Když vejde automatickými dveřmi dovnitř, za pultem už ho vítá prodavačka Jarmilka. „Dobrý den, tak jak dneska, zase jeden stírací?“
„No to víte že jo,“ přikyvuje Milan a rovnou vyndává peněženku.
Po úspěšném nákupu vyjde ven a nadechne se čerstvého vzduchu, ve kterém se mísí odeznívající zima s prvními náznaky jara. Pousměje se nad potupou obou tankujících řidičů, kteří jdou jako ovce na ruku všem těm zlodějským automobilovým výrobcům, a vypraví se domů.
Nikdo tam na něj nečeká. Díky bohu. Jediný pokus o manželství skončil dramatickým neúspěchem už před více jak pětatřiceti lety. Manželku vzal ďas a kdo ví, kde je jí dnes konec. Se synem se nestýká. Petr o to sice kdysi usiloval, chtěl si s otcem vytvořit aspoň nějaký vztah, už kvůli vnoučatům, ale po pár schůzkách, které proběhly převážně v tichu, to vzdal. Nerozuměli si. Nebo spíš Milan mu nerozuměl.
Petr cestoval po světě, manželku si přitáhl odněkud z Asie nebo kdo ví odkud, děti mají divnou barvu, divný tvar očí, mluví na sebe divným jazykem a „dědo“ vyslovují bez háčku nad e. Často se ptal „proč?“ Ne nikoho konkrétního, v boha nevěřil, ale jen tak, do prázdna. Proč se taková věc musela stát zrovna jemu. Cizáci ve vlastní rodině. Hanba ho fackovala. To už je lepší nemít rodinu žádnou.
Pohroužen do myšlenek se pomalu blížil k domovu a s každým dalším krokem mu koutky klesaly stále níž a níž. Při odemykání branky se zahleděl na svůj dvoupatrový domek ze sedmdesátých let a ačkoli se to zdálo nemožné, koutky se mu přeci jen svezly ještě o dobrých pár centimetrů více k zemi. Ze zdí opadává omítka, okna netěsní, tašky na střeše drží silou vůle a na trávníku se skví žluté fleky seschlé trávy. Už kolikrát ho napadlo, že by nechal dům opravit. Vlastní síly už na to nestačí, musel by to přenechat profesionálům, ale copak to jde? Když už vůbec nějakého toho řemeslníka sežene, přijede za kdo ví kolik měsíců a za těch pár oprav, které by kdysi Milan hravě zvládl sám, by si řekl částku, že by se nad ní i král Solimán zarazil. A co bylo nejhorší – stejně pošle cizáky. Česky to nemluví, člověk nikdy neví, co to má vlastně za lubem, a někomu takovému své pracně naspořené peníze zkrátka dávat nebude. To ať mu to tu radši spadne na hlavu.
Zvuk cvaknutí dveří Milanovi vždycky přinese jakousi úlevu. Zločinný svět zůstává zamčený venku a Milan si může v klidu a bezpečí domova odžít další z mnoha nekonečných dní.
Usedne ke stolu, z plátěné tašky vtáhne stírací los a z kapsy ošoupanou pětikorunu. Jako první setře políčka s výherními čísly. 50. Rok jeho narození. 2. Počet nevyvedených vnoučat. 35. Tolik let uplynulo od rozvodu. 10. Plus mínus deset let bezúspěšně zkouší měsíc co měsíc štěstí se stíracími losy. 17. Přibližně v tolika letech ochutnal svou první cigaretu. Jeho jediná životní radost, která ho v životě neopustila.
SEtře první herní číslo, 3, a pod ním si přečte, kolik dnes nevyhraje. 100 korun. Další je jedenáctka. Ta mu dnes nepřinese 50 000. Sedmadvacítka by mu byla nabídla pětikilo. Dvojka dokonce rovný milion. A pod číslem 55 by se bývaly schovaly aspoň ty dvě umolousané stovky.
Zarazí se. Číslo 2 dnes nevidí poprvé. Dvě nevyvedená vnoučata. Na chvíli není schopen se pohnout a jen střídavě těká očima mezi dvěma stejnými čísly. Je to skutečně tak. Dvě nezvedená vnoučata mu právě vyhrála milion.
Milan zaraženě sedí na židli a kouká do prázdna. Vážně je z něj milionář. To kdyby se tady v okolí někdo dozvěděl, v životě by mu to neodpustil. Čím menší město, tím větší závist. Kdepak. Tohle se musí utajit.
Hlavou se mu míhá jedna myšlenka za druhou. Co s těmi penězi bude dělat? Účet u banky samozřejmě nemá, důchod si v hotovosti ukládá na bezpečné místo, kde ho ani ten nejprotřelejší zloděj nenajde. Může si ho zkusit třeba i zavraždit a celý dům obrátit vzhůru nohama, ale odešel by s prázdnou, tím si je Milan jistý. A žádný účet si kvůli tomu rozhodně zakládat nebude. Aby mu z toho banka strhávala úroky, na to nikomu neskočí. Navíc by je pak po něm zdědily synovy cizácké děti a na to nikdy nepřistoupí.
Mohl by nechat opravit dům. Hodnota by mu tak stoupla a z prodeje by pak káplo o to víc. Stejně má v plánu sehnat kupce. Nechce, aby dům po jeho smrti připadl lidem, kteří si ho nezaslouží. To si radši sám vybere, kdo tam bude žít, až tu nebude. Jenže opravit dům by znamenalo nacpat peníze jedněm cizákům místo druhých. A navíc by si sousedi všimli, že si polepšil. Co by si pak kdo pomyslel. Ne, ne. Tudy cesta nevede.
Peníze si uloží na své bezpečné místo. Jedině tam budou v bezpečí. Nikdo se o nich nedozví, nikdo mu je nevezme, nikomu je nebude muset dát. Jsou jeho.
Hned zítra si výhru dojede vyzvednout. Ale někam daleko, kde ho nikdo nezná. Nejlépe do Prahy, toho anonymního velkoměsta, kde si dalšího z řady milionářů nikdo jistě ani nevšimne. Dojede tam vlakem, ten má zadarmo. Kdyby býval vlastnil auto, ještě by musel dát za benzín. 41,90. Zlodějna.
Zadarmo pro milion a s milionem zadarmo zpět. Z toho vědomí ho hřeje u srdce. Koutky si pomalu razí cestu vzhůru a Milan se s blaženým pohledem chytá za srdce. Hřeje ho. Skoro by se dalo říct, že ho až svírá. Nebo možná spíš bolí. Ano, samým štěstím ho bolí u srdce a hřejivý pocit se mu rozlévá v celé hrudi tak, až se z toho nedokáže pořádně nadechnout. Teplo a bolest se rozlévají do levé ruky.
Milan se kácí k zemi a v ruce pevně svírá výherní los. Do hlavy se mu vkrádá děsivá myšlenka. Jestli ho tu takhle najdou i s losem, vše bude prozrazeno. Peníze se dostanou do ruky někomu, kdo si je nezaslouží, a sousedi se ještě k tomu dozví, že ho přeci jen na sklonku života potkalo štěstí. Každý si na něj vzpomene jen jako na milionáře a závidět mu budou ještě dlouho po smrti. To nesmí dovolit.
S vypětím všech sil los přetrhne, pak znovu a znovu, až ho rozcupuje na milion kousíčků.
Milion. Přesně tolik peněz mu na konci života patřilo a patřit bude navždy.
Jen jemu.
Odchází s úsměvem a milionovým pocitem. Zase na ně na všechny vyzrál.
Zadání:
Napište příběh o výherci v loterii. Co mu výhra dala/vzala? Přinesla mu výhra štěstí? Změnilo ho to? Bude to šťastný konec nebo průšvih?
