Před dávnými lety zde vytryskla na povrch láva a zalila plochu přibližně 1000 km2. Většinou se jedná o jednolitou vrstvu horniny, na jediném místě zjizvenou. Tou jizvou je Holubí jeskyně, ke které pomalu, nepohodlně, ale nezadržitelně míříme. Její přítomnost už zdáli signalizuje drátěná ohrada, která má pravděpodobně sloužit jako zábrana proti pádu krav. Jak se později ukazuje, dost neúčinná.
„Já pamatuju vchod mnohem menší,“ říká náš průvodce a řidič Abi, když se nakláníme nad otvorem o průměru asi 10 m, „každý rok se zřítí část stropu a vchod se rozšiřuje.“ Jeho další slova zanikají v šustotu křídel desítek holubů, které jsme svým příchodem poplašili a kteří v organizovaném zmatku vylétávají ven z jeskyně.
Lávové jeskyně vznikají nejčastěji třemi způsoby. Například tak, že tekoucí láva na povrchu ztuhne, zatímco pod povrchem dále proudí. Tak odteče a vznikne prázdný většinou horizontální tunel. Někdy tuhnoucí lávou unikají z podzemí plyny a zanechávají po sobě převážně vertikální chodby. Někdy jen v tuhnoucí lávě zůstane vzduchová bublina. Holubí jeskyně nevznikla ani jedním z těchto způsobů a o její genezi se vedou dodnes učené spory. My však necháváme akademické debaty vědcům a řešíme přízemnější problém, kam uvázat lano. Jedinou, naštěstí uspokojivou možností je zadní náprava Toyoty.
Zhruba dvacetimetrový sestup končí na vrcholku kužele, vzniklého propadnutím a zřícením stropu. Jeskyni tvoří prostora okrouhlého tvaru o průměru 30 m. Mezi kameny na první pohled upoutá pozornost napůl mumifikovaná mršina krávy. Kolegové záhy hlásí další nálezy. Asi metr dlouhá kostra hada, další kráva, tentokrát z velké části překrytá obřím kamenným blokem, nespočet mrtvých holubů. Nám však dělají starosti spíše jejich živí souputníci. Každou chvíli svým pohybem uvolní ze stropu další kameny, čímž z nás dělají adepty na následování osudu druhé z krav. Ač neradi, musíme jeskyni opustit.
Abi zatím během naší nepřítomnosti zaplnil část korby dalším nasbíraným dřevem. Čeká nás náročná cesta zpátky.
