Mami, mám tě rád. Strašně. Vzpomínám, jak jsme lítali po dřevěném schodišti jako prcci na tvé snídaně a ,,zázvoráče‘‘. Míchala si nám pacholíčkové ,,vylepšánky‘‘ s kakaem a my se jak utržený ze řetězu po nich vrhali. Jak si nám vyprávěla pohádky, pouštěla Harryho Pottera i Pána prstenů na kazetě. Tělem i duší jsme se objevili ve světě kouzel a dobrodružství. Jak si nám vařila domácí guláše a kuře na kari, kupovala mraženou paelu, pekla vepřovou panenku, nad kterou jsem se vždy rozplýval. Vzpomínám na všechny odvozy do, ze škol/školky a na kroužky, kdy jsem věděl, že tam pro nás vždy budeš a seš.
Proč se to vše zdá tak šíleně dávno a zároveň to mám před očima, jak moje brejle?
Možná proto, že jste nás vychovávali s tatou jak tři prince, kteří se stanou jednou králi svých bytí. Snad proto, že i přes nejtěžší chvíle jsme zůstali všichni spolu. Snad protože sis nás udělala s tátou vrtěním pod peřinou. I přes všechno že ses nám nevyměnila za nějakou macechu. I přes všecičko, že nás máš, mělas a vždy budeš mít ráda. Nakonec i přes spálenou čočku, kterou už nikdy neucítím.
To vše se mi mísí jak ponožky v pračce na cestě po už rozvrzalém schodišti. Co za ty léta už má své tóny jako klavír.
Když jsem byl malej, lítal jsem po těch schodech furt. A za těch 24 let každý schod nabral svou výšku anebo hloubku. Poznám samozřejmě, kdo zrovna na ně hraje. Každý totiž máme svůj ritmus, sílu a eleganci. A jak jsem po těch schodech šel ještě ,,naposedli‘‘, vychutnal jsem si dobu té poslední skladby. Mojí tedy mám na mysli. Nebyla to hudba smutná. Byla plná radosti, štěstí kluka, který žije v krásné rodině. Každý den se snaží chápat, ale moc toho o životě zatím neví. No a teď vím, že nic nevím. A však ovšem vím, že nic vědět nemusím, ale můžu.
Stojím nad posledním schodem. Do teď jsem si skladbu a skladby užíval. Při hraní na hudební nástroj je kouzelný právě ten moment, kdy každý zvuk v hudbě nám vypráví životní příběh. Ať už hraju Mozarta, Chopina, Einaudiho a tak dál hluboko uvnitř je ukrytá cesta. Nevadí, jestli skladbu občas hraju trochu jinak, protože jí úplně docela nemusím rozumět. Jak říkává náš táta: ,,Hraješ Bethovena jako Bramse a Bramse jako Bethovena.‘‘ Ovšem jen Brams dokáže zahrát svou skladbu, tak jak zamýšlel.
No, a teď mám před sebou konec něčeho pro mě příliš cenného. Jen tak odejít nemohu. Jako by mi to schodiště vyprávělo vše, co jsem za čtvrt století zažil. Všemu rozumím a je to těžký. Dům ke mně promlouvá závěrečnou melodii.
Přemýšlím, jestli nemám poslední tón překročit a nechat dílu otevřený konec. Neboť pro mě je velmi náročný odejít od něčeho, co už nikdy neuvidím. Je mi jasný, že poslední takt nemohu přeskočit. Neboť každý kdo má rád hudbu nebo hraje na nějaký nástroj, nechce odejít před koncem.
A JÁ nechci.
