Jdu spolu s ostatními po straně široké ulice k budově, kde naše skupina pracuje v dílnách. Hlavu skloněnou, přemýšlím. Nevím, kde skončila maminka, otec a bratr. Nemám o nich žádné zprávy. A to mě trápí. Vedle mě se plouží Josef. Při práci se řízl do nohy a rána se mu zanítila. I když jsme se mu ji snažili ošetřit, není to dobré. Bolí ho. Chodí špatně. Jdeme vedle sebe, abych mu mohl pomoci, kdyby bylo potřeba.
„Samueli!“ slyším zavolat svoje jméno. Tady jsem jen číslo a tohle zavolání jako by bylo z jiné doby. Ohlédnu se a vidím hlouček žen, který nás míjí. Jedna z nich, s hlavou v šátku, se otočí. Oči. Ty velké, hnědé, sametové oči. Pohlazení, něha, láska a radost. Hannah.
Dobře si vzpomínám, kdy jsem se v hlubinách těch očí poprvé ztratil…
Sedím, jsem ve svém pokoji u dubového psacího stolu. Všude rozložená skripta, knihy, poznámky. „Samueli,“ maminka mě pohladí po vlasech. Ani jsem ji neslyšel přicházet. „Učíš se až moc. Včera jsi svítil do noci.“
„Dělám zkoušku z filozofie příští týden. Je to náročné. Ty někoho čekáš, mami?“
„Ano, za chvilku má přijít na čaj Tereza s dcerou.“
„Tak si užij hezké odpoledne, maminko.“
„Samueli, chtěla jsem tě o něco požádat. Jak jsem říkala, Tereza přijde s dcerou. Hannah se jmenuje. Vzpomínáš? Určitě jsi ji viděl. Ale to byla malá holčička. Teď je z ní velká slečna. Mohl by ses jí prosím na chvilku věnovat? Ukázat jí dům, knihovnu, provést ji po zahradě?“
„Mami,“ zaúpím potichu.
„Přišla návštěva, paní,“ nakoukla do pokoje služka.
Maminka se na mě podívá prosebným pohledem.
„Dobře, za chvilku jsem tam,“ povzdechnul jsem si.
Dopíši několik poznámek a pomalu se zvedám. Sejdu po širokém schodišti a prohlížím si naše rodinné obrazy, které se dědí z generace na generaci. Zkoumám je, jako bych je viděl poprvé.
Cestičkou vysypanou pískem dojdu až k velkému altánu s bílými křesílky. Tereza s dcerou sedí otočená zády, ale maminka mě vidí a hned vstává.
„Samueli, Terezu znáš. A tohle je Hannah. Už bys ji asi nepoznal.“
Pohlédnu na ni. Ty oči! Ztrácím se v nich. Padám do hlubin. Já, vždycky tak výřečný, najednou nemám slov.
„Ukážete mně zahradu, prosím?“
A já jen kývnu a nemotorně couvám od stolku s čajem.
To odpoledne jsem si na zkoušku z filozofie ani nevzpomněl. Procházeli jsme se s Hannah, debatovali, hráli na klavír a smáli se. Jako by se naše duše už dávno znaly a byly sladěné.
Najednou cítím, jak mě Josef táhne. Asi jsem se na chvíli zastavil, a to není při přesunech dovoleno. Po dlouhé době se najednou usmívám. Po dlouhé době cítím radost a naději. Je uryta úplně uvnitř mě samotného. Naději, že zlo bude potrestáno. Naději, že láska pořád existuje. Vztyčím hlavu a přimhouřím oči, protože mě oslepují sluneční paprsky. Držíme se s Josefem za ruce a kráčíme dál.
Zadání:
Dopište příběh, který začíná větou: Šel jsem a najednou někdo zavolal mé jméno.
