Štěstí visí na laně - napsal Jakub Hlaváček

V lese nad námi praskají horkem smrkové šišky. Dole v soutěsce se valí peřeje Divoké orlice. Se synem Mikulášem stojíme u paty mohutné skály, na kterou jsem vyvázal lano. „Vylezeme na ten převis a přespíme tady“ říkám mu a kontroluji úvazy. Karabiny jsem dotáhl pevně. V ruce teď svírám konec lana. Moje štěstí visí na laně. Do hukotu řeky zvolám „jistím“, „lezu“ odpovídá Mikuláš. Jeho malé prsty hledají ve skále štěrbinu, chyt. Přitahuje se, leze. Zadání: napište cca jednostránkový cestopis o přírodě - něco jako Petr o močálech v Louisianě.

Větší výstupy jsou pokryté mechem a tlejícím jehličím. Když do nich sáhne, zavoní po okolí. Jsou tady borůvky „volá na mě za chvíli ze shora převisu“. Já musím okolo. Na zádech nesu krosnu se stanem, romantickou večeři pro dva z plechovky a kousek chleba. Spěchám nahoru, věřím mu, vím, že sedí a čeká na mě. U pasu mi zvoní karabiny, občas se uvolní kámen pod podrážkou boty. Sedí tam. Opřený o skálu a tváře upatlané od borůvek. Mezi námi je teď jen malá římsa, široká pár centimetrů. Tlačím se ke skále, kontroluji krok za krokem, bývá tady od řeky kluzko. Rampušák, vládce Orlických hor mě ušetřil. Teď jsme oba upatlaní od borůvek. Pod námi hučí neúnavnou silou řeka, slunce míří k západu. Okamžik, trvá to pár vteřin. Nic mě netrápí, nic neshází ani nepřebývá, zalívá mě pohoda. Stan stavíme na mechu. Vypadá, jako matrace z luxusního butiku. Okraj převisu lemují zakrslé smrčky. Pro jistotu na ně navazuji druhé lano, jako zábradlí. Netrvalo dlouho a do soutěsky dorazila černá tma. Na nebi září mléčná dráha, dojídáme krajíc chleba s paštikou. „Tati, kde pramení ta řeka?“, ptá se Mikuláš. „Povím ti to před spaním“ odpovídám. Jak jsme se zazipovali do stanu a spacáků začal jsem vyprávět.

Nahoře, v osmi stech metrech nad mořem bys Divokou orlici nepoznal. Odtéká jen pár kapek z rašeliniště. Hbitě kličkuje mezi kameny, utíká a sílí. Dává život mechům, které skrápí, rybám a rakům, které v sobě hostí. Přes meandry kličkuje a rýsuje přírodní hranici s Polskem. Dlouhou cestu ji nic nekrotí, tak zdivočí. Jako stádo splašených koní valí se dolů údolím. Do cesty se ji připletla tvrdá skála. Rozervala ji. Stočila se k vnitrozemí. Jakoby orel drápem vysekl ve skalách soutěsku. Nad tou soutěskou teď jsme. Proto se jmenuje Zemská brána, brána do země české. Divokou orlici zkrotila až Pastvinská přehrada, pár kilometrů po proudu.

Cítím, jak Mikulášův dech zvolnil, jeho ruce občas jemně stisknou mou dlaň. Noční obloha se pootočila a noc vstoupila do další fáze. Navzdory únavě nejde usnout. Mech nebyl tak pohodlný, jak vypadal. Vedro vystřídala zima a ráno ještě daleko. A pak Mikuláš „tati mě bolí ucho“, asi ho fakt bolelo, dost u toho naříkal. Nepomohlo ani tulení, ani vískání ve vlasech. Sakra, co teď. Tma, jak v pytli. Teď někam jít je fakt o průšvih. Jeho nářek nepřestával. Vylezl jsem ze stanu. Čelovka dosvítila jen kousek. Konec vyvázaného lana mizel někde v noci. Musíme dolů, v autě mám léky! S vytřeštěnýma očima, jsem Mikuláše soukal do sedánku, utahoval přezky a přesvědčoval nás oba, že bude dobře. Pak to přišlo. Musel se slanit dolů, kam nebylo vidět. Neměl strach, věřil mi. Mně srdce bušilo, jak maratonskému běžci. Lano se smýkalo přes karabinu, jako had a pozvolna klesalo. „Jsem dole!“, zavolal. Teď ještě já. Provlékl jsem lano, přes slaňovací osmu a pověsil se přes hranu. Slyšel jsem pod sebou jen Mikuláše a ve všudypřítomné černé viděl odlesk jeho očí. Cestou k autu jsme pořád zakopávali o kořeny. Vystupují nad jehličí, jako žíly na ruce staré ženy. Rána jsme se dočkali už v autě.