Ty hajzle jeden, ty budeš plivat chlupáče? Tu máš.... Ozve se rána tupým předmětem do hlavy, až praskají lebeční kosti. Přesto se jeho statné tělo ještě dlouho třese spolu s ostatními ve velkém černém zednickém kalfasu, který tady používáme na převoz úlovků.
Pro nezasvěcené:
Hajzl jeden - je treska polak
Chlupáč - je chlupatá nástraha
Tupý předmět - dřevěný tlouk, kterým rybáři usmrcují tresky. Ten náš je ručně vyřezávaný, má tvar mořské panny, a vyrobil ho na mé přání náš kamarád.
Hajzl jeden - je treska polak
Chlupáč - je chlupatá nástraha
Tupý předmět - dřevěný tlouk, kterým rybáři usmrcují tresky. Ten náš je ručně vyřezávaný, má tvar mořské panny, a vyrobil ho na mé přání náš kamarád.
My - jsme partička rybářských nadšenců a nacházíme se v Norsku, uprostřed fjordu. Sedíme na malé rybářské loďce, houpeme se na vlnách norského moře, svítí slunce, teplota vzduchu je 21, teplota vody kolem 16 stupňů. Den jako vymalovaný. Výjimečný. Většinou to tak není. Normální letní den je trochu zamračený, deštivý a fouká vítr. Je vlhko a zima, která atakuje naše rybářské oblečení.
Norské fjordy jsou obklopené skalnatými kopci. A kopce jsou porostlé lesy, smíšenými, poseté dřevěnými domečky. Ty moderní jsou konstruované s velkolepými prosklenými plochami. Nedaleko stojí autíčka a je-li domek u moře, houpe se poblíž i lodička. Pokud je stavení bílé, bydlí v něm farmář a ve velkém červeném bydlí jeho dobytek. Krávy jsou čisté a spokojeně přežvykují voňavou trávu a byliny. Kolem těchto domů nejsou ploty. A zahrádky jsou proti těm našim hodně střízlivé. Snad proto, že Norsko je jedna velká Krakonošova zahrada.
V době, kdy jsem se necítila být rybářem, ale rybářovou ženou, jsem tu lovila záběry racků. Šlo to celkem dobře, protože racci milují rybí vnitřnosti, zvlášť když trochu zapáchají. A těch máme každé ráno dostatek. Tím pádem mám i záběrů racků spoustu.
Racek zepředu, zezadu, plachtící, zápasící, naštvaný, spokojeně nažraný... kdysi jsem z nich vytvořila klip a doprovodnou hudbu jsem zvolila Mambo no 5, Lu Bega, pa pa papa ra pa, pa pa papa ra pa..., pojmenovala jsem ho "Když racci tančí".
Letos jsme se jeden podvečer bavili krmením orlů. Nebojte se, žádná zoologická, na orle, papej řízek, to vůbec ne. V kalfasu se nám sešlo několik malých tresek, které by nerozdýchaly vytažení z velké hloubky. Orlové se ukázali dva - obratný rodič a ustrašený potomek. Ten jen z výšky přihlížel. Táta nebo máma předváděli leteckou akrobacii jako zkušení piloti ve filmu Tmavomodrý svět. Nebezpeční predátoři se vrhali k vodní hladině střemhlavý letem, pařáty napřed, tělo maličko zpožděné. Rybu čapli jaksi mimoděk, vynesli ji na skálu, naporcovali a podávali mladému, aby měl sílu jako táta.
Takže k naší metodice: Dostat loď do ideálního postavení, co se týká racků, orlů, proudů a nás.
Vyhodit první tresku do vody tak, aby ji viděli racci a svým náletem a chechtavými zvuky sdělili orlům, že se podává dobrota.
Vyhodit první tresku do vody tak, aby ji viděli racci a svým náletem a chechtavými zvuky sdělili orlům, že se podává dobrota.
Vyhodit druhou tresku do vody tak, aby tam na orla pokud možno počkala, protože orel je na rozdíl od drzého rychlého racka spíš rozvážný.
Pozorovat, fotit v kontinuálním režimu na co nejkratší čas, nevypadnout z lodi a halekat obdivné citoslovce.
Za chvíli tuhle zemi opouštím, jako hýčkaná rybářova žena mohu letět, zatímco muži se budou kodrcat 1800 km autem a provázet naše mražené rybí oběti v polystyrenových bednách domů. Je to opravdu pochoutka, o kterou se dělíme jen s pár přáteli.
Dovoluji si přidat jednoduchý recept: do malého pekáčku nalejeme kelímek smetany a kůží dolu do ní položíme nasolené filety, které můj rybář umí připravit úplně bez kostí. Druhým kelímkem zalijeme, pečeme asi 20-25 minut při 180' stupních. Delikatesa.