Navždy odešla Yvonne Přenosilová.
Kdybych na ni měla vzpomínat, tak se mi přirozeně vybaví její písničky a taky hlas promlouvající z rádia Svobodná Evropa a později z Českého rozhlasu. Nikdy v něm nechyběla lehká ironie a taky náznaky drsnějšího humoru. Obojí velice sympatické. Ale co přesně mi po paní Přenosilové zbylo?Byl Silvestr, někdy koncem devadesátých let. Byla jsem mladá holka a přijela jsem s kamarádkou na povánoční návštěvu k mým rodičům. Šli jsme na procházku do zamrzlého zasněženého lesa a po návratu jsem nám v kuchyni připravovala čaj s rumem na zahřátí. Ze zapnutého rádia se hrnulo energické vyprávění paní Přenosilové na téma "k čemu je bilancování na závěr roku".
Od rádia jsem se nedokázala odtrhnout. Hlasitě jsem se smála vyprávění, jak se podle Přenosilky má člověk vypořádat se vším, co se mu v životě děje. Právě tehdy jsem si osvojila vtipnou a postupem času i dost užitečnou metodu takzvaných deseti NEJ.
Začínalo to zhruba větou: "Tak jsem se nějak snažila si vzpomenout, který den byl za tenhle celý rok NEJhezčí".
Následovalo vyprávění o katastrofách, které nastaly během NEJhoršího dne. Potom se paní Přenosilová sama sebe ptala, jestli by si dokázala vybavit, jakého NEJkrásnějšího chlapa za celý tenhle rok potkala. A jaký udělala NEJvýhodnější - jejími slovy - "kauf"? Za co bylo její NEJvětší peněžní vydání za ten rok vůbec? A taky na jakého NEJvětšího blbce narazila? Došla řeč i na NEJzajímavější setkání, NEJlepší zážitek, NEJhorší zážitek a jako vrchol popisovala, jaké bylo NEJvětší překvapení daného roku. V dobrém i špatném slova smyslu.
Je možné, že jsem některý z těch 10 bodů trochu popletla, nebo si ho vybásnila podle svého - poznamenala jsem si je jen tak, jak jsem si je po skončení rozhlasového vyprávění zvládla vybavit. Naškrábala jsem je na malý papírek, který od té doby nosím složený mezi posledními stránkami diáře a když se k němu pokaždé v prosinci dostanu, posadím se v klidu do křesla, zodpovím si poctivě všech deset otázek a pak ho opatrně zasunu mezi listy diáře na rok příští.
Už to tak dělám nejmíň 25 let.
Skoro vždycky vyjde na světlo nějaký zajímavý objev, nebo vzpomínka - například to, že kolega v práci, který se zdál být celkem fajn, byl vlastně úplný blbec, nebo jak jsme nádherně zmokli při cestě z pouťové zábavy. Jak jsem se omylem nechala zamknout v kostele v Itálii a nemohla jsem se dostat ven, nebo kolik skvělých koncertů a divadelních představení jsem v uplynulém roce viděla; že nejlepší kauf jsou skoro vždycky nějaké úžasné boty ve slevě a že nejlepší den byl třeba ten, když rodiče slavili společně zlatou svatbu, narodilo se dítě, nebo když jsem vylezla na vrchol Sněžky během noci a pozorovala odtamtud východ slunce. Za nejskvělejší roky svého života pak považuji ty, při jejichž bilancování si nejsem schopná vzpomenout, který den byl ten "nejhorší". A za to, že jsem si takových let vědoma, paní Přenosilové mnohokrát děkuji.
