Dříve rodoví kmeti radili nastávající generaci, jak obdělat, kdy zasít, kdy sklidit a jak si opatřit lovem maso. Dnes nad mými předávanými zkušenostmi syn kroutí hlavou i očima a radí on mně. Jak otevřít, kdy stáhnout, kdy sdílet a jak si opatřit „fejkem laiky“. To poslední nevím, co přesně znamená. Za mého mládí byl Fejk ředitelem ZOO Praha a Lajka ruský pes - kosmonaut. Dnes to jsou prý faleš a palec nahoru. Nejde to k sobě, o to více to však jde k dnešní době. Ty palce jsou na síti údajně ohromně důležité. Já oceňuju - pokud už se do sítě vydrápu - když se do ní nezamotám, nebo nevypadnu na zem. Myslím tu síť, co máme nataženou mezi stromy k odpočinku. Syn opět zvedá oči v sloup. Naštěstí mu není nevolno. Činí tak nade mnou, tuhle síť prý nemyslel. No a kapitola sama o sobě jsou finance. Nechci plout s hlavním proudem a lkát nad drahotou. Faktem je, že každou korunu musím několikrát obrátit v ruce, než jí vydám. No a pravděpodobně tím, jak jí obracím, se jí dělá blbě od žaludku a vykecá to ostatním korunám. Ty se pak ode mě logicky drží co nejdál. Koneckonců poté, co mě kdysi tělocvikář za pomoci čtyř silných spolužáků donutil udělat výmyk na hrazdě, vyhýbal jsem se jeho hodinám také jako čert kříži.
„Co s tím vším mám sakra dělat?“ Vylétne ze mě mimoděk při nedělním obědě. Chystám se k siestě a dojídám vynikající pizzu, kterou manželka sama objednala.
„Jako s čim?“ Pronese a zvedá oči od seznamky, kterou už delší dobu nepokrytě pravidelně projíždí.
„No se vším…“ Vzdychám.
„No jo hekat a naříkat. To umíš. A pak se zašiješ mezi ty svý knížky!“ Dobrý nápad, uvažuji. Ale na tuhle kupu problémů moje knihovnička stačit nebude. Zvedám se od stolu a houknu:
„Jedu do nákupáku. Chceš jet se mnou?“ Těžká volba. Do nákupáku jet chce. Jen ne se mnou. Pes pro piškotu skočí i skrz oheň. Dokonce hrdá kočka je ochotna pro kus ryby - pokud se to nikdo nedoví - krátce zapanáčkovat. I u mé paní tedy nakonec vítězí chrám hojnosti a spotřeby nad mou přítomností. Řeší jen zásadní otázku:
„No jo, ale co tam budu dělat, když jsme furt švorc?!!!“
„Nepřeháněj, je po vejplatě a i za psaní do firemního časopisu mi přišly nějaký honoráře…“
„No, v tvým případě se jedná spíš o „hovnoráře“!“
„Takže ty bys jako chtěla, abych byl nějakej zasranej boháč?!!!“
„Jo! To bych si přála ze všeho nejvíc!“
Natahuji k ní tedy ruku s kartou.
„Kolik?“
„Snad ti to bude stačit…“ Míříme tedy směr Centrum Světlý Most.
„Podívej tady těch lidí, proč radši nejdou v neděli někam do lesa, nebo do parku!“ Mudruje a míří směr šatičky, hadříky, botičky a mě zanechává v knihkupectví hned vedle dětského koutku. Rozhlížím se kolem sebe. Hospoda, ani železářství tu nikde nejsou. Musím tedy konstatovat, že je to tady pro změnu takový „dědský koutek“ a v uličkách mezi knihami vnímám přesilu odložených šedých a plešatých hlav.
Beletrie, Detektivky, Cestopisy a jiné oblíbené dnes míjím. Procházím kolem Psychologie a vztahy. „Jak učinit ženu šťastnou“ naléhá na mě titul ve výši očí. Lidi jsou bordeláři. Zaujme je kniha, vezmou ji z regálu, listují, prochází obchodem a když je omrzí, dají na první volné místo. Mám rád pořádek. Beru tedy výtisk a nesu kam patří. Ukládám ho do regálu Sci-fi a pokračuji k Naučné.
„Milionářem snadno a rychle, Jak k sobě přivolat bohatství, Bohatý strejda a chudý strejda,“ čtu tituly. „No jasně! Štěstí se dneska dá i koupit - tudy vede cesta!“ Beru tři knihy s nejnaléhavějšími názvy a spěchám na místo srazu s paní. Jsme domluveni na 16 hodin u trafiky. Po čtvrt hodině kupuji Nedělní Plesk. „Dívka Plesku, ty jo! Dobrý! A hele, horoskopy!“ Najdu svoje znamení a čtu: „V příštím týdnu se Neptun zahalující realitu mlhou ocitne na vrcholu planetární konjunkce. V opozici bude Slunce a to vám umožní skrz neptunskou mlhu prokouknout, zbavit se klamných iluzí, a osvobodí vás od obav z budoucnosti. Zkuste si také vsadit, mohlo by to vyjít…“
„Hvězdy nelžou, Bobo…“ Vybavuje se mi hláška Jiřího Hrzána ze staršího českého filmu. Je 16:35, mám tedy určitě ještě spoustu času. Vracím se do trafiky. „Dobrý den. Prosím vás, chtěl bych si podat jednu Zahálku, Nešťastných devět, Afrojackpot - plný ticket na nejbližší tah - náhodný tip. Pak si vezmu Šťastnou velrybu, Bílou perlu a Mega ulejváka,“ ukazuju na losy.
„Tak tomu říkám hazard!“ Zvolá vzrušeně trafikant. „Člověče, hazard je žít v dnešní době!“ Oponuju mu. Zamyšleně pokývá hlavou. „Asi jo… poprosím 1020 korun. Jenom hotově…“ „Doprdele práce!“ Reaguju a otáčím peněženku naruby. Ještě dvě desetikoruny, co mám v zadní kapse kalhot do vozíku a na lux u pumpy. Poslední peníze. Teď jsem „suchej jak Martini“. Ale kdo chce mít, musí dřít! Nebo investovat! Dřel jsem už dost, role investora se mi líbí více. „Hodně štěstí!“ Volá za mnou ještě trafikant a vytrhuje mě ze sna.
Scházím se se ženou. Je 16:50, dnes to stihla krásně. Beru od ní obrovské lesklé papírové tašky FaM, DA, Kandrdas, Buťa, Cike a vyrážíme k domovu.
„Všechno jenom z výprodeje a v akci!“ Supí na mě. „Jako nějaká socka!!!“ Kouká vyčítavě.
„Neboj se. To brzo skončí!“ Odpovídám sebevědomě. „Konečně ten tvůj vzdálenej strejc z Ameriky?“ Zeptá se se zájmem, výmluvným gestem si přejede palcem pod krkem a poprvé v tomto desetiletí se na mě podívá částečně zamilovaně. „Uvidíš!“ Pronesu tajemně a mnohoslibně.
Losy - nic. Nešťastných devět v pondělí - nic. Afrojackpot v úterý - nic. Ovšem přichází středeční druhý tah Zahálky a je to tady!!! Stodvacetosm korun brutto!!! Konečně! I dálkový pochod začíná tím prvním krůčkem a ten jsem právě udělal! Bohatství je na dosah! Jdu do restaurace a za výhru si rozmařile objednávám guláš se šesti. Stojí 159 korun. Doplácím třicet jedna korun, ovšem coby budoucímu milionáři mi to nevadí! Jako dýško dávám kačku. Ještě před týdnem bych dal jedenáct, jenže my boháči jsme šetřiví - proto máme to své… A do daní to také nepřiznám. V pracovně sundávám ze zdi obraz Hemingwaye, Čapka, Němcové a vyvěšuji Rotschilda, Krejčíře a Viki Koženého. „Světe těš se, rodí se další zasranej boháč!“
Zadání:
Napište příběh o výherci v loterii. Co mu výhra dala/vzala? Přinesla mu výhra štěstí? Změnilo ho to? Bude to šťastný konec nebo průšvih?
