistější. Bere si kabelku přes rameno a už otvírá dveře.
„Ještě síťovku, sklerotiku!“ plácne se do čela. „Nebudu utrácet za igelitku.“
Sjíždí výtahem do přízemí. Zastaví se u paní Hoškové, jestli něco nepotřebuje. Už jí je devadesát, ale pořád se drží. Vychází z činžovního domu do chladného rána. Koupí půl kila meruněk, bude je mít k obědu. Co by měla vařit v tomhle vedru? A dvě housky. K večeři a k snídani.
Když se vrací, šlápne nešikovně do prohlubně na chodníku a bolavá noha ji zradí. Už leží na zemi, meruňky se kutálejí vedle ní. Chvíli jen leží, oči zavřené. Kdosi se k ní sklání.
Když se vrací, šlápne nešikovně do prohlubně na chodníku a bolavá noha ji zradí. Už leží na zemi, meruňky se kutálejí vedle ní. Chvíli jen leží, oči zavřené. Kdosi se k ní sklání.
„Můžu vám pomoct?“ slyší milý hlas.
Otevře oči a vidí bílé vlasy, bílé vousy a zářivě modrý pohled. Pomůže jí vstát, posbírá meruňky. Má odřený loket, koleno. Jinak snad dobré. Bere jí síťovku, podává kapesník, aby si očistila odřeniny a nastavuje rámě.
„Doprovodím vás raději domů, z toho pádu jste určitě otřesená.“
Povídají si cestou, hlavně o počasí, jaká jsou teď hrozná vedra. Magdalena vzpomíná, že dřív trávila hodně času v přírodě. Ale teď je vlastně už pořád jenom v Praze a sama. Najednou jsou před domem. „Děkuji za pomoc. Z nemilé chvíle se stala milá. Ještě jednou díky.“
„Neděkujte. Já jsem vás moc rád poznal. Nešla byste se mnou zítra na kávu? Pokud se budete cítit dobře? A dám vám raději svoje telefonní číslo. Kdybyste potřebovala, zavolejte mně.“
Magdalena opře hůlku o zeď a loví z kabelky mobil a brýle. Mžourá na displej. „Sakra, jak se tam to číslo ukládá?“ zlobí se v duchu.
„Ukažte, řekněte mně číslo. Prozvoním vás a uložím vám ho tam. Jmenuji se Jiří. Ani jsme se vlastně nepředstavili.“
„Děkuji, já jsem Magdalena.“
Rozloučili se a slíbili si, že se zítra sejdou v kavárně na rohu ulice.
Magdalena vešla do bytu, hodila síťovku na stůl a lehla si na gauč. Všechno jí bolelo. Prohlídla ruku, koleno. Ztěžka vstala a šla si odřeniny ošetřit. Pak si sedla do křesla, zapálila si a zavřela oči. Před sebou měla obraz Jiřího. Objevil se jako anděl strážný. No co, třeba je, pousmála se. A těšila se na příští den. Vzbudila se jako obvykle v šest hodin ráno. Protáhla se. Koleno i loket bolely, ale pořád míň než ta potvora kyčel. Zkusila si sednout, postavit se.
Magdalena vešla do bytu, hodila síťovku na stůl a lehla si na gauč. Všechno jí bolelo. Prohlídla ruku, koleno. Ztěžka vstala a šla si odřeniny ošetřit. Pak si sedla do křesla, zapálila si a zavřela oči. Před sebou měla obraz Jiřího. Objevil se jako anděl strážný. No co, třeba je, pousmála se. A těšila se na příští den. Vzbudila se jako obvykle v šest hodin ráno. Protáhla se. Koleno i loket bolely, ale pořád míň než ta potvora kyčel. Zkusila si sednout, postavit se.
„No, jde to, ale blbě.“
Došourá se pro hůlku. Podívá se na mobil.
„Co to je? Nefunguje, potvora. Možná se vybil.“
Hledá dobíječku. „Tak tímhle to bude.“ Objeví se zpráva od Jiřího. Psal už včera, jestli je v pořádku. Odpoví, že ano. A desátá hodina platí. V koupelně se prohlíží. Učeše si vlasy a stáhne si je do culíku. Nalíčí si trošku oči, hledá řasenku.
„Vyschlá. No aby ne, jak dlouho jsem ji nepoužila.“ Podívá se na sebe do zrcadla a rozesměje se. „Bábo jedna, co blázníš!“
Jiří už čekal v kavárně. Měl modrou košili a světlé kalhoty. Objednal pro oba cappuccino a domácí limonádu.
Jiří už čekal v kavárně. Měl modrou košili a světlé kalhoty. Objednal pro oba cappuccino a domácí limonádu.
„Bál jsem se, když jste včera neodepsala.“
„Já mobil moc nepoužívám. Ani jsem si nevšimla, že se mně vybil. Omlouvám se. Napravím to,“ usmívá se. Povídají si. Magdalena o tom, že má dceru Janu a vnoučata v Kalifornii a moc málo se vídají. Bojí se za nimi letět sama. A Jiří má svoje děti ve Švýcarsku. Dají si ještě zákusek a je jim hezky.
Vídají se skoro každý den. Chodí na procházky, občas do kavárny. Jednou sedí jen tak na nábřeží a dívají se na lodě. Už se stmívá. Magdalena kouří, směje se a šťastně mhouří oči. „Tohle je naše hvězda, Jiří, podívejte se! Támhle! Je jenom naše!“ A je jí jedno, že to zní možná hloupě romanticky.
„Magdaleno, mohli bychom zajít na Hrad, co říkáte? A pak vás zvu na večeři,“ zavolá jí další den. A tak se prošli a pak zastavili před hezkým domem v Bubenči.
Vídají se skoro každý den. Chodí na procházky, občas do kavárny. Jednou sedí jen tak na nábřeží a dívají se na lodě. Už se stmívá. Magdalena kouří, směje se a šťastně mhouří oči. „Tohle je naše hvězda, Jiří, podívejte se! Támhle! Je jenom naše!“ A je jí jedno, že to zní možná hloupě romanticky.
„Magdaleno, mohli bychom zajít na Hrad, co říkáte? A pak vás zvu na večeři,“ zavolá jí další den. A tak se prošli a pak zastavili před hezkým domem v Bubenči.
„Tady bydlím, Magdaleno. Prosím, pojďte dál.“
„Jiří, to je nádherné,“ prochází po ne příliš velkém, ale zajímavě řešeném bytě. Pár starožitných kusů nábytku zkombinovaných s moderním. Obrazy, sochy. Jiří zapálí svíčku na stole, pustí hudbu, vyndá z lednice salát a bagetu, nalije víno.
„Na krásné chvíle, Magdaleno. Připíjím na radost i z obyčejných chvil. Na to, že se můžeme smát, být spolu.“
„Na tykání!“ směje se Magdalena.
„Na tykání!“
Přiťuknou si a políbí se. Pak sedí na gauči, v pokoji je šero, ale jemně ho osvětluje svíčka. Poslouchají hudbu, Jiří hladí Magdalenu po vlasech, pijí víno.
„Máš krásné vlasy.“
„Jiří, jsou šedé, bývaly blonďaté.“
„To nevadí, jsi celá krásná. Tvoje tělo i tvoje duše. Jsem rád, že jsem tě mohl poznat.“
„Kdybych nezakopla, nikdy se nepotkáme,“ usmívá se Magdalena.
„Řekni mně, jaké máš nějaké sny?“ ptá se Jiří a objímá ji okolo ramen.
„Sny? O tom už jsem dávno přestala přemýšlet. Nic si nepřeju. Mám radost z každého hezkého okamžiku. Třeba teď jsem šťastná. Tak šťastná, že jsem si nemyslela, že bych tolik ještě mohla být. Ale dřív jsem měla sen, podívat se do Paříže.“
„Tak tam poletíme spolu!“
„Dobře“, šeptá Magdalena a usíná. Ráno se probudí na gauči přikrytá dekou. Je osm hodin. Noha bolí víc než kdy dřív. Bude si muset vzít prášek. Nechce, aby ji ta potvora kazila den.
„Vaše francouzská snídaně, madam.“
„Vaše francouzská snídaně, madam.“
„Cože, čerstvé croasanty? Kde se vzaly?“
„V pekařství vedle domu. Bon appetit!“ sedí u snídaně a pijí kávu.
„Mohl bych tě nakreslit?“
„Cože, drahý pane? Domnívala jsem se, že jste byl architekt, ne malíř!“
„Jsem všechno, madam!“
Za chvíli sedí Magdalena v křesle a Jiří kreslí uhlem.“
Za chvíli sedí Magdalena v křesle a Jiří kreslí uhlem.“
„Tak krásná nejsem!“ zvolá Magdalena.
„Jsi ještě daleko krásnější.“
„A ty jsi tak šikovný, všestranný. Je něco, co neumíš? Co ti v životě nešlo?“
„Neuměl jsem hrát fotbal. A děsně jsem tím trpěl. A neuměl jsem žít v manželství, nešlo to. Rozvedli jsem se.“
„To mě mrzí.“
„Ne, to už je hrozně dávno.“
„Myslela jsem s tím fotbalem.“
Obejmou se a smějí se.
„Odvezu tě domů autem a zítra pro tebe přijedu, abys tolik nenamáhala nohu. Vím, že tě bolí. Ale jsi tak statečná, že by to na tobě nikdo nepoznal.“
„Jenom se belhám jako stará ježibaba!“
„Jsi moje princezna,“ obejme ji. „A zítra svoji princeznu vyzvednu a pojedeme za Prahu na piknik.“
A tak plynuly dny. A jak říkal Jiří, každá chvíle pro ně byla krásná a vzácná. Byla to oslava života.
Na konci prázdnin odjel Jiří za dětmi do Švýcarska. Původně plánoval, že zůstane měsíc, ale nakonec se vrátil dřív. Magdalena totiž přestala odepisovat a nemohl se jí dovolat. Byl z toho nervózní. Přesvědčoval se, že starý mobil určitě vypověděl službu. A kdo by jí poradil s výběrem nového?
Ve schránce svého pražského bytu našel dopis.
Můj drahý,
chtěla bych ti poděkovat za vše. Ukázal jsi mně, že život může být radost. Netušila jsem, že se budu těšit na každý den a že se ještě budu tolik smát. Nevěděla jsem, že ještě budu doopravdy šťastná.
Jiří, nechci, abys byl smutný. Ale jisté okolnosti mě donutily odjet. Nevím, zda se vrátím a zda se ještě uvidíme.
Mám naši lásku schovanou v srdci jako to nejcennější.
Tvoje Magdalena
„Cože? Proč?“ Jiří si rukou zakryl oči. Nemohl to pochopit. Celý den zůstal v bytě. Přemýšlel. Nebyl schopný nic dělat. Jako by mysl ochromila tělo.
Kam by mohla odjet? Že by odletěla do Kalifornie za Janou? Vždyť nerada létala sama…
Druhý den se vydal ven. Procházel se po místech, kde byli spolu. Minul kavárnu, kde se sešli další den po seznámení. Pak došel k činžovnímu domu a zazvonil na zvonek. Nic. Zkusil ještě paní Hoškovou. Věděl, že se o ni Magdalena starala. Stará paní po chvíli vykoukla z okna. „Cože, Magdalena? Jo, je v nemocnici. Kde? Asi na Vinohradech.“
Jiří vstupuje do nemocničního pokoje. Ona leží na lůžku, zdá se najednou mnohem menší a křehčí. Vlasy má rozprostřené na polštáři, oči zavřené. Předtím promluvil s lékařem. Řekl, že je manžel. Nádor v kyčelní kosti, metastaze i v plicích a uzlinách. Sedl si k ní. Otevřela oči. Zamrkala. „Tak tohle jsem právě nechtěla.“
A tak plynuly dny. A jak říkal Jiří, každá chvíle pro ně byla krásná a vzácná. Byla to oslava života.
Na konci prázdnin odjel Jiří za dětmi do Švýcarska. Původně plánoval, že zůstane měsíc, ale nakonec se vrátil dřív. Magdalena totiž přestala odepisovat a nemohl se jí dovolat. Byl z toho nervózní. Přesvědčoval se, že starý mobil určitě vypověděl službu. A kdo by jí poradil s výběrem nového?
Ve schránce svého pražského bytu našel dopis.
Můj drahý,
chtěla bych ti poděkovat za vše. Ukázal jsi mně, že život může být radost. Netušila jsem, že se budu těšit na každý den a že se ještě budu tolik smát. Nevěděla jsem, že ještě budu doopravdy šťastná.
Jiří, nechci, abys byl smutný. Ale jisté okolnosti mě donutily odjet. Nevím, zda se vrátím a zda se ještě uvidíme.
Mám naši lásku schovanou v srdci jako to nejcennější.
Tvoje Magdalena
„Cože? Proč?“ Jiří si rukou zakryl oči. Nemohl to pochopit. Celý den zůstal v bytě. Přemýšlel. Nebyl schopný nic dělat. Jako by mysl ochromila tělo.
Kam by mohla odjet? Že by odletěla do Kalifornie za Janou? Vždyť nerada létala sama…
Druhý den se vydal ven. Procházel se po místech, kde byli spolu. Minul kavárnu, kde se sešli další den po seznámení. Pak došel k činžovnímu domu a zazvonil na zvonek. Nic. Zkusil ještě paní Hoškovou. Věděl, že se o ni Magdalena starala. Stará paní po chvíli vykoukla z okna. „Cože, Magdalena? Jo, je v nemocnici. Kde? Asi na Vinohradech.“
Jiří vstupuje do nemocničního pokoje. Ona leží na lůžku, zdá se najednou mnohem menší a křehčí. Vlasy má rozprostřené na polštáři, oči zavřené. Předtím promluvil s lékařem. Řekl, že je manžel. Nádor v kyčelní kosti, metastaze i v plicích a uzlinách. Sedl si k ní. Otevřela oči. Zamrkala. „Tak tohle jsem právě nechtěla.“
„Miluju tě. Takže s tebou budu v dobrém i ve zlém.“
„Amen,“ zašeptá ona.
Jiří ji po domluvě s lékaři převezl k sobě domů. Měla morfin na tlumení bolesti. Byli smířeni s tím, co je a vděčni za to, co spolu mohli prožít…
Letadlo právě přistálo na letišti Charlese de Gaulla. Z letadla vystupuje pán v elegantním sportovním saku. Má bílé vlasy, bílé vousy. Ubytuje se v hotelu v centru Paříže. Prochází se, večer zajde na večeři, dá si dobré víno. Dojde k Seině. Otevře krabičku a vysype do ní pomalu popel. Zvony v katedrále Nore Dame obíjejí desátou hodinu. Na obloze svítí jejich hvězda.
Jiří ji po domluvě s lékaři převezl k sobě domů. Měla morfin na tlumení bolesti. Byli smířeni s tím, co je a vděčni za to, co spolu mohli prožít…
Letadlo právě přistálo na letišti Charlese de Gaulla. Z letadla vystupuje pán v elegantním sportovním saku. Má bílé vlasy, bílé vousy. Ubytuje se v hotelu v centru Paříže. Prochází se, večer zajde na večeři, dá si dobré víno. Dojde k Seině. Otevře krabičku a vysype do ní pomalu popel. Zvony v katedrále Nore Dame obíjejí desátou hodinu. Na obloze svítí jejich hvězda.
