Bezpalec je strýčkuv obdivovatel a starý známý. Je to velký chlap s věčně rozcuchaným černým vousem a milýma očima.
,,Tak dneska je ten den. Dneska vyrazíme,” říká rozhodně a sebevědomě strýček. A tak jsme vyrazili. Bylo časně ráno a slunce magicky ozařovalo strýčkuv bělavý plnovous a chmýří na hlavě mu občas větrem přeplulo na jinou stranu. Při cestě vždy povídal o filozofických otázkách a novinkách v oblasti umění.
Tomu jsme vždy s Bezpalcem rádi naslouchly a čas od času si vzali k srdci i nějaké to moudro. Nešly jsem ani moc dlouho a už se před námi otevřel pohled na řeku a okolo ní spoustu budoucích uměleckých děl... Kamenů, a my se vydali k nim. Sestoupili jsme ke korytu řeky a pak jsme ho viděli, velký oválný kámen.
,,Jardo, prosím tě, zvedni mi ho,” poprosil strýček Jaroslava Bezpalce.
Třask! Kus mohutného kamene se po dopadnutí na zem rozdělil na dvě části. Doteď hladký, oválný masiv se proměnil v něco úplně jiného.,
Třask! Kus mohutného kamene se po dopadnutí na zem rozdělil na dvě části. Doteď hladký, oválný masiv se proměnil v něco úplně jiného.,
,Je to chleba,” prohlásil můj strýček hrdým, až vítězoslavným tonem. Posvátně pojmenoval rozlomený kámen a dal mu tak nový význam.
