,,Co?”
,,Jak co?”
,,Povídej jak se má třeba Karel, tak se jmenuje ten tvůj krásný černý labrador ne snad?”
,,Ooo ano, Karel. Má se dobře, ale víš jak, má už nejlepší roky za sebou je to už takový dědeček.” Vykloktala jsem ze sebe. Udivilo mě že ta cizí osoba, zná mého psa. Tak my se asi opravdu známe, ale odkud? To je trapas. Občas se mi stává, že si lidi hned nespojím, ale to jí přece nemůžu přiznat. Hrozně by se urazila. Tak jsem si jí při tom zvláštním a nechtěném rozhovoru prohlížela a snažila si vzpomenout odkud tu černovlásku znám, jestli to není třeba někdo ze studií. Věk na to měla, ale Karla jsem si pořídila až později. Nemohla jsem si vzpomenout. Kdo jenom ta paní může být. Navíc když už na rozhovoru začalo být něco podezřelého, tak ona neznámá vždy přihodila nějaký fakt, který se nedal popřít. Například jestli stále bydlím na té jedné adrese nebo věděla jak se jmenuje můj táta, takže se nadalo říct že by to byl omyl. Ale po jedné otázce mě to trklo.
,,Stále chodíš s tím klukem z kavárny?” A mám to. Jak to, že mě to nenapadlo dřív.
,,Ty si mě pleteš s mojí ségrou!”
,,Cože?” S tvojí co?”
,,S mojí sestrou. Jsme si podobné, bydlíme spolu máme společného psa a to ona má přítele co pracuje v kavárně. Já věděla, že tě neznám!” Prohlásila jsem snad až moc vítězoslavným tonem.
,, Aha a proč jsi to neřekla už na začátku?” zmínila lehce uraženě a podezřívavě docela zásadní otázku. ,,No já si někdy nevybavu..to je teď už jedno.” Slušně jsme se rozloučili a šly jakoby nic každá svou cestou. Stejně nechápu, jak si nás mohla splést. Jediné co máme se sestrou společné jsou světlounké dlouhé vlasy a typický úzký nos po našem otci, ale jinak jsem úplně jiné.
,,Ooo ano, Karel. Má se dobře, ale víš jak, má už nejlepší roky za sebou je to už takový dědeček.” Vykloktala jsem ze sebe. Udivilo mě že ta cizí osoba, zná mého psa. Tak my se asi opravdu známe, ale odkud? To je trapas. Občas se mi stává, že si lidi hned nespojím, ale to jí přece nemůžu přiznat. Hrozně by se urazila. Tak jsem si jí při tom zvláštním a nechtěném rozhovoru prohlížela a snažila si vzpomenout odkud tu černovlásku znám, jestli to není třeba někdo ze studií. Věk na to měla, ale Karla jsem si pořídila až později. Nemohla jsem si vzpomenout. Kdo jenom ta paní může být. Navíc když už na rozhovoru začalo být něco podezřelého, tak ona neznámá vždy přihodila nějaký fakt, který se nedal popřít. Například jestli stále bydlím na té jedné adrese nebo věděla jak se jmenuje můj táta, takže se nadalo říct že by to byl omyl. Ale po jedné otázce mě to trklo.
,,Stále chodíš s tím klukem z kavárny?” A mám to. Jak to, že mě to nenapadlo dřív.
,,Ty si mě pleteš s mojí ségrou!”
,,Cože?” S tvojí co?”
,,S mojí sestrou. Jsme si podobné, bydlíme spolu máme společného psa a to ona má přítele co pracuje v kavárně. Já věděla, že tě neznám!” Prohlásila jsem snad až moc vítězoslavným tonem.
,, Aha a proč jsi to neřekla už na začátku?” zmínila lehce uraženě a podezřívavě docela zásadní otázku. ,,No já si někdy nevybavu..to je teď už jedno.” Slušně jsme se rozloučili a šly jakoby nic každá svou cestou. Stejně nechápu, jak si nás mohla splést. Jediné co máme se sestrou společné jsou světlounké dlouhé vlasy a typický úzký nos po našem otci, ale jinak jsem úplně jiné.
Zadání:
Dopište příběh, který začíná větou: Šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno.
